Boží věrnost v nesnázích

Jaroslav Kernal, Praha 8. srpna 2021

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, posvěcení v Kristu Ježíši, bratři a sestry v Pánu. Jsme ve dvacáté třetí kapitole Skutků. Viděli jsme, jak Pavel dorazil do Jeruzaléma, jak byl napaden Židy v chrámu, vysvobozen římskými vojáky, viděli jsme jeho promluvy k Židům, kteří ho napadli, k vojákům i židovské radě, a nakonec jsme viděli povzbuzení, které dostal od Pána ve vidění:

• Sk 23:11 Neztrácej odvahu! Jako jsi svědčil o mně v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě.

Pavel pokračuje ve své cestě. Když se loučil se staršími z Efezu, řekl jim, že je připravený položit svůj život, aby dokončil to, k čemu ho Pán povolal – aby kázal evangelium o Boží milosti (Sk 20,24). Nyní málem život položil – a nebylo to poprvé (viz 2K 11,23–33). Nyní je zajat, vězněn v jeruzalémské pevnosti Římany a velitel neví, co s ním. Přečteme Sk 23,11–24,27. 

V našem dnešním textu se znovu setkáváme s Boží věrností. Bůh je věrný a vysvobozuje, dává moudrost a zachovává i v těch nejhorších situacích našeho života. Uvidíme to dobře právě na Pavlovi, kterého chtěli zabít a ačkoliv se mu podařilo uniknout – již dvakrát ho římští vojáci vysvobodili z rukou Židů (nejprve z rukou davu, potom rukou rady) – nyní pokračují v honu na Pavla. Uvidíme intriky a spiknutí, které mělo Pavla připravit o život, uvidíme soud, kde Bůh dává moudrost, a uvidíme, jak Pán zachovává Pavla ve vězení a dává mu jak příležitost ke svědectví, tak také sílu odolat pokušení snadného úniku z vězení.

I. Pán vysvobozuje z intrik Židů (23,12–35)

Viděli jsme, že se v těchto kapitolách pohybujeme v řádu dnů. Mezi první a dvacátou kapitolou Skutků je rozestup dvaceti osmi nebo devíti let. Dvacet kapitol popisuje skoro třicet let života první církve. Od Skutků 21,16 do Skutků 24,23 je to dvanáct dní. Lukáš se zaměřuje na detaily. A v tom dnešním prvním příběhu, který je až do konce 23. kapitoly popisuje spiknutí Židů proti Pavlovi a jeho vysvobození.

Tohle není první vysvobození z intrik a těžkostí. Není ani jediné, není ani výjimečné, ale není také ani povinné nebo pravidelné. Mnohokrát Bůh vysvobozuje svůj lid z nejrůznějších těžkostí, útrap, z pronásledování a intrik. Nakonec máme o tom celou jednu knihu Bible – knihu Ester. Bůh vysvobodil svůj lid z rukou svých nepřátele. Haman požádal krále, aby mu král daroval židovský lid a on je mohl všechny zabít a obohatit se o jejich majetek, resp. ti, kdo je zabijí na všech místech v celé ohromné perské říši, si mohou vzít jako lup, co patřilo Židům. Ale Bůh střeží svůj lid jako zřítelnici svého oka, takže se v perské říši všechno obrátilo přesně naopak. Nepřátelé Židů v celé perské říši byli pobiti a Boží lid oslavoval Boha a radoval se z vysvobození, které Bůh připravil skrze královnu Ester a jejího strýce Mordokaje. Dobře to můžeme vidět také na Pánu Ježíši, který byl několikrát v ohrožení života, ale „prošel mezi nimi“ nebo „se ztratil v zástupu“. V knize Skutků jsme také viděli nějaká vysvobození. Vzpomeňte si na apoštoly, které uvěznila rada, ale anděl je vyvedl z vězení a řekl jim, aby šli kázat do chrámu – tam je druhý den znovu našli a znovu je povolali před soud. Nebo Petr, kterého dal Herodes zavřít do vězení a chtěl ho popravit. Anděl vyvedl Petra ze zavřeného a přísně střeženého vězení a Petr odešel z Jeruzaléma. Pavel se Silasem byli ve vězení ve Filipech a žalářník jim pro jistotu dal nohy do klády, aby neutekli, ale Bůh způsobil zemětřesení, při kterém se vězňům otevřela jak pouta, tak také dveře vězení. Zázrak byl mimo jiné také v tom, že neutekl ani jeden z vězňů. Bůh má velikou moc a vysvobozuje svou mocí svůj lid ze všeliké tísně. Můžeme si být jistí, že Bůh nepotřebuje lidské ruce, aby udělal všechno, co chce.

Když Izraelci po vyjití z Egypta dobývali zaslíbenou zemi, padly hradby Jericha Boží rukou. Při jedné z velkých bitev, kdy Izraelci bojovali proti pěti kenánským králům padaly z nebe kameny a zabíjely nepřátele. Pobitých kameny bylo víc, než kolik jich pobili Izraelci (Joz 10,11). Mohli bychom procházet jednu knihu Bible za druhou a nejspíš skoro v každé bychom našli nějaké zázračné vysvobození. Nicméně k tomu, aby vysvobodil svůj lid, nemusí Bůh nutně používat zázraky, anděly nebo zázračná zemětřesení. Stejně často používá přirozené věci, nebo spíš lidi. A to je případ vysvobození Pavla v našem textu.

Poměrně velká skupina mužů se zavázala slibem, že nebudou jíst, dokud Pavla nezabijí. Bylo v pořádku složit takový slib? Mojžíšův zákon říká, že falešný prorok nebo rouhač má být ukamenován – a Pavla považovali minimálně za rouhače – stejně tak se ale dočteme, že je nutné, aby proběhl řádný soud a ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Bylo to něco, co chtěli udělat ti muži? Naprosto ne! To bylo zločinné spiknutí s cílem zavraždit Pavla. A aby toho nebylo málo, šli s tím za představiteli svého lidu, aby jim v tom pomohli. Tady se znovu ukazuje, jak bylo židovské náboženství falešné a pokrytecké. Vzpomínáte si, jak odsoudili Štěpána? Přivedli falešné svědky (Sk 6,13)! Jak soudili Pána Ježíše? Přivedli křivé svědky (Mk 14,57)! Co jim vyčítal Ježíš? Na co tolik poukazoval? Na jejich faleš, na jejich pokrytectví, na to, že si obraceli Boží slovo podle toho, jak se jim to hodilo. Co říkal Štěpán?

• Sk 7:51–53 Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!

Co dělali členové rady, když soudili Pána Ježíše? Šli s ním za Pilátem, protože chtěli zabít toho člověka, ale nevstoupili na nádvoří domu, kde bydlel pohan, aby se neposkvrnili, protože chtěli slavit hod beránka (J 18,28)! V jejich srdci byla vražda, ale odmítali šlápnout na kameny v paláci Piláta, aby se neznečistili. To je odporné pokrytectví. Totéž vidíme v našem textu. Zde byli jiní lidé než před třiceti lety, kdy byl odsouzen Pán Ježíš. Možná někteří z nich, ti, kteří byli tenkrát nejmladší, to mohli pamatovat. Ale jejich srdce bylo stejné jako srdce jejich otců. Souhlasili s úkladnou vraždou Pavla. A dokonce při ní chtěli pomáhat úkladným vrahům. Ale Bůh má své cesty, jak zabránit svévoli, tady pokud ji nechce použít ke svým cílům, protože ne vždy každé svévoli – a to i vůči svému lidu – zabrání, jak ještě dneska uvidíme. Lukáš nám odhaluje dílo Boží prozřetelnosti.

Bůh jedná skrze lidi. Mimochodem, máme zde možná další důvod, proč se Pavel tak rád a tak často vracel do Jeruzaléma. Lukáš nám tu odhaluje něco málo z Pavlova soukromí. Mluví o synovi Pavlovy sestry. Pavel měl sestru! Nikdy o ní nemluvil. Jenom v jednom svém dopise mluví o tom, že je Benjamínec a že byl z rodiny farizea vychovaný jako farizeus. Ještě víme, že byl z Tarsu. Čekali bychom, že jeho rodina a jeho příbuzní budou v Tarsu. Ale jeho sestra byla v Jeruzalémě. Byla vdaná a měla syna. A přinejmenším její syn se s Pavlem stýkal. A byl to právě on, kdo přinesl Pavlovi zprávy o spiknutí Židů.

Pavel ho poslal za velitelem a velitel okamžitě jednal. Už viděl, jak vyváděl zástup, než mu Pavla vyrval, viděl, co dělo v radě, kde Pavel řekl jenom pár vět. Takže když se dozvěděl, že více než čtyřicet chlapů chce s pomocí rady Pavla zavraždit, neváhal, a poslal Pavla do Cesareje (110 km na sever). Poslal také dopis, ve kterém stručně ze své vlastní perspektivy vysvětlil, co se stalo. Ani slovem se nezmiňuje o tom, že Pavla spoutal a chtěl ho dát bičovat, ale místo toho říká, že se dozvěděl, že je Pavel je římský občan a tak ho vysvobodil, když byl Pavel v nesnázích. Přesně tak to dělá přirozený člověk a nejednou i kdejaký křesťan.

Bůh použil Pavlova synovce i římského velitele, aby ho vysvobodil před úklady Židů. Jakkoliv ty věci vypadají přirozeně – a jsou – měli bychom dobře rozumět tomu, že se jedná dílo Boží milosti a lásky. Bůh vysvobozuje. Což nás vede dál:

II. Pán dává moudrost k obhajobě (24,1–22)

Římští vojáci urazili 110 km za noc a den. Ještě během noci došli do Antipatridy, což je 50 km od Jeruzaléma. Dvě stě lehkooděnců pěšky doprovázelo sedmdesát jezdců. Asi chodili pěkně rychle. Pavel se ocitl u místodržitele Félixe a byl hlídán v Herodově paláci. Byl vězeň, ale bylo to úplně jiné vězení, než to ve Filipech.

Jak asi dopadlo těch více než čtyřicet mužů, kteří se zavázali, že nebudou jíst, dokud Pavla nezabijí?

• Nu 30:3 Když učiní slib Hospodinu muž nebo složí přísahu, že na sebe vezme nějaký závazek, nezruší své slovo. Splní vše, co vlastními ústy pronesl.

Ti muži složili hříšný slib, hříšným způsobem a hříšně ho porušili. Sami sebe postavili svou svévolí pod Boží prokletí. Už svým úmyslem prokázali, že jsou svévolníci, a jejich skutky to vyhlásili do celého světa. A členové rady na tom nebyli o nic lépe.

Nyní přišel velekněz s několika staršími a s právníkem Tertullem, což je římské jméno, takže je klidně možné, že to byl pohan, kterého si Židé najali, aby svým právnickým uměním dostal Pavla. Trochu to připomíná situaci, kdy si moábský král Balák zaplatil věštce Bileáma, aby mu proklel Izrael. A zdá se, že v tom ten právník uměl chodit – začíná mazáním medu kolem Félixových úst. Ale Félix, jak se zdá, nebyl žádný hlupák, nedal se nachytat na lichotky svévolníků. Jeho manželka byla Židovka, takže možná znal ta slova z knihy Přísloví:

• Př 29:5 Muž, který lichotí bližnímu, rozprostírá síť jeho krokům.

A i kdyby ne, obvykle stačí selský rozum na to, aby člověk viděl, jak se s ním někdo snaží manipulovat. Félix dává slovo také Pavlovi. A Pavel konfrontuje Tertulla i židovské starší svými slovy. Není to víc než dvanáct dní, kdy jsem přišel do Jeruzaléma a přinesl jsem finanční pomoc svému lidu, nikdo mě nikde nepřistihl, že bych vyvolával pobouření nebo vzpouru. Ale někteří Židé mě pomluvili a další jim uvěřili – a to vyvolalo vzpouru. Nicméně to nebyl můj problém, ale jejich. A potom směřuje svou obhajobu ke svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Je dobře vidět, jak mu Bůh dodává moudrost i odvahu, aby pokračoval ve svědectví o Boží milosti. Pavel jde do Písma, odkazuje se na Mojžíše a na proroky, mluví o tom, že věří všemu, co je psáno, konkrétně mluví o tom, že jednoho dne spravedliví i nespravedliví povstanou k soudu.

Bůh dává moudrost k tomu, jak se máme hájit. Pán Ježíš učil své učedníky, že budou pronásledovaní, že je budou honit, budou štvát, budou je zabíjet – a kdo je zabije, bude přesvědčen o tom, že slouží Bohu a uctívá ho (viz J 16,1–3). Říká to učedníkům proto, aby se nedali svést, a dále jim vysvětluje důvod, proč to lidé budou dělat – protože nepoznali Otce ani Pána Ježíše (J 16,3). A jinde říká:

• Lukáš 12:11–12 Když vás povedou do synagóg a před úřady a soudy, nedělejte si starosti, jak a čím se budete hájit a co řeknete. Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci.

Někdy lidé zneužívají tento text a vztahují ho na jakékoliv mluvení, vyučování nebo kázání. Říkají, že není správné si něco připravovat, ale o tom ten text vůbec nemluví. Mluví o situaci, kdy jsou křesťané uprostřed pronásledování a stojí před nějakým soudem – náboženským nebo světským, ale vždy se jedná o věci náboženské, o věci Boží, o věci evangelia. Ale obvykle to není tak, že by křesťané byli obžalováni z šíření evangelia – v době předchozí totality (dnes už žijeme v nové, další totalitě, hygienické), se obvinění proti křesťanům často týkala špionáže. Křesťané byli obviňováni z toho, že pracují pro západní mocnosti a kvůli tomu byli odsuzováni. To se děje i v našem textu – podívejte se, z čeho Pavla obviňují: z toho, že po celém světě vyvolává nepokoje mezi Židy a že se dokonce pokusil znesvětit chrám (Sk 24,5–6). A znovu je vidět, jak celou událost, která se odehrála v Jeruzalémě, vysvětlují tak, aby vrhla co nejlepší světlo na ně a co nejhorší na Pavla. Má to jeden háček – jejich svědectví se vůbec neshoduje s tím, co Félixovi napsal velitel posádky Lysias. Kromě toho, některé staré rukopisy zaznamenávají také obvinění proti Lysiovi – v ekumenickém překladu je poznámka pod čarou s veršem 7:

• Sk 24:7 Ale velitel Lysias zasáhl a násilně nám ho vzal z rukou; a poručil, aby jeho žalobci přišli k tobě.

Zjevně to nebyla nejlepší strategie stěžovat si před římským místodržitelem na velitele jeho posádky – zvlášť když už mu předtím ten velitel napsal o tom, jak se věci mají. Znovu Přísloví:

• Přísloví 18:17 Kdo při sporu mluví první, jeví se spravedlivý, pak přijde druhá strana a podrobí ho zkoušce.

Lysias napsal Félixovi. Žalobci žalují na Pavla a Lysia Félixovi, a nakonec dostává slovo Pavel, který jednoduše ukazuje na to, co se stalo. Tady vidíme dílo Boží moudrosti. Bůh dává Pavlovi slova, která vedou přímo k jádru věci, která jednoduše popisují fakta, jak se seběhla. Pavel jasně říká, že Židé „nemohou dokázat nic z toho, pro co ho žalují“ (Sk 24,13). A také říká, že by tam měli být jiní Židé – ti z provincie Asie, kteří mají něco proti němu, ale ti zde nejsou.

Podle toho, jak to pokračuje, se zdá, že Félix velmi dobře věděl, jak se věci mají, ale hrál v tom všem svou vlastní hru, takže odročil soud na dobu, kdy přijde velitel římského vojska z Jeruzaléma. Vypadá to, že Židé to také pochopili a odešli do Jeruzaléma. A Pavel zůstal ve vězení. Bůh dal Pavlovi moudrost, aby se hájil, a aby se obhájil, přesto zůstal Pavel ve vězení. Někdy slova Boží moudrosti stačí na to, aby byl člověk vysvobozen. Jindy se k nim musí přidat i skutky Boží milosti a v dalších případech Bůh jedná skrze svévolníky, jedná skrze těžkosti, do kterých uvádí svůj lid, aby ho tříbil, aby nás obrušoval a tvaroval podle své vůli a k obrazu Pána Ježíše Krista. On je vzorem dokonalého lidství. Do jeho podoby rosteme od chvíle, kdy jsme v něj uvěřili. Jsme-li v Kristu, Bůh bude působit svou mocí a dá, že budeme růst. Někdy skrze Boží moc, která nás vysvobodí z těžkostí, jindy skrze Boží moudrost, která nám dá pravá slova nebo nám ukáže na východisko, nebo – a to je poslední bod našeho kázání a poslední část dnešního textu:

III. Pán zachovává i ve vězení (24,23–27)

Bůh je věrný. Jeho věrnost vidíme ve všem, co dělá. Bůh věrně vysvobozuje svůj lid – můžete si být naprosto jistí, že nikdo z těch, kdo byli před stvořením světa zapsáni do knihy života, nezůstane v moci hříchu, ďábla a smrti. Bůh všechny své děti vysvobodí. Můžete si být naprosto jistí, že Bůh dá každému svému dítěti moudrost, kterou potřebuje, když toto dítě bude volat k Bohu, prosit ho o moudrost a nebude pochybovat (Jk 1,5–6). Můžeme si být také naprosto jistí, že nás Bůh zachová navzdory všem těžkostem, jimiž musíme projít. Ale musíme si také říci, že tohle je jedna z nejtěžších věcí, jimž v životě čelíme.

Félix odročil soud. Židé odešli. A Pavel zůstal ve vězení. Nebyl v žádném těžkém žaláři, nebyl někde v díře, nebyl jako Josef někde mezi odsouzenci. Ale nebyl svobodný. Měl příležitost sloužit a sloužil. Félix za ním chodil a poslouchal Pavlova slova o Boží milosti, která se zjevila v Pánu Ježíši Kristu, o spasení, které je zadarmo skrze víru v Ježíše. Rád naslouchal tomu, co Pavel říkal o víře v Pána Ježíše Krista. Možná Pavel vykládal Starý zákon a ukazoval podobně jako mnohokrát předtím v synagogách, co všechno se v Písmu vztahuje na Pána Ježíše, jak celé Písmo svědčí o něm, jak je Bůh věrný a milosrdný, protože volá všechny lidi, nejenom Židy, ale i pohany, k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista. Ale všimněte si také verše 25:

• Sk 24:25 Když však Pavel začal hovořit o spravedlnosti a zdrženlivosti a o budoucím soudu, pocítil Félix úzkost a řekl: „Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat.“

Pavel měl dobrou příležitost svědčit o Pánu Ježíši. A využil ji. Ale Félix ji nevyužil. Jeho motiv byl jiný – přestože rád poslouchal o Ježíši a o víře v něj, šlo mu nakonec o něco jiného: šlo mu o peníze (v. 26). Doufal, že od Pavla dostane peníze, doufal, že Pavel se bude chtít vykoupit z vězení. Ale Pavel chtěl do Říma, aby mohl vydat svědectví císaři.

Pán ve své věrnosti zachoval Pavla i uprostřed tohoto pokušení – Pavel měl na výběr snadnou cestu. Mohl udělat zkratku, mohl prostě dát Félixovi nějaké peníze a jít si svou cestou. V Tesalonice Jáson zaplatil za Pavla záruku, a Pavel se svými přáteli, mohl klidně opustit Tesaloniku. Ale nyní se Pavel k ničemu takovému neměl, navzdory tomu, že to muselo být lákavé. Představte si to – dny ubíhaly jeden za druhým. Pět dní, než přišel velekněz se staršími a Tertullem. Proběhlo slyšení, Félix ho odročil, velekněz odešel. Uběhl týden, pak další, měsíc, pak další. A Pavel byl pořád vězněm Félixe. Uběhl rok a nic se nezměnilo. Vlastně Félix dával jasně najevo, že by stačilo, kdyby Pavel složil nějakou záruku, a mohl by svobodně odejít. Jak velké to muselo být pokušení! Pavel by mohl být zase na svobodě. Mohl by jít, kam by chtěl. Kázat evangelium zástupům. Učit v dalších synagogách. Ale i Pavel byl věrný. Pán mu řekl, aby se nebál, a stejně jako vydal svědectví v Jeruzalémě, vydá ho i v Římě. To byl cíl, ke kterému Pavel směřoval. Nechtěl jít žádnou jednodušší cestou, nechtěl si nic ulehčovat. A přitom to muselo být tak lákavé – konec konců hřích je vždycky na první pohled velmi, velmi lákavý. Vzpomeňte si na zahradu Eden – Eva viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči … (Gn 3,6).

Tohle je tak běžná věc, že si jí mnohdy ani nevšimneme. Je tolik možností jít lehčí cestou. Během komunistické diktatury bylo takovým lákadlem stát se členem komunistické strany. A otevřely se vám dveře. Rázem bylo mnohem jednodušší získat lepší práci, mít přístup k některým věcem, mít možnost podívat se do zahraničí. Jak moc se to podobá tomu, co se děje dneska! Nemusíte mít problémy. Stačí se jenom srovnat do lajny, nevyčnívat z řady a bude to. Každý den se dostáváme do situací, kdy řešíme přesně tohle dilema – problém je, že jsme mnohdy natolik otupělí, že v těch nejmenších věcech ho často ani nevnímáme. A to snazší je to, když takový tlak trvá dlouho.

Poslední verš našeho textu říká, že Pavel strávil ve vazbě dva roky. Nic neudělal, ničím se neprovinil, nikdo mu nic neprokázal, ale přesto byl ve vazbě, protože místodržitel se chtěl zalíbit Židům. To ukazuje, že pořád něco na nějaké úrovni probíhalo. Ale Bůh celou tu dobu Pavla posiloval a držel. Bůh byl s ním. Nevysvobodil ho z vězení. Nechal ho v něm. Ale dal mu sílu v tom vězení být. I když Bůh někdy vysvobozuje, není to jeho povinnost. Může nechat své děti ve vězení. A někdy je nechá jít i na smrt. Zmiňoval jsem vysvobození Petra z vězení – ve stejné kapitole je popsaná smrt Jakuba. Bůh nechal Heroda, aby Jakuba zabil. Bůh nechal Kaina, aby zabil spravedlivého Ábela. Bůh nechal Josefovy bratry, aby ho prodali do otroctví. Josefovi bylo sedmnáct, když ho bratři prodali. Šlo to tak daleko, že Josef byl nakonec nespravedlivě obviněn ženou svého pána a skončil v díře, ve vězení. Když mu bylo třicet, Bůh ho povolal do slávy a faraon ho vytáhl z vězení a udělal z něj muže č. 2 v Egyptě. Třináct let! A to Josef nevěděl, že to bude jenom třináct let. Bůh byl s Josefem. Bůh byl s Abrahamem, Bůh byl s Jákobem, Bůh byl s Davidem, Bůh byl s Pavlem, Bůh je s každým ze svých milovaných dětí. Nenechá žádné své dítě bez pomoci. Neslibuje nám, že nás vysvobodí z každé těžkosti, i když to někdy dělá, ale slibuje, že nám dá sílu v každé těžkosti obstát a vytrvat.

Tuhle sílu musíme hledat u Pána, v jeho veliké moci. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu a smrti. Položil svůj život, abychom my mohli žít. Šel na kříž a řekl, že každý, kdo v něj věří, má život věčný a nezahyne navěky. Proto se díváme vzhůru, kde Pán sedí po pravici Otce a nehledáme svou sílu v pozemských věcech.

• Židům 10:35–37 Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Vždyť už jen `docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se.

Kde se rodí vytrvalost? Zeptejte se sportovců – potvrdí vám to, co říká Boží slovo – vytrvalost se rodí z utrpení (Ř 5,3). Josef čekal 13 let, než ho Bůh rukama faraona vytáhl z jámy. Abraham čekal 25 let, než Bůh naplnil zaslíbení, které mu dal. Izraelci čekali 40 let, než vstoupili do zaslíbení země. Noe kázal 120 let, než přišla potopa a zachránilo se jenom osm lidí. Pavel se učil vytrvalosti v římském vězení. I my se učíme vytrvalosti ve svých životech a spoléháme na Boha, který je věrný. Nikdy nás neopustí, nikdy se nás nezřekne (Žd 13,5). Amen.