Chvála Boží svrchovanosti (Ab 3,1-19)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Nezapomínej na to, koho uctíváš!

Jaroslav Kernal, Praha 4. září 2016

Pokoj vám a milost, milí křesťané, milí přátelé. Před námi je poslední oddíl z knihy proroka Abakuka, celá třetí kapitola, Abakukův žalm, jeho modlitba a chvála Boží velikosti, Boží svrchovanosti, oslava Boha, který je Bohem slávy a spasitelem svého lidu. Budeme číst celou třetí kapitolu Abakuka.

Abakuk byl prorok, který se modlil za Izrael. Nebylo mu jedno, co se kolem něj děje a přimlouval se za národ. Volal k Bohu a prosil Boha, aby odpověděl:

  • Abakuk 1:2 Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ.

Bůh dal Abakukovi šokující odpověď – hřích v Izraeli vyléčím pomocí Chaldejců, nepravost vyhladím společně s tím, kdo se jí dopouští. Bůh se rozhodl, že použije zlý, krutý, nemilosrdný, chamtivý, modlářský a pyšný národ, aby vyhladil zlo z Izraele a zjevil svou svatost, svou velikost a svou svrchovanost. Pro Abakuka to bylo naprosto šokující, nepochopitelné, nesrozumitelné. Nedovedl si srovnat v hlavě, jak Bůh múže použít tak strašný nástroj k tomu, aby vychovával svůj lid. Nedávalo mu to žádný smysl, nerozuměl tomu. Proto dál hledá vysvětlení u Hospodina:

  • Ab 2:1 Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost.

Zmatený prorok vyhlíží Boží odpověď, přednáší před svou stížnost. A svrchovaný Bůh dal prorokovi odpověď, která byla více než jasná. Dal mu odpověď, kterou měl zapsat na desky (Ab 2,2-3) a obsahem této odpovědi bylo evangelium o spasení z milosti – spravedlivý z víry bude živ (Ab 2,4). Ve čtvrtém a pátém verši je ona vlastní zpráva, kterou měl Abakuk zapsat na desky, je zde evangelium, které obsahuje jak zprávu o spasení z milosti, tak zprávu o odsouzení pyšných svévolníků. Ale součástí odpovědi, kterou Bůh dal Abakukovi a důsledkem té zprávy, kterou máme ve čtvrtém a pátém verši, je pateré ‚běda‘, které je ve zbytku druhé kapitoly. Pateré běda, které odhaluje Boží spravedlnost, vysvětluje, že Bůh není lhostejný ke zlu, včetně toho zla, které používá jako svou metlu. Bůh ukazuje Abakukovi svou svatost, dává mu pochopit, že není lhostejný ke zlu – ani k velkému ani k malému. Bůh je naprosto svatý! Svatí andělé před Boží tváří si zakrývají tváře, protože se neodvažují pohlédnout na záři a sílu Boží svatosti (Iz 6,2-3) – jenom volají: „Svatý, svatý, svatý, je Hospodin Bůh zástupů, celá země je plná jeho slávy“. Bůh svým slovem, svými soudy, které zjevuje Abakukovi, otevírá prorokovi oči – dává mu poznat, kým je. Tady je naprostý základ toho, co potřebujeme, moji milí – poznat, kdo je Bůh a ruku v ruce s tím jde poznání druhé věci – poznat, kdo jsem já, kdo je člověk. Tyto dvě věci tvoří základ veškeré lidské zbožnosti. Poznání, poznávání Boha, je základem věčného života:

  • Jan 17:3 A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (ČSP)

Když se Bůh v pravdě dává poznat člověku, člověk padá na kolena nebo na tvář, člověk v bázni, ve strachu, v hrůze a v úžasu vzdává chválu velikému a svatému Bohu. Přesně toto se děje u Abakuka. Druhá kapitola je zlomem – Abakuk spatřuje, kdo je Bůh, jak velký je Bůh, jak slavný, mocný, svatý a spravedlivý. Proto Abakuk na konci druhé kapitoly volá:

  • Ab 2:20 Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země!

Třetí kapitola je logickým vyústěním – Bůh se dal poznat Abakukovi ve své slávě a Abakuk nyní oslavuje Boha. Třetí kapitola je pokornou a uctivou odpovědí proroka, je chválou Boží svrchovanosti. Bůh je svrchovaný, a proto se slitovává – to je důvod, proč se Abakuk znovu obrací k Bohu. Bůh je svrchovaný, a to znamená, že je strašlivý – je to Bůh, který je veliký ve své moci a slávě, je nesrovnatelný s nikým a s ničím. Bůh je svrchovaný, a jenom proto může být skutečným spasitelem. Bůh, který omezil svou svrchovanost, není Bohem, který by mohl kohokoliv zachránit. Potřebujeme znát Boha, ve kterého věříme, a Abakuk nám odhaluje, kým tento Bůh je. Podívejme se tedy na první bod – Bůh je svrchovaný, a proto je:

I. Slitovný Bůh (v. 1-2)

  • Ab 3:1-2 Modlitba proroka Abakuka; na způsob tklivé písně. Hospodine, slyšel jsem tvou zprávu; bojím se o tvoje dílo, Hospodine, v tento čas je zachovej, v tento čas je uveď v známost. V nepokoji pamatuj na slitování!

Nezměnily se podmínky, v nichž se Abakuk nacházel, nezměnila se situace, nezměnil se Boží plán, lidé nečinili pokání, Chaldejci byli pořád na hranicích, ale změnil se Abakukův pohled na to, kdo je Bůh. A to ho vede k modlitbě, ke chvále (na způsob tklivé písně). Podívejte se, co Abakuk říká: „Slyšel jsem tvou zprávu!“ Abakuk nejenom slyšel, ale také porozuměl, poslechl, pokořil se před Hospodinem a nyní volá k Bohu v modlitbě. Slyšel odpověď na svou stížnost.

Také v první kapitole Abakuk slyšel Boží slovo, ale jeho mysl byla zavřená, zatvrzelá, byl v zajetí svých vlastních představ o Božím jednání. Ale Boží slovo mu otevřelo oči a nyní vidí, nyní slyší, a proto jedná. Uslyšel a porozuměl, takže se bojí o Boží dílo. Volá k Bohu a prosí ho o milost. Zachovej, Hospodine, v tento čas své dílo – zachovej své dílo v této hodině soudu. Abakuk pochopil, že přichází Boží soud a v tuto chvíli je jako Mojžíš – přimlouvá se za Boží lid, prosí o Boží slitování. Pamatuj v nepokoji na slitování! Prorok slyšel, porozuměl a nyní prosí o milost – to je pokání, to důkaz skutečného slyšení, opravdového porozumění, to je důkazem, že jsme se setkali s živým Bohem – proměněný postoj, proměněné jednání, Božím slovem proměněné smýšlení. To jsou věci, které odlišují skutečné pokání od život neproměňující změny. Pokání je založené na Božím slově a na díle Božího ducha v nás. Abakuk měl své představy o tom, jak by Bůh měl vyřešit problémy izraelského národa, proto nechápal, co to Bůh chce udělat, když hodlá poslat krvežíznivé Chaldejce jako metlu na hříchy Izraele. Ale Bůh se mu dal poznat ve svých soudech – a Abakuk porozuměl. Už nepřichází se stížností, už neříká Bohu, že Bůh je tak svatý, že nemůže takové věci udělat, ale chválí Boha, který je tak svatý, že může použít i Chaldejce, aby byli nástrojem výchovy v Boží ruce. To je skutečná proměna, za kterou stojí pokání, která je vypůsobená poznáním toho, kdo je Bůh.

Abakuk vidí Boží velikost, a proto volá k Bohu o slitování. Bůh, který je svrchovaný, je Bohem, který se slitovává. Bůh, který soudí – a pateré běda z druhé kapitoly odhalovalo Boží soudy – je Bohem, který je také milosrdný, je Bohem, u něhož je odpuštění. Poslechněte si, co říká David o Bohu:

  • Žalm 130:4 Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.

