Nikdo nemůže přijít, jestliže ho Otec nepřitáhne

Pavel Steiger, Praha, 15. července 2018

Než dnes přistoupíme k II. části pojednání o Božím vyvolení, zaposlouchejme se a vstřebejme následující starozákonní biblický text:

• Jsi přece svatý lid Hospodina [Izrael Boží], svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. (Dt 7,6-7)

Starozákonní Židé věděli, že jsou vyvoleným národem. Vše co Žid musel „udělat“, aby byl vyvolený, tak se musel narodit do židovské rodiny. Komu se narodíme, je nepodmíněné Boží rozhodnutí, nad kterým nemáme, jako tělesně neexistující, vůbec žádnou moc. Vyvolení etnika, tělesného národa, Izraele, z něhož jen ostatek byl duchovně znovuzrozen, slouží jako typ. Vše co musí Bohem vyvolená duše „udělat“ je, jen se narodit znovu, nikoli tělesně z Adama, ale duchovně z Boha. Zda se duchovně narodíme do Boží rodiny, je také nepodmíněné Boží rozhodnutí, nad kterým nemáme, jako duchovně neexistující mrtvoly vůbec žádnou moc.

Shrňme si narychlo znovu pro přehled všech pět bodů kalvinismu, což není nic jiného než evangelium:

1. Naprostá duchovní neschopnost, zkaženost člověka.
2. Boží nepodmíněné, svrchované vyvolení.
3. Kristovo, v rozsahu omezené, účinné, cílevědomé vykoupení.
4. Neodolatelná milost, účinné povolání tj. znovuzrození z Ducha Božího.
5. Vytrvalost svatých, zachování svatých Bohem.

Takže, pojďme k věci již podruhé, k Božímu nepodmíněnému svrchovanému vyvolení. Pojďme do Písma. Písmo, vdechnuté Božím Duchem vydá za 1000 teologických komentářů:

A. Vyvolení jsou doslovně přivlečeni Otcem

• Nikdo nemůže přijít ke mně [= ke Kristu], jestliže ho nepřitáhne [= elko; ἑλκω] Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím [= do oslaveného těla] v poslední den. (J 6,44)

Všimněme si nejdříve řeckého slovesa elko (ἑλκω), které znamená „přitáhnout, vléci, vláčet“. Přirozená lidská vůle je pro Boží úmysl stvořit nového člověka v Kristu zcela neupotřebitelná, protože je v duchovních věcech mrtvá; v Jeho tvořivém záměru nemůže hrát žádnou roli. Mrtvolu nelze přemluvit, aby vstala z hrobu. Bůh svoje zaslíbené proto přitáhne, doslova přivleče, vyrve ze satanovy jámy!

Sloveso elko (ἑλκω) znamená „přitáhnout, vléci, vláčet“. Zajisté nemá podobu námluv, toužebného očekávání a bolestínského přemlouvání. Nemá podobu jakési neurčité, nápomocné milosti arminianismu a katolicismu. Námluvy a přemlouvání očekávají souhlas přemlouvaného. Hospodin by se souhlasu duchovní mrtvoly nikdy nedočkal, proto s ním nemůže počítat. On sám je ten, kdo souhlasí ve svém úradku, koho přitáhne. On svůj trojjediný souhlas má, protože se Mu to tak líbí! Sloveso elko (ἑλκω) vůbec nenaznačuje nějaké přemlouvání; má v sobě průbojnost, je akční. Podívejme se, jaký význam navozuje v následujícím verši:

• Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí [= elko; ἑλκω] vás před soudy? (Jk 2,6)

Zde je sloveso elko (ἑλκω) přeloženo jako „vláčet“. To není přemlouvání ani nápomocná milost, je to silový čin. Obdobně akční význam slovesa elko (ἑλκω) je v dalším verši:

• Když si její [= vědmy, otrokyně, která radila investorům] páni uvědomili, že tím přišli o svůj zisk, uchopili Pavla a Silase a vlekli [= elko; ἑλκω] je na náměstí před městskou správu. (Sk 16,19)

Podobně v následujícím verši:

• V celém městě nastal rozruch a lid se začal sbíhat. Chytili Pavla a vlekli [= elko; ἑλκω] ho ven z chrámu. A hned byly zavřeny brány. (Sk 21,30)

Sloveso elko (ἑλκω), přitáhnout nebo vláčet, najdeme ještě v Janovi 18,10 a 21,11. Náš Bůh na nebesích své vyvolené duchovní mrtvoly skrze Kristův kříž doslova vyvlekl a uloupil ze satanovy domácnosti (oikos = domácnost), tedy ze satanovy ekonomie, jak uvidíme dále.

B. Vyvolení jsou uloupeni ďáblovi

Kristův svrchovaný zásah na kříži byl tou nejrazantnější záchrannou akcí v historii nebe a země. Aby Kristus vyvlekl svůj lid z marasmu satanova domu, musel prolít svou vykupující krev. Ta paralyzovala satana do té míry, že nemohl zabránit tomu, aby mu Kristus svoje zaslíbené nevyškubl z jeho vězení na svobodu; totiž ty, které Otec vyvolil, a dal Kristu. Kristův kříž vytrhl duchovně mrtvé a nevědomé z temnoty hlubin světa, doslovně vyloupil satanovu domácnost, oikia (οικία), tj. ekonomii, hospodářství, vyrval všechny svoje vyvolené ze satanových spárů:

• Což může někdo vejít do domu silného muže [= ďábla] a uloupit jeho věci [= Boží vyvolené], jestliže dříve toho siláka nespoutá [= Zj 20,3a]? Pak teprve vyloupí jeho dům. (Mt 12,29)

I Izajáš, osm století před Kristem, v předobrazech nastínil razantní akci na záchranu ďáblem vězněného Božího lidu a Kristův osvobozující kříž, který vyvolené a zaslíbené zajatce tomu Zlému uloupil:

• Lze vzít bohatýru [= ďáblu] to, co pobral [= pobral celé přirozené lidstvo]? Může uniknout zajatý lid Spravedlivého [= zaslíbení a vyvolení]? Ale Hospodin praví toto: „I bohatýru je možno vzít zajatce, co pobral ukrutník [= ďábel], může uniknout [= Jeho církev]. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům…“ (Iz 49,24-25)

Podobný princip vyčteme i z následujícího verše:

• Vždyť Hospodin vyplatil Jákoba [= Jákob je typ, hlava vyvolených ze všech pronárodů; Jr 31,7], vykoupil ho z ruky silnějšího [= ďábla] nežli on [= Jákob]. (Jr 31,11) [ČSP]

Vykoupení vyvolených však nebyla finanční transakce, ale drsný duchovní boj Spasitele:

• Hospodin však satanovi řekl: „Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém [= svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha]. Což to není oharek vyrvaný z ohně?“ (Za 3,2)

Následující obsažný verš z Žalmů popisuje Kristovo ukřižování, vyloupení a vyvedení Božího lidu, i těch nejvzpurnějších, z ďáblova vězení a Jeho nanebevzetí:

• Vystoupils na výšinu [= Kristus byl na kříži vyvýšen (J 3,14)], vedl jsi zajatce, přijals dary v podobě lidí, dokonce i vzpurníků [= Kristus vyvedl Otcem vyvolený, ďáblem zajatý lid, kterým Ho Otec obdaroval]. Vystoupils, abys tam přebýval [= Kristus dnes sedí v nebesích po Boží pravici (Ko 3,1)], Hospodine Bože. (Ž 68:19) [ČSP]

Pro vyvolené, zaslíbené, vykoupené, uloupené, vyrvané, přitažené, přivlečené, vyvedené Bohem je domácnost silného muže, ďábelského bohatýra, již vyloupenou chatrčí. Pro ty, kteří nadále setrvávají v zahynutí, je však satanova domácnost to nejhorší vězení, nezáviděníhodné místo odsouzenců, kteří jsou na cestě k záhubě v hořícím jezeru.

Kristovo vykoupení, spasení vyvoleného lidu je z nebeského úhlu pohledu už dokonáno:

• A slyšel jsem mocný hlas v nebi: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše [= Ježíše Krista]; neboť byl svržen žalobce [= satan; Zj 20,3] našich bratří [= Božích vyvolených], který je před Bohem osočoval dnem i nocí…“ (Zj 12,10)

Kristus nyní vládne z nebeského trůnu. Satan je svržen, je spoután, aby brány pekel nepřemohly Kristovu církev, tj. Boží vyvolené. Ti dnes hlásají Boží evangelium, které soudí. Pro jedny jsme životadárnou vůní a pro druhé smrtonosnou.

C. Vyvolení jsou obdarováni „spasením & vírou“

V následujícím biblickém dvojverší vidíme nejen všechny tři Osoby trojjediného Boha, ale především příčinu, Boží akci, a důsledek, reakci Jeho lidu. Pavel se zde modlí k trojjedinému Bohu, aby do svých vložil Ducha moudrosti a zjevení za tím účelem, aby Jej vírou poznali, srdcem a myslí milovali a viděli svoje povolání, tzn. vyvolení do Jeho svatého lidu:

Boží akce:

• Prosím [= Pavel], aby vám Bůh [= jeden trojjediný Bůh] našeho Pána Ježíše Krista [= druhé Osoby trojjediného Boha], Otec slávy [= první Osoba trojjediného Boha], dal ducha moudrosti a zjevení [= třetí Osobu trojjediného Boha, Ducha svatého], …

Reakce Jeho lidu:

• … abyste ho [= trojjediného Boha] poznali [= milovali] a osvíceným vnitřním zrakem [= vírou] viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém [= vyvoleném] lidu. (Ef 1,17-18)

Boží akce je, že do svého lidu vkládá, podle své vůle, nového, obživujícího Božího Ducha moudrosti a zjevení, jak prorokoval již starozákonní Ezechiel (Ez 37,14). Bez tohoto proměňujícího tvořivého daru, bez prvotního zásahu nemůže k Bohu nikdo přijít. Zpětná reakce Jeho lidu obživeného Duchem je spolupracující počin, jenž je součástí věčného poznávání, dozrávání, růstu v poslušnosti a lásce k Bohu, to je posvěcování. Nově stvořený duch člověka se projevuje vytrvalostí až do konce tělesného bytí Božího dítěte. Víra je ten stvořený, osvícený, vnitřní zrak, kterým Jeho děti vidí Jeho činy, Jeho plán s nimi a svoji roli v Jeho vyvoleném lidu, církvi. Kdo jsou ti vyvolení, obdarovaní vnitřním, osvíceným zrakem, vírou? Obávám se, že Ježíšova odpověď mnohé neuspokojí:

• Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a [= pouze] ten, komu by to Syn chtěl zjevit. (L 10,22)

Dokud nesvlečeme sebestřednost a v pokoře nepřijmeme, že Bůh je vskutku ve všem absolutně a výsostně svrchovaný, pak nás budou takové Boží výnosy znepokojovat. Komu a proč se tedy Bůh zjevuje a uděluje dar „spasení & víry“? Prostě těm, kterým to Kristus, v souladu s Otcovou vůlí, zjevit a udělit chce (L 10,22). Bůh tvoří ducha moudrosti a zjevení společně s osvíceným zrakem v těch, které si od věků, bezpodmínečně zamiloval (Jr 31,3). Jedněm je dáno, aby byli znovuzrozeni Duchem svatým, druhým to dáno není:

• Učedníci k němu [= Ježíšovi] přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno… Blažené vaše oči, že vidí [= věříte], i vaše uši, že slyší [= věříte].“ (Matouš 13,10-11; 13,16)

Osvojme si provždy tuto pravdu: Bůh koná to, co se mu líbí, nikoli to, co se mu zlíbí, anebo to, co se líbí přirozenému člověku. Jeho svatá vůle nemá nic společného s lidskou svévolí. Vše, co koná, je svaté. Celé Písmo je protkáno svrchovaným, nepodmíněným Božím rozhodnutím, tedy i vyvolením bez lidských zásluh, aby se lidé nemohli chlubit (Ř 9,16; Ef 2,9). Tak si Bůh bezpodmínečně vyvolil hříšného Šéta, Noema, Abrama, Izáka, Jákoba, Josefa, Mojžíše. Jonáš se vyvolení dokonce vzpíral. Čím se zasloužila mladičká panna Marie, že ji Bůh předurčil a vyvolil, aby se stala matkou Ježíšova lidství, aby Bůh přišel na svět v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích (Ř 8,3)? Jak si vyvolení zasloužil Pavel, který Krista nenáviděl a jeho následovníky pronásledoval? Jak se zasloužil o své vyvolení celý Boží lid, Izrael Boží, Jeho vyvolená ekklésie, církev? Zasloužil se nějakým způsobem kterýkoli Žid, aby se narodil do vyvoleného národa? Zasloužil se stejně nicotně, jako kterýkoli našinec, aby se narodil do tohoto českého národa. Kdo z nás svobodnou vůlí rozhodl o svém pohlaví, místě narození, vzhledu, genetické výbavě? Ani Adam se ničím nezasloužil, aby byl stvořen jako první člověk, do jehož genetiky Bůh zakódoval veškeré lidstvo. A tak obdobně se nikdo nerozhodl, nikdo si nezvolil, že se stane novým stvořením, že se znovu narodí z Ducha svatého. O takových věcech rozhoduje a takové věci tvoří jen svrchovaný Bůh. Jsme stvoření, nejsme Stvořitel. Volejme k Bohu, aby nás už jednou provždy zbavil té adamovské bohorovné pýchy, s kterou všichni přicházíme na svět. On je první a poslední ve všem. On je neomezený a absolutní, Jemu buď sláva navěky!

• Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze. (Ž 147,5)

D. Vyvolení je v Písmu nepřehlédnutelné

Podívejme se na několik příkladů z mnoha desítek biblických výskytů principu „vyvolení“:

1. příklad:

• Připomínejte divy [= vaše spasení], jež vykonal, jeho zázraky a rozsudky jeho úst, potomkové Abrahama [= děti zaslíbené z hlučícího davu pronárodů; Ř 9,7-8; Gn 17,4], jeho služebníka, Jákobovi synové, jeho vyvolení! (Ž 105,5-6)

Ne všichni tělesní Abrahamovi potomci a Jákobovi synové, tedy Židé, jsou „Jeho vyvolení“ v duchovním, spásném slova smyslu. Skuteční, spasení, duchovní Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi potomci jsou všichni zaslíbení, tzn. „Jeho vyvolení“ jak z Židů, tak z pohanů. Abraham je duchovní otec všech, kdo jsou v Kristu, bez ohledu na jejich etnický původ:

• Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele [= tělesného], jsou Izrael [= Izrael Boží, vyvolení; Ga 6,15-16], ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci [= tělesní], nýbrž „z Izáka bude povoláno tvé potomstvo“, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti [= ani z Židů, ani z pohanů], nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené [= všichni vyvolení z Židů a pohanů]. (Ř 9,6-8)
• Co z toho plyne? Izrael [= tělesný] nedosáhl, oč usiluje [= spasení všech tělesných Židů]. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele [= tělesného], ale ostatní zůstali zatvrzelí. (Ř 11,7)
• A kdyby nebyly ty dny [= velkého soužení těsně před 2. Kristovým příchodem] zkráceny, nebylo by zachráněno žádné tělo; ale kvůli vyvoleným budou ony dny zkráceny. (Mt 24,22)

2. příklad:

Ať naplnění tohoto verše vykládáme z jakéhokoli eschatologického úhlu pohledu, vždy jde o Boží záměr. Velké soužení je zkráceno kvůli Božím vyvoleným; jinak by nezůstal při druhém příchodu Ježíše Krista z pronásledovaného Božího lidu nikdo na živu.

3. příklad:

• Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. (Mt 24,24)

Platí totéž co v předešlém verši. Ať tento verš popisuje budoucí, současnou nebo historickou událost, ti, kteří jsou vyvoleni Bohem, se těší Boží ochraně před svody a nástrahami; brány pekel je nepřemohou. Kdyby totiž selhali a podlehli natrvalo lžimesiášům, potom by se samotné Boží vyvolení nenaplnilo. Kdo natrvalo podlehne takovým svodům, nikdy nepatřil do Božího lidu, nikdy nebyl vyvolený, Bůh jej nikdy neznal, nemiloval odvěkou, spásnou láskou (Mt 7,22-23). Nikdo nemůže Ježíši vytrhnout z ruky ty, které Mu Otec dal a za něž na kříži vydal svůj život. Duch svatý zapečeťuje vyvolené svaté v Kristu tak mocně, že vytrvají až do konce.

4. příklad:

• Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. (Ko 3,12)

Vyvolení Boží nejsou určeni k tomu, aby propadli Božímu hněvu (1Te 5,9) jako ti, kteří Božímu hněvu propadli a byli určeni k záhubě (Ř 9,22). Vůči bližním mají být pokorní, soucitní a milosrdní; nemají je drtit duchovní nadřazeností. Mají především budovat církev, Izrael Boží, nikoli svoji pýchu.

E. Vyvolení je teocentrické

V následujícím textu jsou všechna slovesa, která se vztahují na Boha, v činném slovesném rodu, časovaná ve 3. osobě jednotného čísla (On je aktivní). Naproti tomu všechna slovesa, která se vztahují na nás, na Jeho vyvolený lid, jsou v trpném, pasivním slovesném rodu (my jsme pasivní). Bůh je ten, kdo jedná, a Jeho vyvolené děti jsou ti, kdo jsou Boží činností zasaženi:

• Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm [= v Kristu] nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce [= zvláštní, odvěké, spásné milosti a lásce] nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty [= smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji; Ex 33,19] byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny [= jsme ospravedlněni] pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. (Ef 1,3-12)

Pravda, v Písmu je naše víra poměrně často vyjádřena činným slovesným rodem – uvěřili jsme, poznali jsme atd. nebo rozkazovacím způsobem – věřte, čiňte atd. Nicméně, vždy mějme na mysli, že Bůh je první a poslední ve všem. Měli bychom se vyjadřovat teocentricky. Místo sebestředného „já jsem uvěřil“ bychom měli teocentricky prožívat a oznamovat svému okolí: „On mi dal ‚spasení & víru‘.“ Tak je otázka spasení v přesném sledu, v řádném „ordo salutis“.

F. Vyvolil Bůh jen ty, o kterých předzvěděl, že uvěří?

Arminiáni namítají, že Bůh vyvolil podmíněně ty, o kterých předem věděl, že po zvážení Boží nápomocné milosti přijmou oběť Ježíše Krista. Tento výrok popírá sám sebe. Kdyby Bůh vyvolil ty, o kterých předzvěděl, že uvěří v Kristovu oběť, potom by nevyvolil nikoho. Jeho volba by byla omezena lidským rozhodnutím; spasil by jen ty, kteří si „vyvolili“ Jeho, a nikoli ty, které si vyvolil sám. Volba je ale Pánova, ne hříšníkova (J 15,16).

• Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. (J 15:16)

G. Jsem, nebo nejsem vyvolený?

Mnozí, když vidí obzvláště ty věřící, kteří byli spaseni ve zralém věku s hojnými životními šrámy, namítají: Ty sis většinu života světsky užíval, pak sis zavolal do nebe Bohu a máš to v suchu, jsi za vodou, můžeš si teď dělat, co se ti zlíbí! Takové výhrady jsou ve všem antropocentrické, jako by záleželo jen na člověku. Písmo má odpověď:

• Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh [= nikoli člověk] ospravedlňuje [= smývá hříchy]! (Ř 8,33)

Bůh tě spasil, můžeš si dělat, co chceš - to je stejná nedomyšlenost jako kdyby řekli: Proč bys měl jíst, když ti Bůh zaručil ještě padesát let života? Bůh nepředurčil jenom cíl, ale všechny počiny, které k cíli bezpečně vedou. Znovuzrozený křesťan, i ten s životními šrámy, je nové stvoření, je stvořený k tomu, aby konal dobré skutky, které mu Bůh připravil (Ef 2,10). Křesťanství není fatalismus. Bohem fatalismu je přece neosobní, nahodilý osud. Bohem jistoty je osobní biblický Bůh.

Tolik lidí si teď pomyslí: Co já chudák mohu dělat, když už bylo o mně a beze mne na věčnosti rozhodnuto? Co tedy dělat? Věřme a jsme vyvoleni (Sk 16,31). Nikdo nám nebrání věřit. Volejme dnem i nocí a jsme vyvoleni. Nikdo nám nebrání volat. Volejme a máme jistotu, že naše místo je v Kristu.

• Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? (L 18,7)

Nefilozofujeme planě jen proto, abychom si před sebou ospravedlnili, že o Boha ve skutečnosti nestojíme? Není to potom naše přirozené, vlastní rozhodnutí a pýcha? Nerozhodl se snad Ezau dobrovolně prodat své prvorozenectví? Neponese za to snad následky?

Co vás více uklidní?

(1) Že jste v Kristu, protože jste se pro Něj přirozeným, slepým zrakem rozhodli, a proto vás Bůh vyvolil, přestože jste ho přirozeným, mrtvým, duchovním zrakem nemohli vidět?

Nebo:

(2) Že vás Bůh svrchovaně vyvolil, znovustvořil, když jste ještě byli mrtvi v hříchu, abyste pro Něj mohli novým, stvořeným zrakem, vírou, neodolatelně žít a sloužit Mu?

Co je přesvědčivější? Přirozené, lidské slepé rozhodnutí, nebo Boží tvořivé, prozřetelné rozhodnutí? Od člověka k Bohu vede tolik cest, kolik je přirozených lidí, člověk neví kde Bůh je; ale od Boha k člověku je jen jedna cesta, Bůh ví, kde je člověk. Spolehněte se plně na Boží rozhodnutí a osvobodí vás od jalového přemítání: Jsem vyvolen, nejsem vyvolen…? Jako byste trhali okvětí kopretiny: Má mne rád, nemá mne rád…? Takový kolovrátek vede jen k sebestřednému neurotizmu. Čím víc se budeme sebou zaobírat, tím víc se nad námi bude vznášet odér člověčiny. Soustřeďme se na našeho Pána Ježíše Krista, v Něm jsme přece vyvoleni:

• … v něm [= v Kristu] nás již před stvořením světa [= na věčnosti mimo časoprostor] vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1,4)

Dokud v úplné odevzdanosti nepřijmeme absolutní, neomezenou svrchovanost Stvořitele, bude námi zmítat neklid, nejistota a pochyby. Až se smíříme s tím, že nemůžeme všemu porozumět svou lidskou, časem a prostorem omezenou logikou, až se zbavíme svého antropocentrického, humanistického přístupu k evangeliu, pak teprve začneme prožívat opravdovou svobodu – spočinutí v Kristu. Bůh pak bude pro nás Tím Nejvyšším. Náprstek nemůže pojmout ani konečný oceán, jak bychom my mohli pojmout nekonečný oceán Boží slavné, svaté svrchovanosti?

AMEN

Pro přehlednost, nejprve porovnejme v tabulce, jak Boží vyvolení chápou arminiáni a jak kalvinisté; a uvidíme ten propastný rozdíl mezi oběma teologickými systémy: