Křesťanská zralost IV.

Jaroslav Kernal, Praha 27. října 2019

Pokoj vám a milost, bratři a sestry, milí v Kristu, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Dnes budeme pokračovat v sérii o křesťanské zralosti a půjdeme společně do Janova evangelia 17. Je to velmi známý text, modlitba Pána Ježíše Krista, velekněžská modlitba, přímluvná modlitba, skutečná modlitba Páně. Z Boží milosti bych chtěl strávit nějakou dobu v této kapitole, vysvětlit tento text a aplikovat ho do našich životů a do života našeho sboru s ohledem na téma, jímž se zabýváme, tedy s ohledem na křesťanskou zralost. Dnes zůstaneme jenom u prvního verše, a v podstatě jenom u jeho první části. Než ale půjdeme k tomuto textu, pojďme se nejdřív pomodlit.

• J 17:1 Toto Ježíš pověděl, pozvedl své oči k nebi a řekl: „Otče, přišla hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“

Protože rovnýma nohama skáčeme přímo doprostřed textu Janova evangelia, musíme začít u kontextu, abychom pochopili, kde se v našem textu nacházíme a co se tu děje. Od třinácté kapitoly až do konce svého evangelia popisuje Jan události spojené s ukřižováním a vzkříšením Pána Ježíše Krista. Začíná své evangelium věčností – na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, Bůh bylo to Slovo (J 1,1). Mluví o tom, že na počátku byl jenom Bůh sám v osobě Otce a Syna a Ducha svatého. Dále mluví o Kristově vtělení, kdy se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14). To je o narození Krista, který se ponížil, opustil slávu, kterou měl u Otce, stal se člověkem a na lidském těle zaplatil jako obětní beránek za hříchy svého lidu. Až do konce dvanácté kapitoly Jan popisuje Ježíšovu službu od křtu v Jordánu Janem Křitelem a povolání prvních učedníků až k poslední večeři Pána s jeho učedníky v horní místnosti. Jan nepopisuje ustanovení Památky Páně, ale zaznamenal vyučování Pána Ježíše v horní místnosti. Jednak to bylo vyučování příkladem, kdy Pán myl učedníkům nohy a potom jim přikázal, aby ho následovali a milovali se navzájem, jako je miluje on. A posléze je vyučoval o tom, že sice musí odejít, ale nenechá je osamocené, ale pošle jim jiného přímluvce, Ducha svatého. Kapitoly 14-16 jsou nejrozsáhlejším učením o osobě a díle Ducha svatého v Písmu. Toto vyučování Ježíš zakončuje modlitbou – tou, která je dnes před námi. Kapitoly 13 až 17 patří k sobě. Odehrávají se na jednom místě a popisují poslední shromáždění Pána Ježíše a jeho učedníků před jeho ukřižováním. Ještě té noci byl Pán Ježíš zajat, vyslýchán, bit, mučen, a nakonec ukřižován. O dvacet čtyři hodin později leželo tělo Pána Ježíše zabalené do pláten v novém hrobě blízko místa, kde byl popraven. Učedníci byli ze strachu před Židy zavřeni v horní místnosti, v té místnosti, kde se Ježíš za ně modlil, kde je vyučoval a kde jim sloužil. 

Pojďme se tedy podívat z určitého nadhledu na sedmnáctou kapitolu z perspektivy prvního verše, z perspektivy jediné věci, kterou zde nacházíme, a tedy toho, že se Ježíš modlí. Podíváme se na samotnou skutečnost, že se Ježíš modlí, podíváme se na to, za co se modlí, a nakonec si ukážeme, proč se Ježíš modlí.

I. Ježíš se modlí

Ježíš dokončil své vyučování, sklonil hlavu, zavřel oči a pomodlil se … Ne? Ne! Pozvedl oči k nebi a řekl …  Podívejte se, jak se Pán Ježíš modlí! Modlitba je pro něj něco naprosto přirozeného. Mluví s učedníky, potom mluví s Otcem – a nevidíme žádný velký rozdíl. Jediný rozdíl je v tom, že když mluví s učedníky, dívá se na ně, když mluví s Otcem, hledí k nebi. Modlitba pro něj není obřadem nebo náboženskou povinností. Ježíš neříká modlitbu, ale mluví, modlí se. Modlitba pro něj není náboženským úkonem, ke kterému by se musel nutit, ale je naprosto přirozenou součástí jeho vztahu s nebeským Otcem. Ježíš rozmlouvá se svým Otcem. To je jeho modlitba.

Pán Ježíš Kristus se stal člověkem. Vzal na sebe lidské tělo. Nevstoupil do lidského těla – to dělají démoni, kteří chtějí ovládat lidské tělo, ale především mysl a vnitřního člověka. Ježíš to neudělal. Co udělal? To Božské Slovo vneslo život do lůna panny Marie. Anděl řekl Marii, když se divila, že otěhotní, ačkoliv ještě nepoznala muže:

• Lukáš 1:35 Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.

Ježíš neměl fyzického, tělesného otce, ale stal se člověkem Boží mocí skrze Marii. Jeho tělo bylo utvořeno v těle Marie, a proto bylo cele lidské. Byl člověkem úplně stejně jako každý jiný, kromě jediné věci – kromě hříchu. Byl počat Duchem svatým, proto v jeho těle nepřebýval hřích. Hříšná Marie nosila ve svém lůně svaté dítě a porodila syna, který byl svatý. Byl člověk jako každý jiný. A přece byl úplně jiný, protože byl svatý, protože byl od věčnosti, „pouze“ sestoupil do světa lidí. Je to velmi podobné tomu, co se stalo na počátku – ze stvoření, které již existovalo, Bůh vzal materiál, prach země, a vdechl do něj dech života a člověk se stal živou duší. To byl první Adam. Tady je druhý Adam, který byl sám tím Duchem oživujícím, původcem života a vzal již existující materiál, a sám se stal člověkem v lůně Marie. První Adam měl vztah s Bohem, ale protože mohl zhřešit, zhřešil, a vztah s Bohem byl zničen, přerušen, přerván. Místo lásky k Bohu a vztahu s ním se objevila nenávist a vzpoura, do níž se rodí všichni potomci prvního Adama, tady úplně každý člověk zplozený mužem. Ale druhý Adam je jiný – přichází na svět jako svatý, tedy oddělený od hříchu. Je svatý, protože Bůh je svatý a on je plně Bůh a plně člověk. Vždycky miloval nebeského Otce a tato láska přetrvává v každém okamžiku jeho pozemského života. Neustále chodí s Bohem, bez jediného přerušení s ním má trvalý vztah – jako člověk má vztah se svým nebeským Otcem. Jeho přirozenosti jsou oddělené, nesmísené, neprostupují jedna druhou, ani jedna druhou nevytlačují, ani se navzájem neomezují, ale jsou obě v plnosti v jedné osobě. Je tady v plnosti člověk Ježíš Kristus, který zemřel na kříži Golgoty, a je tady v plnosti Syn člověka, Boží Syn, druhá osoba Boží trojice, původce života, stvořitel, Pán, vládce a vykupitel.

Ale proč se Boží syn stal člověkem? První Adam se stal člověkem, aby padl a zničil svůj vztah s Bohem. Druhý Adam se stal člověkem, který měl v lidském těle dokonalý vztah s Bohem, ale kvůli tomu nepřišel. Přišel, aby tento vztah byl na jediném lidském těle zničen, a díky tomu mohl být vztah mnoha lidí s Bohem obnoven. Ježíš vzal na sebe hříchy svého lidu a zaplatil za ně svou smrtí na kříži. Jeho dokonalý vztah s Otcem byl rozlomen, protože Otec na něj vylil svůj hněv, který byl namířený proti hříchům všech vyvolených. Cílem Ježíšova příchodu nebylo rozbít dokonalý vztah s Otcem, přesto to přímo souviselo s vykupujícím dílem na kříži.

Když se Ježíš modlil v horní místnosti, zbývaly ke kříži už jen hodiny. Ježíš to dobře věděl a my to můžeme vidět i v této modlitbě. Boží syn svou modlitbou, resp. svými modlitbami, ukazuje na svůj trvalý a dokonalý vztah s nebeským Otcem. Ježíš miloval Otce, i když byl v lidském těle vždycky celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a ze vší své síly (Lk 10,27). Tato láska k Bohu se mimo jiné projevovala také tím, že trávil s Bohem čas o samotě na modlitbách a že se stále modlil. Tím nám ukázal, jak vypadá dokonalý vztah s Bohem. Ježíš je druhým Adamem, je obrazem dokonalého lidství. Na něm můžeme vidět, jak má vypadat člověk, který miluje Boha. Jednou z jeho charakteristik je modlitba.

Hned na začátku své veřejné služby uzdravil Ježíš v Kafarnaum mnoho lidí. Druhý den ráno ho lidé hledali, ale co dělal Ježíš?

• Marek 1:35 Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.

Když se zvěst o něm šířila a lidé se scházeli, aby ho slyšeli a byli uzdravováni ze svých nemocí, co dělal Ježíš?

• Lukáš 5:16 … odcházíval na pustá místa a tam se modlil.

Když si vybíral svých dvanáct učedníků, modlil se celou noc. Když potom učedníci viděli, jak se modlí – a nezapomeňte, že to byli Židé a modlitba patřila k jejich životu a k jejich náboženství, ale když viděli, jak se modlí Ježíš, prosili ho, aby je naučil modlit se. Když vyučoval zástupy a potom je nasytil chlebem a rybami, propustil je a sám odešel na horu, aby se o samotě modlil (Mt 14,23). Často vyučoval o modlitbě a káral pokrytecké modlitby farizeů a zákoníků. Když slavil s učedníky poslední hod beránka – a to bylo předtím, než je vyučoval o Duchu svatém – vzal chléb, vzdal díky a lámal ho. Potom vzal víno, vzdal díky a podal jim kalich, aby z něho pili. Pak je vyučoval a nakonec se zase modlil. Po téhle modlitbě:

• Jan 18:1 … odešel Ježíš s učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a do ní vstoupil on i jeho učedníci.

Co tam dělal? Modlil se. Vzal Petra, Jakuba a Jana a chtěl, aby se modlili spolu s ním. Ale oni byli unavení a usínali. Ale Ježíš se modlil. Když byl potom zrazen a zatčen, když byl ukřižován a visel na kříži, zase se modlil, aby Otec odpustil těm, kteří ho ukřižovali, protože nevěděli, co činí (Lk 23,34). Po svém zmrtvýchvstání vystoupil k Otci na nebesa, sedí po jeho pravici, a co dělá?

• Římanům 8:34 Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!
• Židům 7:25 Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.
• 1 Janův 2:1 Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.

To nás vede k druhému bodu dnešního kázání:

II. Ježíš se modlí za učedníky

Ježíšova modlitba byla vyjádřením jeho vztahu s Otcem. Často se modlil, intenzivně se modlil, a také se modlil cíleně. Někdy lidé přistupují k Bohu a vyprávějí Bohu, jak se mají, co prožili, co si myslí, co by si přáli, jak se cítí a podobně. Kdyby to lidé dělali jenom v soukromí, možná by se to dalo pochopit, i když si nemyslím, že to je modlitba, kterou Bůh chce. Tragické je, když to lidé dělají ve společenství, protože tím marní nejenom svůj čas – protože Bůh všechny ty věci, ale také čas ostatních. Někdy je to dokonce tak, že lidé používají modlitbu jako vyučování nebo napomínání druhých, nebo seznamování druhých s nějakými fakty, ať již ze svého života nebo ze života druhých. To není modlitba. Něco podobného dělali zákoníci a farizeové, když stáli na ulici a modlili se, aby lidem ukázali, jak jsou zbožní, nebo když se sáhodlouze modlili v domech vdov, aby potom mohli zůstat na jídlo a přijmout také důkladné pohoštění od té vdovy, za kterou se přišli „zbožně“ modlit. To je modlitba farizea z Ježíšova podobenství, když učil učedníky, jak se mají modlit:

• Lukáš 18:11-12 Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.

To není modlitba! To je vyprávění Bohu o tom, jak jsem dobrý. Nebo někdo může naopak vyprávět Bohu, jak je špatný. Nebo o tom, co se mu povedlo nebo nepovedlo. To nebyla modlitba, která by došla sluchu u Boha. Pán Ježíš řekl, že ten farizeus nebyl vyslyšen.

Někdy lidé říkají, že ale máme vylévat své srdce před Bohem. O tom není pochyb. Ale vylévání srdce před Bohem patří před Boží tvář, ne uším ostatních lidí. Ve shromáždění máme Boha chválit (Ž 149,1), máme ho vyvyšovat (Ž 107,32), vyhlašovat spravedlnost (Ž 40,10). Vylévat své srdce před Bohem máme za zavřenými dveřmi svého pokojíku, protože to ukazuje, že nehledáme chválu od lidí, ale že jsme plně uspokojeni Hospodinovou přítomností.

Podívejte se, jak se modlí Ježíš – prosí za své učedníky. Na prvním místě má Boží slávu – a ještě se dostaneme k obsahu té jeho modlitby, takže to uvidíme ještě víc, ale od šestého verše se přimlouvá za své učedníky. Neprosí za svět, ale prosí za ty, které mu Otec ze světa dal. Za ně se přimlouvá a modlí se za veliké věci v jejich životech. Později téže noci Ježíš vyléval své srdce před Otcem. Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana, aby se s ním modlili, ale poodešel od nich a sám vyléval své srdce před Otcem. Řekl učedníkům, jak a za co se modlil, jinak by to nemohli vědět, protože spali, ale bylo to mezi jím a Otcem.

• Matouš 26:39.42.44 Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ …  Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ … a potřetí se modlil stejnými slovy.

Ale tady, na konci svého vyučování, před jedenácti učedníky (protože Jidáš už předtím odešel, aby ho zradil), se Ježíš modlí za své učedníky, modlí se za svou církev, modlí se za ty, kdo uvěří skrze jeho učedníky, což znamená, že se v této modlitbě modlil také za vás za všechny, kteří věříte v Pána Ježíše Krista. Tenkrát se za nás modlil a stále se za nás přimlouvá. V té jeho modlitbě je mnoho témat, mnoho věcí, za které se modlil a z Boží milosti je projdeme, protože nás vedou k tomu, co je to křesťanská zralost, ale ta zralost začíná tady, modlitbou, ve vztahu s nebeským Otcem, v každodenním chození s Pánem Ježíšem Kristem. Vyjádřením tohoto vztahu je modlitba. Ježíš se modlí za Boží slávu, za poznání života věčného, za svatost, za lásku, za jednotu, poslušnost, vytrvalost, ochranu před pokušením, setrvání v pravdě, za svědectví pro svět a vzájemnou službu. Jeho modlitba se ve svém obsahu soustředí na ty muže, které má před sebou, na jejich vztah s Bohem, který začíná u Boha a vede k Bohu. Je to skutečná velekněžská přímluva, je to požehnání a povzbuzení pro Boží lid. Je to modlitba, která nezůstala nevyslyšená, ale do puntíku se naplnila a stále se naplňuje na těch, kteří přicházejí z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista do Božího království.

Tyhle věci, za které se Ježíš modlil, se staly realitou v životech učedníků v den letnic, kdy byl vylit Duch svatý, a jsou realitou skutečné Kristovy církve až dodnes. Ale i když se Ježíš přimlouvá za své učedníky, celá tato modlitba směřuje k Bohu samotnému, je o Bohu samotném, vztahuje Boží věci na učedníky, vede k vyvýšení Boha v životech učedníků, v životech těch, kteří skrze ně uvěří a v nakonec v očích celého světa. A i když Ježíš neprosí za svět ani neprosí za to, aby Otec vzal své milované z tohoto světa, přece má svět skrze učedníky uvěřit, že Otec poslal Syna (J 17,21), a má poznat, že si Otec zamiloval učedníky tak, jako si zamiloval Syna (J 17,23). Poznání Boha a jeho slávy se šíří od Otce k Synovi a mocí Ducha svatého k učedníkům, a skrze ně k těm, kdo jejich prostřednictvím uvěří a nakonec tato zvěst – a je to zvěst evangelia, co vede k poznání Boha a ke společenství s Bohem – tato zvěst je učedníky, tedy Kristovou církví šířena do celého světa. Ježíš se tady modlí za to, co dává o několik týdnů později učedníkům za úkol:

• Mt 28:19-20 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.
• Sk 1:8 … ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

I skrze tuto modlitbu můžeme vidět, jak Ježíšova láska přetéká ven z něj samotného a valí se na učedníky jako požehnání pro druhé, jak je zaměřený ne na sebe, ale na své svaté, na svou církev. A to už nás vede ke třetímu bodu dnešního kázání:

III. Ježíš je vzorem pro učedníky

Proč se Ježíš modlil za své učedníky? Proč se vůbec modlil? Už jsme si k tomu něco řekli – bylo to vyjádření jeho vztahu s Otcem. Ale v tuto chvíli je také vzorem pro své učedníky. Na začátku třinácté kapitoly Ježíš umyl nohy svým učedníkem a řekl jim:

• J 13:15 Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.

Ježíš dal učedníkům příklad svou službou, dal jim příklad také následným vyučováním a nakonec jim dal příklad svou modlitbou. Jeho služba, jeho vyučování i jeho modlitba je příkladem jeho lásky k učedníkům a v té mají učedníci růst, v té mají zůstávat, ta má být znakem toho, že jsou Kristovi učedníci. Podle toho všichni poznají, že jsou jeho, když budou mít lásku jedni k druhým (J 13,35). Ježíš je vzorem pro své učedníky – nejenom tím, že se modlí, ale také tím, za co se modlí. Co se od něj můžeme naučit my? Co můžeme z jeho modlitebního života aplikovat do svého vlastního života?

Modlitba je dechem každého znovuzrozeného křesťana. Není to náboženská aktivita, ale dech našeho vztahu s Bohem. Na jedné straně osobní modlitby nebudou něco, co by mělo být veřejné, ale na druhé straně se hluboký modlitební život neutají. Nepozná se podle toho, kolik času stráví ten který člověk modlitbami. Ale pozná se na jeho vztahu s Bohem. S modlitbou je v tomto směru podobné jako s Písmem – můžete mít Písmo podtrhané od začátku do konce, můžete ho znát zpaměti, ale pokud ho nebudete správně aplikovat, bude vám k ničemu. Můžete se stejně tak modlit hodiny denně, ale pokud to bude tlachání a nebude to vztahu s Bohem a nasycení se samotným Bohem, bude to k ničemu. Možná to spíš může vést k pýše a být to kamenem úrazu pro druhé. Jak ale poznáme zdravý modlitební život? Stejně jako zdravé studium Písma – vede k růstu v poznání Boha, vede k lásce k Pánu Ježíši Kristu a jeho lidu, církvi, vydává ovoce proměněného charakteru. A to jsou věci, které se neutají. To jsou věci, které nezůstanou skryté.

Milovaní, chtěl bych vás povzbudit k tomu, abyste se modlili. Je dobré mít vyhrazený čas na modlitbu a na Boží slovo. Ale na modlitbu nepotřebujete jenom vyhrazený čas. Modlit se můžete kdykoliv a kdekoliv. Vzdávat chválu můžete Bohu stále. Uctívat ho můžete ve všem, co děláte. Vyznávat svou lásku, svou víru, ale i svou slabost a své hříchy můžete také stále – a měli byste. Zvláště hříchy bychom měli vyznávat okamžitě – nečekat až … až budu mít klid, až budu sám, až bude večer a já se budu modlit, až bude lepší příležitost … Jan to napsal ve svém listě velmi jasně:

• 1J 1:8-9 Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Naučte se vyznat Bohu své hříchy hned, jak vás z nich Duch svatý usvědčí. Nemusíme přitom klečet, ani ležet na tváři, nemusíme plakat ani lomit rukama, dokonce nemusíme ani mluvit nahlas. Bůh zná naše slova ještě dříve, než je máme na jazyku. A nejde mu na prvním místě o naše slova, ale o naše srdce. Můžeme se modlit, jako se modlil Nehemjáš, když ho král Artaxerxes zastihl smutného a ztrápeného.

• Neh 2:4-5 Král mi na to řekl: „Co si tedy přeješ?“ Pomodlil jsem se k Bohu nebes a odpověděl jsem králi: „Jestliže to král uzná za vhodné…“

Potřebujeme se také naučit děkovat Bohu. Je toho v našich životech tolik, za co můžeme a máme být vděční. Ježíš vzdával díky. My máme také vzdávat díky. Znovu je to něco, co můžeme dělat celý den. Jenom se to potřebujeme naučit.

V našem textu se Ježíš přimlouvá za učedníky. I to patří k modlitbě – uctívání, vyznávání, vděčnost a přímluva. Snadno poznáte lidi, kteří se přimlouvají za druhé. Mají totiž zájem o druhé lidi. Chtějí vědět, za co se mají modlit. Znají druhé lidi, protože se za ně modlí.

Ježíš se modlil v kruhu svých učedníků. Bylo to během hodu beránka, kdy se shromažďovala rodina, aby spolu jedla. Také my se máme modlit spolu ve svých rodinách. Muži v tom mají vést – je to jejich zodpovědnost před Bohem. Pokud je tady věřící rodina, bude se společně modlit. A stejně jako se modlí rodina, bude se modlit i ta duchovní rodina – společenství svatých, církev. V knize Skutků čteme charakteristiku první církve v Jeruzalémě po letnicích:

• Sk 2:42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Zralá církev je církev, která se modlí. Zralí křesťané jsou křesťané, kteří se modlí. Jsem vděčný za to, že se jako sbor modlíme. Chtěl bych vás povzbudit, abyste se nebáli modlit se nahlas. Naše modlitby nemusí být vyšperkované, nemusí být nijak dlouhé – někdy stačí jedna věta nebo dvě. Když se modlíme – ať už jako jednotlivci nebo jako sbor, vyjadřujeme tím svou závislost na Bohu, vyjadřujeme tím také svou poslušnost Božímu slovu a to, že chceme následovat Pána Ježíše Krista, který je naším vzorem v modlitbě.

Pán Ježíš je také předmětem našeho uctívání a naší chvály. Je nejenom vzorem, je také motorem našich modliteb. Můžeme se podívat kamkoliv do jeho života a uvidíme ho, jak se modlí. A když se budeme dívat na něj, když se budeme dívat na jeho kříž, budeme neodolatelně přitahováni ke chvále, vděčnosti, vyznávání i k přímluvám za druhé. Když si budeme stavět před oči Pána Ježíše Krista ukřižovaného, budeme stále znovu přemáháni jeho láskou, jeho trpělivostí s námi, jeho mírností a pokojem, jeho mocí, jeho dobrotou i jeho moudrostí, budeme bez přestání žasnout nad plánem spasení, nad hloubkou jeho milosti, a nad hojností jeho požehnání. Jan viděl zástupy těch, kteří se nesklonili před obrazem šelmy, ale zvítězili nad ní, jak zpívají píseň Mojžíše a píseň Beránkovu:

• Zj 15:3-4 Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.

Pojďme i my nyní vzdát chválu našemu Bohu a Beránkovi, který sedí na trůnu.