Boží slitování jde ruku v ruce s Božím soudem – a obojí vzbuzuje bázeň, obojí nahání strach, z obojího mrazí. Jsme zděšeni z Božího soudu, ale právě tak užasneme nad Božím slitováním – jak je možné, že se svatý Bůh slitovává? Odpověď na tuto otázku jsme už viděli u Abakuka ve druhé kapitole – odpovědí je evangelium, dokonané dílo Pána Ježíše Krista, který přišel jako oběť smíření za naše hříchy. Stal se člověkem, aby na lidském těle byl odsouzen hřích, stal se zástupnou obětí smíření pro všechny, kdo v něj věří. Právě toto je jediným a naprosto dostatečným důvodem Božího slitování. Kdykoliv se Bůh slitovává a odpouští hříchy, činí jenom kvůli tomu, co udělal Boží syn. Proto mluvíme o tom, že jsme spaseni z milosti. Proto voláme celý svět k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista.

  • Skutky apoštolské 4:12 V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.

Kdokoliv chce dojít slitování, kdokoliv touží po odpuštění svých hříchů, musí ke Kristu. Pokořit se před Kristem, spolehnout se na něj, odložit své vlastní snahy o spasení, své vlastní představy, vlastní úsilí, skutky, zásluhy, uvěřit v Krista, v jeho dílo na kříži Golgory, v jeho dokonalé a dokonané spasení.

Jestliže rozumíme tomu, kdo je Bůh – že Bůh je svrchovaný – chápeme velmi dobře, že není jiná možnost, není jiná cesta spasení, není kam jinam jít. Zároveň také – podobně jako Abakuk – chápeme, že svrchovaný Bůh je Bohem, který se slitovává. Protože je svrchovaný, může se slitovata a chce! Ale tento Bůh je:

II. Strašlivý Bůh (v. 3-15)

Potřebujeme rozumět tomu, že Bůh je svrchovaný, protože potom můžeme rozumět tomu, že Bůh se slitovává. Tohle je způsob, jak potřebujeme k věci přistupovat – nejde to obráceně. Kdybychom viděli jenom Boží slitování, mohli bychom si snadno myslet, že Bůh je slabý, že je takový ten hodný dědeček, který se na nás bude stále usmívat, mohli bychom být v pokušení představovat si Boha tak, jak dělá např. autor knihy Chatrč, který představuje Otce, jako korpulentní černošskou dámu, Syna jako mladíka arabského vzhledu a Ducha jako přitažlivou a lehce éterickou Asiatku. Jak rouhavé je také připodobňování a jak vzdálené je tomu, co říká o Bohu Bible.

Ještě než půjdeme do textu, musíme si připomenout, že text, který je před námi, je báseň, tklivá píseň. Je to poezie. Je zde mnoho básnických figur a celá řada obrazů. A my potřebujeme jít dál, než za obrazy, které jsou zde vykreslené. Text od třetího do patnáctého verše, který popisuje Boží velikost, Boží slávu, který popisuje strašlivého Boha, můžeme rozdělit na dvě části – ve verších 3-7 vidíme Boha, který přichází, a ve verších 8-15 Boha, který dobývá.

A. Vykupitel přichází (v. 3-7)

  • Abakuk 3:3-4 Z Témanu přichází Bůh, z hory Páranu Svatý. Nebesa přikrývá velebnost jeho, země je plná chvalozpěvů. Září jako světlo, po straně má rohy, v nichž se skryla jeho síla.

Tady jsou slova nevýslovné slávy, moci, velikosti a síly. Přichází Bůh, Svatý Bůh, Bůh plný velebnosti, Bůh, který je hoden chvály. Popis, který přináší Abakukův chvalozpěv je odkazem na Exodus – Téman a Páran byla místa na jihu, kudy Izraelci šli, když putovali z Egypta do zaslíbené země. Podobně na to odkazuje šestý a sedmý verš v této pasáži. Na jihu byla hora Sinaj, kde se Bůh dal poznat Izraelcům, kde s nimi uzavřel smlouvu, kde jim vydal své zákony a svá nařízení skrze Mojžíše – odkaz na jih, na Téman a Páran je odkazem na tyto události, kdy Bůh vyváděl Izrael vztyčenou rukou a mocnou paží z egyptského otroctví. Je to odkaz na Boha, který mocně jednal v Egyptě, který procházel Egyptem a zasahoval ho svými soudy, který slavně vyvedl svůj lid skrze rozpolcené moře, který zahubil egyptskou armádu. To je Bůh, který přichází.

Abakuk mluví o jeho velebnosti nebo nádheře, mohli bychom mluvit také o dokonalé kráse. Někdy zapomínáme na tento aspekt Boží velikosti – na to, že Bůh je dokonale nádherný, velebný, tedy hoden chvály a velebení, oslavování a uctívání. Je to něco, co souvisí se svatostí. Puritán Stephen Charnock řekl: „Moc je Boží dlaní či paží, vševědoucnost Jeho okem, milost Jeho nitrem, věčnost Jeho trváním, ale svatost je Jeho krásou“. A Arthur Pink k tomu dodává, že svatost činí Boha „milým v očích těch, kdo jsou zachráněni z nadvlády hříchu“.

Proto Abakuk mluví o tom, že země je plná chvalozpěvů, že chvála Bohu naplňuje zemi. Když chápeme, kdo je Bůh, nemůžeme jinak, než Boha chválit. Boží slovo nám říká, že v tomto poznání Boha je skutečná moudrost:

  • Ž 92:2-7 Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy, hlásat zrána tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost při nástroji o deseti strunách, s harfou, při hře na citaru. Hospodine, svými skutky působíš mi radost, plesám nad činy tvých rukou: Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé, tvoje záměry jsou přehluboké! Tupec o tom neví, hlupák tomu nerozumí.

Bůh je svou podstatou hoden chvály. Proto je chvála příkazem hříšníkovi a radostí vykoupených. Žasneme nad Boží svatostí, nad Božími soudy, nad Boží nádherou, žasneme na dílem vykoupení, jsme ohromeni Boží velikostí a společně se svatými anděli voláme: „Haleluja! Sláva Bohu!“ Abakuk mluví o tom, že Bůh září jako světlo, a nemůžeme se tomu divit, protože Bůh sám je světlo a není v něm nejmenší tmy (1J 1,5) – nechme znovu promluvit Davida:

  • Ž 36:10 U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.

Abakuk hromadí významy, hromadí veliká a silná slova, protože je přemožen Boží velikostí. Mluví o Boží síle – máme zde odkaz na rohy (v E) nebo na záři, která vychází z jeho ruky (ČSP), což je obojí snaha nějak vystihnout hebrejské „rohy z ruky“. Je to spojení rohů, ktetré jsou symbolem moci a síly s rukou, která je také symbolem moci a síly. K tomu je připojené vysvětlení, že zde je zdroj jeho moci a síly. Ano, přichází Bůh, který je silný nade všechny, Přesilný Jákobův. Nikdo není jako on. Když přichází Bůh, země se chvěje:

  • Abakuk 3:5-7 Před ním se žene mor, nákaza valí se za ním. Stanul, a měří zemi, pohlédl, a zatřásl pronárody; pukají odvěká horstva, pahorky pravěké se hroutí; cesta věčnosti patří jemu. Vidím, jak hrouží se v nicotu kúšanské stany, jak se chvějí stanové houně midjanské země.

To je Bůh, který přichází. Moji milí, to je popis vašeho Boha. To není Bůh Starého zákona, zatímco Bůh nového zákona by byl někdo jiný, jak si někdy lidé myslí. To není pasivní Bůh, který stojí někde v dáli, který stvořil zemi a nyní se dívá, jak to vše a nechává všemu volný průběh – v tom lepším případě, nebo v tom horším, jak můžete také mezi křesťany slyšet – Bůh, který se zatajeným dechem čeká, jak to dopadne, protože neví, nezná budoucnost, omezil sám sebe, aby mohl dát lidem dostatečnou svobodu a nechal je vyvýšit na sebe. To jsou hloupé lidské představy, se kterými přicházejí lidé, kteří si říkají křesťané. Ale podíávejte se do Písma! Tohle je Bůh, který je skutečně strašlivý.

  • Ž 89:8 Strašný je Bůh v kruhu svatých, nesmírný, budící bázeň ve všech kolem sebe.

To je náš Bůh. To není něco, co rádi slyšíme, ale právě tak to je. Pohleďte na Boha, který přichází. Před ním mor, za ním nákaza. Bůh se staví proti pronárodům – je to Bůh, který bojuje za svůj lid. Všimněte si v textu, jak se země svíjí před Bohem – v Žalmu 29 David popisuje Hospodinův hlas:

  • Žalm 29:8  Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči, Hospodin nutí svíjet se v křeči poušť Kádeš.

Poušť se svíjí, hory se chvějí, pahorky se hroutí, země se třese, když přichází Bůh. To není nějaký dědeček na obláčku, to není sladký plyšáček lidských představ, kamarád do nepohody, kterého bychom si mohli vyzkoušet a pokud nám nebude fungovat podle našich představ, tak si prostě najdeme nějakoho jiného! Nic takového, moji milí. Tohle je strašlivý Bůh, který přichází se svým soudem. Stvořitel a Pán, válečník a soudce. Země se chvěje, když se blíží Svatý, který září jako slunce. Znovu je tady hromada slov, která má alespoň nějak zachytit Hospodinovu velikost, jeho moc, jeho soud, jeho strašnou přítomnost a blízkost – mor, nákaza, třesení, pukání hor, hroucení pahorků, zkáza midjánských stanů… Stvořitel nebe i země přichází a bude soudit zemi. A Abakuk jde ve svém popisu ještě dál – nejenom, že vykupitel přichází, on také:

B. Vykupitel dobývá (v. 8-15)

  • Abakuk 3:8-9 Vzpanul snad Hospodin proti řekám? Zda proti řekám plane tvůj hněv nebo tvá prchlivost proti moři? Jedeš na svých ořích, tvoje vozy přivážejí spásu. Luk máš připravený ke splnění přísah, daných dávným pokolením. Řekami rozpolcuješ zemi.

Abakuk znovu odkazuje na události z historie Izraele – jedná se o události Exodu a následně vstupu do zaslíbené země. Moře se rozpoltilo, když Izraelci vycházeli z Egypta a řeka se rozdělila, když Izraelci vstupovali do zaslíbené země naproti Jerichu. Ale není to řeka, není to moře, proti komu směřuje Boží hněv a Boží prchlivost – je to lidský hřích!

Bůh je zde popsán jako válečník na válečném koni, jako ten, kdo jede na válečném voze, ten, kdo má luk připravený ke splnění přísahy. Hospodin přijíždí a bude soudit zemi. Milí přátelé, jak moc potřebujeme slyšet taková slova! Myslím, že to jde přímo proti naší přirozenosti, jde to přímo proti našim představám, které jsme si vytvořili z romantických zobrazení a filmových zpracování usměvavého, laskavého a příjemného Ježíše. A tím nechci říci, že Pán takový nebyl, když přebývat v těle zde na zemi. Vždyť řekl:

  • Matouš 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.

Skutečně se od něj máme učit tichosti, jemnosti, pokoře. On je obrazem dokonalého lidství. Ale nesmíme zapomínat, že to není celý obraz. On je cele člověk a cele Bůh – a Boží slovo ho právě takto znovu a znovu zobrazuje. Jemu byl svěřen všechen soud (J 5,22) a Boží syn přijde jako válečník a bude soudit zemi. Vzpomeňte si, jak ho popisuje kniha Zjevení:

  • Zj 19:11-15 … a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. … Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího.

To je Kristus, jak ho zobrazuje Boží slovo – to je tentýž Bůh, kterého popisuje prorok Abakuk. Musíme odložit své romantické představy a vzdát chválu tomu, který byl a který je a který přichází. Abakuk pokračuje a říká:

  • Abakuk 3:10-11 Spatřily tě hory a chvějí se v křeči. Přehnala se průtrž mračen, propastná tůň do křiku se dala, vysoko vzpíná své ruce. Do svého obydlí se stáhlo slunce i měsíc, utekly před světlem tvých šípů, před září tvého blyštivého kopí.

Válečný vůz, luk, zářící šípy, blyštivé kopí – to je válečník, který se žene vpřed a drtí vše, co se mu postaví do cesty – moře, řeky, hory, které se svíjejí v křeči, propastná tůň, slunce i měsíc skrývají svou tvář. Živly země i nebe se skrývají a chvějí, když přichází Bůh. Jenom pyšný opovážlivec se může domnívat, že vyvázne z rukou živého Boha.

Křesťané, nikdy nesmíme zapomínat na to, koho uctíváme. Přistupujeme k Bohu jako ke svému otci a skutečně jsme Božími dětmi. Narodili jsme se z Ducha svatého, jsme očištěni krví Ježíše Krista, který se za nás obětoval, jako sourozence nás spojuje jeho krev a on sám je nazván prvorozeným z bratří. Máme důvěrný vztah s Bohem, ale nic to nemění na skutečnosti, že on je Bůh a my jsme jenom lidé, on je stvořitel a my jsme jenom stvoření, on je velký a my jsme nicotní, on je mocný a my jsme bezmocní, on je svrchovaný a my jsme naprosto závislí na něm. A právě tak jako je pravdou, že je naším otcem a my jsme jeho dětmi, úplně stejně platí, že je naším Pánem a my jsem jeho otroky. Proto přistupujeme k Bohu s bázní a chvěním, proto s bázní a třesením uvádíme ve skutek své spasení. Proto nám Písmo připomíná, abychom byli vděční:

  • Židům 12:28-29 Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť ‚náš Bůh je oheň stravující‘.

Vzpomeňte si na to, když Pán Ježíš vstal na rozbouřeném moři na lodi a přikázal vlnám, aby se utišily a větru, aby zmlkl – učedníci byli naplněni strachem, bázní a ptali se – kdo to jen je (Mk 4,37-41)? To není o nějakém zázraku, to není o velikosti víry nebo o přikazování počasí či vlnám – to je o tom, kdo je náš Pán – svrchovaný Bůh, který je strašlivý ve své moci.

  • Abakuk 3:12-15 Rozlícen po zemi kráčíš, po pronárodech ve hněvu dupeš. Vyšel jsi spasit svůj lid, spasit pomazaného svého. Rozdrtil jsi hlavu svévolníkova domu, obnažils ho od základů k hrdlu. Jeho vlastními holemi rozrazil jsi hlavu jeho knížat, ženoucích se jako smršť, aby mě rozprášili; jásali divoce, jako by už tajně pozřeli utištěného. Svými oři jsi pošlapal moře, vzdouvající se nesmírná vodstva.

Tady je obraz vítěze, spasitele, zachránce, vykupitele, vysvoboditele. Přišel, aby spasil svůj lid. Rozdupal národy, rozdrtil hlavu svévolníka, rozrazil hlavu jeho knížat, pošlapal moře – zachránil svůj lid, spasil svého pomazaného! Poslechněte si novozákonní komentář tohoto textu:

  • Koloským 2:14-15 Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.

Zachránil svého pomazaného – jak? Tím, že ho nejprve vydal na smrt, aby na kříži zaplatil za hříchy svého lidu a tak si vydobyl svůj lid. A potom ho třetího dne slavně vzkřísil z mrtvých! Jeho pata byla rozdrcena, ale zároveň tím byla rozražena hlava svévolníka, byl poražen hřích, poražena smrt, byl poražen satan a byl spoután, protože mu byla vzata jeho zbraň, každá mocnost i síla, která se vzpínala proti Bohu, byla veřejně odhalena a Kristus nad nimi slavil vítěžství. Kristu byl vyvýšen nade všechny mocnosti a nade všechna jména.

  • Efezským 1:22 Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve.

To je náš Bůh, svrchovaný Bůh, strašlivý ve své moci a ve svém hněvu, nádherný ve své svatosti a veliký ve svém spasení – a to je závěr našeho textu – jedině svrchovaný Bůh může být také spasitelem svého lidu!

III. Spasitel Bůh (v. 16-19)

  • Abakuk 3:16 Uslyšel jsem o tom a celý se třesu, chci se ozvat a rty se mi chvějí; jakoby kostižer zachvátil mé kosti, podlamují se pode mnou nohy. Budu však klidně očekávat den soužení, až přitáhnou a přepadnou lid.

Přesně tak to vypadá, když se člověk setká s Boží velikostí. Jan padl na zem jako mrtvý, Ezechiel padl na tvář, Izajáš volal, že je člověk nečistých rtů, Petr prosil Pána, aby od něho odešel, protože hříšný člověk, Pavel skončil v prachu země a zůstal tři dny slepý a mohli bychom pokračovat dál a dál.

Abakuk se třese, jeho síla odchází a podlamují se mu nohy. Pryč je jeho troufalost, když vyčítal Bohu nečinnost a to, že Bůh neodpovídá. Slyšel odpověď a je naplněn bázní, třese se strachem – ale ne z toho, co se má stát, ale strachem z Boží velikosti a slávy. Podívejte se do 16. verše – bude klidně očekávat den soužení. Abakuk přijal Boží slovo, přijal Boží soud a uviděl, kdo je soudcem celé země – svrchovaný Bůh, který se slitovává, který je strašlivý ve své moci, který ale zachraňuje svůj lid. Proto nyní volá:

  • Ab 3:17-18 I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása.

Milí svatí, to je volání znovuzrozeného srdce!

  • Jan 6:68-69 Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.

Ke komu půjdeme, když se všechno kolem hroutí? Jenom u Boha je spása! Abakuk bude klidně očekávat den soužení, protože Bůh ho ujistil o tom, že spravedlivý z víry bude živ (Ab 2,4), protože pochopil, že Bůh je naprosto svatý a spravedlivý a nenechá žádné bezpráví nepotrestané, protože zahlédl Boží velikost, Boží slávu, Boží moc a sílu – proto může jásat ke chvále svého Boha. Na začátku knihy byl rozčarovaný z toho, že Bůh neodpovídá, potom vyděšený z toho, co mu Bůh odpověděl, rozhořčený, protože nechápal a vzápětí pokořený, protože se setkal s Boží svatostí a slávou. Takové setkání je jednak pokořující, ale na druhé straně je také velmi uklidňující, protože nám ukazuje, že Bůh je spasitel, jemuž není rovno. Když on zachraňuje, není, kdo by to mohl zvrátit.

  • Římanům 8:31-32 Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?

Ačkoliv žil Abakuk šest století před narozením Krista, porozuměl tomu, kdo je Bůh a to ho vedlo k naprosté důvěře, ke klidu a pokoji, ke spočinutí v Bohu, který je naším spasitelem. Je to svrchovaný Bůh, a proto je naše spasení naprosto jisté. Je to veliký Bůh, proto můžeme jásat k jeho chvále i tehdy, když se dějí špatné věci a když se naše životy hroutí. Je to Boží ruka, která nad tím vším bdí, která to všechno řídí – a řídí to ke své slávě a ke spasení vyvolených.

Zde jsou věci, které se týkaly zabezpečení života – pole, réva, fíkovník, oliva, brav a dobytek. Dneska bychom tam asi zařadili jiné věci – krachující banky, hroutící se trh s nemovitostmi, nezaměstnanost, nemoc, rozbité vztahy, problémy s dětmi – můžeme sem v podstatě zařadit cokoliv od problematického kolegy v práci, přes zkorumpovanou společnost až po zesvětštělou církev. Dobře se sem vejdeme i my sami se svými „malými“ hříšky a problémy. A jediným východiskem, jedinou nadějí, je svrchovaný Bůh:

  • Abakuk 3:19 Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat.

Setkání s Bohem, který je naprosto svrchovaný, vrací proroka zpátky na zem. Stojí pevně na zemi, protože Bůh je jeho síla. Nehledá svou sílu v napravení společenských zlořádů, nehledá svou sílu v sobě samotném, ale jeho silou je Bůh sám. Proto může s radoství vyznávat, že Bůh dává jeho nohám hbitost laně a dává mu šlapat po posvátných návrších. Ze stejného důvodu David vyznává:

  • Žalm 13:6 Já v tvé milosrdenství však doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mě zastal.

Kéž je toto vyznání také vyznáním jednoho každého z vás, moji milí, kéž je to vyznání vaší duše, která spočinula v Kristu. Amen.

Osnova kázání: