Boží moc zjevená v evangeliu přichází do Evropy

Jaroslav Kernal, Praha 18. dubna 2021

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Je to veliká radost, že se znovu po týdnu setkáváme ke společnému uctívání Boha. Jsme v knize Skutků, v šestnácté kapitole. Pavel je na své druhé misijní cestě, na kterou se vydal z Antiochie společně se Silasem, zatímco Barnabáš s Janem Markem zamířili na Kypr. Po cestě přibrali Timotea z Derbe a v Troadě se připojil pisatel Skutků, milovaný lékař Lukáš. Po Pavlově vidění se všichni shodli na tom, že je jasné, že Bůh je vede do Makedonie, tedy z Asie do Evropy. A tak vyrazili. Budeme číst ze Skutků verše 11-40.

Spolu s apoštoly přichází do Evropy moc evangelia. Je to Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří, je to Boží moc ke zbožnému životu pro každého, kdo následuje Pána Ježíše Krista, je to Boží moc k odsouzení pro každého, kdo se vzpírá Pánu.

• Římanům 2:16 Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.

Evangelium je mocí, která vysvobozuje. Dneska se podíváme na čtyři příběhy vysvobození ve Filipech – vysvobození Lydie z prázdnoty života, vysvobození otrokyně z temnoty démonické posedlosti, vysvobození žalářníka z otroctví hříchu a nakonec vysvobození apoštolů z vězení. Pojďme k prvnímu bodu:

I. Vysvobození Lydie z prázdnoty (v. 11-15)

V jedenáctém a dvanáctém verši Lukáš popisuje cestu do Filip, které byly nejvýznamnějším městem té oblasti a byly římskou kolonií. Mnozí obyvatelé zde byli bývalí legionáři, kteří si odsloužili své roky v legiích a dostali římské občanství a půdu na tomto místě. Když nastala sobota, Pavel a jeho společníci zamířili na místo, kde se měli scházet Židé – za branami u řeky, ale sešli se tam jenom ženy a tak Pavel a ostatní mluvili jen s nimi:

• Sk 16:14 Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval.

V tomto římském městě nejspíš nebyli vůbec žádní Židé. Byla zde Lydie, o které je tady řečeno, že nebyla odtud, ale byla z města Thyatir. Víte, kde to je? To je na místě, kde Duch svatý nedovolil Pavlovi kázat evangelium! Je to v Malé Asii, odkud Pavel právě přijel. Mnohdy jsou Boží cesty velmi zvláštní. Někdo uvěří v Pána Ježíše Krista doma, ve své rodině, která ho vede k Pánu, jiný musí objet půl světa, aby slyšel evangelium. Lydie obchodovala s purpurem, to je barvivo získávané z mořských plžů. Byla to docela drahá záležitost, takže šlo o dražší zboží.

Slova v textu „věřila v jediného Boha“ ukazují na to, že to byla pohanka, která se přiklonila k židovské víře. Byla jako setník Kornélius, kterému kázal evangelium Petr. V tomto verši je moc pěkně popsané, co se děje při obrácení člověka – Pán otevírá srdce. Kdyby Bůh neotevřel Lydii srdce, mohl by si Pavel pusu vymluvit, a nebylo by to k ničemu. Jenom nové srdce je schopné přijmout zvěst evangelia. To je spasení z milosti skrze víru (Ef 2,8-10). Bůh zachraňuje svou milostí.

A všimněte si, jak Pavel a ostatní evangelizovali – mluvili s ženami. Ekumenický překlad v závěru verše používá slovo ‚zvěstoval‘, ale v originále je stejné slovo, jako je v předchozím verši – mluvit. Mluvili se ženami, říkali jim evangelium, vysvětlovali, kdo je Pán Ježíš Kristus a co udělal. Co to znamená pro nás. Zdá se, že mluvili také o křtu ve vodě, protože hned v dalším verši čteme, že Lydie a všichni lidé z jejího domu byli pokřtěni. K tomu celému domu se ještě dostaneme za chviličku, když budeme mluvit o žalářníkovi a vysvětlíme si to, protože to může být trochu kontroverzní téma. Tady je začátek církve ve Filipech. Bůh dal Lydii nové srdce – a důkaz je v patnáctém verši.

• Sk 16:15 … obrátila se na nás s prosbou: „Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty“; a my jsme její naléhavé pozvání přijali.

Když jsem uvěřil, poslouchal jsem jednoho kazatele, který často říkal, že když Bůh otevře lidské srdce, otevírá spolu s tím srdcem také peněženku toho člověka. Chtěl tím říci, že proměna lidského srdce nezůstane skrytá, ale projeví se v životě člověka – ať už vysvobozením z hříchů, nebo prokazováním dobra v nejrůznějších oblastech lidského života.

O Lydii nevíme nic víc, než co je napsáno v těchto dvou verších a v posledním verši kapitoly. A já jsem tento bod nazval vysvobození z prázdnoty. Nechci nijak spekulovat o Lydii. Ale zjevně to byla žena, která už dříve opustila pohanství a věřila v jediného Boha. Byla to obchodnice, která měla svůj dům ve Filipech – ať už tam žila nebo tam trávila část roku, když cestovala a prodávala purpur. Z lidského pohledu se měla asi docela dobře, ale duchovně byla mrtvá. Ať již v minulosti, když uctívala modly nebo později, když uvěřila v jediného Boha. Jenom evangelium Pána Ježíše Krista je Boží mocí ke spasení, přináší věčný život, skutečný život, pokoj, radost i spravedlnost z Ducha svatého. Proto aniž bychom jakkoliv spekulovali, můžeme pravdivě říct slovy Petra, že byla vysbovozena z prázdnoty svého způsobu života, jak ho přijala od svých otců a byla vykoupena převzácnou krví Kristovou (1Pt 1,18-19). Sebelepší život v tomto světě nás nemůže skutečně naplnit a uspojit. Jenom Ježíš může. Před dvěma týdny tragicky zahynul nejbohatší Čech. A víte, co poznal? Kousek Jobovy moudrosti:

• Jób 1:21a Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím.

Nepoznal ale druhou polovinu toho verše, která umožnila Jobovi obstát v těch nejtěžších zkouškách života:

• 21b Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.

Lydie nebyla nejbohatší ženou v Makedonii, ale obchodnice. Ale i ona – stejně jako my všichni – žila prázdným způsobem života. Teprve Ježíš naplnil její život. Jenom v něm samotném je veškerá plnost, proto k němu musíme spěchat a žít v jeho blízkosti, těšit se ze vztahu s ním. To nás vede k druhému bodu:

II. Vysvobození otrokyně z temnoty (v. 16-24)

Máme před sebou další příběh šestnácté kapitoly. Mladá otrokyně ovládaná věšteckým duchem dělal Pavlovi a ostatním reklamu: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse“ (Sk 16,17). Svým věštěním přinášela svým pánům značný zisk, ale Pavlovi přinášela značný nepokoj. Pavel nestál o démonskou reklamu. Stejně jako není možné šířit evangelium mečem, právě tak není možné používat nástroje ďábla, hříchu nebo světa. Všimněte si, že ta otrokyně říkala pravdu. To je zvláštní, protože tím hlavním nástrojem ďábla je lež, nástrojem hříchu je nemorálnost, nástrojem světa je zábava. Jak to tedy je? Když ďábel pokoušel Pána Ježíše na poušti, citoval Bibli! Sice ji vytrhoval z kontextu, ale kdo se zabýval kontextem? Kdo by chtěl jít nějak do hloubky? Vždyť to stačí jen tak povrchně vzít a použít to, nebo ne? Je tady kontext Písma a kontext nečistého věšteckého ducha. Ve výsledku obojí pokřivuje pravdu. Používat Bibli bez zasazení do kontextu vede ke lži, i když to zdánlivě může vypadat jako pravda. Používat věšteckého ducha, aby říkal pravdu o evangelium, znamená souhlasit s tím, že věštecký duch je pravdivý – a to je lež. K čemu by to vedlo, kdyby to Pavel nechal být? Jaký by to mělo dopad? Za kým by lidé šli? Za věšteckým duchem, protože on vysvětluje, co dělají tito lidé. Slova, která používá démon, jsou sama o sobě pravdivá, ale v kontextu vedou minimálně ke zmatku, spíše však ke lži a ke svodu. Proto to bylo Pavlovi proti mysli.

Chtěl bych říci pár pozorování k tomuto textu. Pavel nepřišel na prvním místě vyhánět démony, ale kázat evangelium. A jsou tady dvě věci, které jdou ruku v ruce. Pavlovi to bylo proti mysli mnoho dní. Proč nejednal dříve? Myslím, že to je podobné jako v řadě podobných případů, kdy jsme mluvili o uzdravení – Pavel čekal na Boží vedení a na Boží moc. Neběhal od jednoho člověka k druhému a nevolal: „Vyjdi, vyjdi!“ Ani nekonfrontoval tu otrokyni – neřekl jí, že to, co dělá, je démonické a že s tím musí hned přestat. Čekal na pravou chvíli a potom tomu démonovi přikázal ve jménu Pána Ježíše Krista, aby z ní vyšel. A bylo to.

Ještě jeden důvod hrál možná svou roli. Lukáš dvakrát mluví o zisku, který ta otrokyně přinášela svým pánům a o který přišli. Je možné, že Pavel bral tuto věc v úvahu a přemýšlel a modlil se za to, jaké to bude mít důsledky. Někdy  možná málo přemýšlíme o důsledcích. Možná bychom se víc báli, možná bychom se mnohem víc modlili. Pán Ježíš učil učedníky, že si mají spočítat náklad. A to se musíme učit i my. Když Pavel vyhnal toho démona, znamenalo to skoro okamžitý konec jeho práce ve Filipech. Když si majitelé otrokyně uvědomili, že přišli o kšeft, byli bez sebe. Dovlekli Pavla a Silase před soudce, falešně je obvinili a Pavel a Silas byli bez odkladu krutě potrestáni.

Vyvstává otázka, co bylo s tou otrokyní – text se o ní více nezmiňuje, ale řekl, že takovým obvyklým vzorem v Písmu, tedy hlavně v evangeliích, je, že když z někoho Pán Ježíš vyhnal démony, ten člověk se stal jeho učedníkem. Asi to není úplně stoprocentní, ale je to obvyklé. Proto se můžeme i my domnívat, že tato otrokyně se stala křesťankou. Na jedné straně tady byla nezávislá žena, obchodnice s purpurem, která možná sama měla nějaké otroky, a na druhé straně je tu jiná žena, která je otrokyní, je majetkem někoho jiného – a aby toho nebylo málo, byla také do této chvíle majetkem ďábla. Věštecký duch jí ovládal, vlastnil. Ta nebohá dívka žila v dvojnásobné temnotě – lidské i duchovní. Ale Bůh je mocný a milosrdný – to co ten duch hlásal jejími ústy, se stalo skutečností v jejím životě. Bůh se na ní oslavil a vysvobodil jí. Evangelium Kristovo přišlo se svou mocí do Filip.

Ale když začne duchovní boj v takovéto intenzitě, začne ďábel kopat a kousat. I tady to přineslo neblahé ovoce. Ďábel kousal pomocí římských důtek, což byl krutý nástroj. Slabší člověk mohl v důsledku takového bičování zemřít. Když je někde duchovní průlom, objeví se také duchovní opozice – a nedivte se, když bude mít velmi konkrétní fyzickou podobu. Všimněte si, že Pavel se Silasem nebyli obviněni z toho, že kážou evangelium, ale z pobuřování, a z šíření cizích zvyků. Bylo to falešné obvinění, protože nic z toho nedělali. Přesto byli potrestáni. Byli zbiti a strčili je do vězení. Zbičovali je důkladně (v. 23) a poručili žalářníkovi, aby je dobře hlídal. Žalářník byl důsledný, dal je do nejbezpečnější cely, což obvykle byla ta nejhorší a „pro jistotu“ jim dal nohy do klády, což znamenalo další utrpení. Osoba žalářníka nás vede k dalšímu bodu kázání:

III. Vysvobození žalářníka z otroctví (25-34)

Žalářník byl obvykle bývalý voják. V našem textu je to člověk, kterému nedělalo vrásky, jestli někdo bude trpět trochu více nebo trochu míň. Jsou to vzbouřenci, tak dostanou čočku. To nebyl jenom člověk, který dělal svou práci. Je to jako kdyby vám policista při kontrole občanského průkazu pro jistotu nasadil želízka. Prostě pro jistotu, ne? Dobře rozumíme tomu, že to není správné a že tu máme člověka, který je spoutaný tím, co dělá.

Vzhledem ke stavu, v jakém Pavel a Silas byli, je pochopitelné, že uprostřed noci nemohli spát. Je také pochopitelné, že se modlili. Mnohem méně pochopitelné je, že zpěvem oslavovali Boha. To je veliká Boží milost a jeden ze zázraků v této kapitole. Jakub říká, že kdo je dobré mysli, má zpívat Bohu (Jk 5,13). Pavel a Silas oslavovali Boha a jistě mu děkovali za to, že je zachoval při životě a že jim dovolil trpět pro evangelium. Když o pár týdnů později Pavel psal svůj první dopis do Tesaloniky, připomínal jim, že dobře ví, jak ve Filipech trpěli a byli pohaněni (1Te 2,2). A přece v temnotě vězení oslavovali Boha. A ostatní vězňové poslouchali. Myslím, že i to byla motivace a povzbuzení pro Pavla a Silase, protože – co zpívali? Žalmy! Boží slovo. Dobrou zprávu. V předchozím příběhu byly modlitby přerušené střetem s démonem. Nyní je zpěv přerušen Božím zásahem:

• Sk 16:26 Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta.

Tady je další zázrak – zázračné zemětřesení. V té oblasti není zemětřesení neobvyklé. Ale tohle zemětřesení neobvyklé je. Normální zemětřesení může otevřít dveře. Ale asi neotevře všechny dveře v jednom vězení. A ještě jsem neslyšel, že by zemětřesení otevřelo pouta nějakého vězně. Tady otevřelo pouta všem vězňům. A to není všechno – je tu ještě jeden velký zázrak – všichni vězni zůstali na svých místech.

Když žalářník viděl otevřené dveře, bylo mu jasné, co se stalo. Všichni jsou pryč. A protože za vězně ručil svým životem, bylo pro něj lepší, zabít se sám, než se nechat potupně popravit. Ale Pavel ho zastavil a žalářník byl šokovaný – všichni vězni byli na svých místech. Bohové sestoupili do jeho vězení. Padá na kolena před Pavlem a Silasem a ptá se jich, co má dělat, aby byl zachráněn. Řekl bych, že jeho otázka nebyla stejná, jako byla otázka Židů v Jeruzalémě v den letnic, kteří se ptali Petra, co mají dělat. Řekl bych, že si myslel, že má před sebou vtělené bohy, kteří si s ním přišli pohrát a tak se ptá, jaké úkoly má splnit. Ale dostal stejnou odpověď jako Židé v Jeruzalémě před bezmála dvaceti lety – věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen i všichni, kdo jsou ve tvém domě. Co dělal Pavel a Silas? Začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat Boží slovo. Jaký byl výsledek? Stejný jako u Lydie – všichni se dali pokřtít a místo mučení začíná léčení. Nové srdce vede žalářníka k tomu, že se ujímá Pavla a Silase a ošetřuje jejich rány (což ukazuje, jaké bylo to bičování). Stejně jako Lydie i žalářník bere Pavla a Silase k sobě domů a s celou rodinou se radujou, že uvěřili v Boha. Před chvílí se Pavel a Silas radovali, že mohli trpět pro evangelium, nyní se radují se svým věznitelem, že on i jeho rodina uvěřili v Boha.

Než půjdeme dále, musíme se na chvilku zastavit u té fráze „všichni ve tvém domě“. Někteří lidé tuto frázi používají k tomu, aby obhájili křest nemluvňat. Říkají, jak víte, že tam nebyly malé děti? Říkám, jak víte, že tam byly? Myslím, že tu nemusíme trávit mnoho času – stačí, když si připomeneme jednoduchý vzorec, který je v Písmu a ve Skutcích zvlášť – lidé uvěří, a pokřtí se. Nejdřív uvěří, potom se pokřtí. Ti, kdo uvěří, se pokřtí. Není tady nikdy nikdo takový, kdo by se nejdřív pokřtil a potom, až vyroste, uvěřil. V našem textu Pavel a Silas celé žalářníkově rodině zvěstovali Boží slovo. A čteme, že všichni uvěřili. Není tu řeč o věku těch lidí, ale je zjevné, že slyšeli Boží slovo, rozuměli Božímu slovu a uvěřili mu. To může být skutečné u pětiletého dítěte, ale je to nemožné u tříměsíčního miminka.

V 1K je další zmínka o celé rodině, která byla pokřtěná – rodina Štěpánova, kterou Pavel pokřtil (1K 1,16). V závěru dopisu Pavel doporučuje Štěpána a říká, že všichni vědí, že se celá jeho rodina dala do služeb evangelia (1K 16,15). To může platit o pětiletém dítěti, ale ne o tříměsíčním miminku. Lidé mají slyšet evangelium, když jim Bůh otevře srdce, přijmou ho a dají se pokřtít. Toto je to, co máme nazývat křtem. Cokoliv jiného prostě není křest.

Bůh otevřel srdce Lydie a vysvobodil ji z prázdného způsobu života. Bůh otevřel duchovní pouta otrokyně a vysvobodil jí z démonické temnoty. Bůh otevřel dveře vězení a vysvobodil žalářníka z otroctví hříchu. Před námi je poslední vysvobození:

IV. Vysvobození apoštolů z vězení (v. 35-40)

Ráno přišla ozbrojená stráž poslaná soudci a přikázala žalářníkovi, aby propustil ty lidi. Žalářník tato slova řekl Pavlovi, ale Pavel se nechtěl jen tak podřídit vládní moci. Není zajímavé, jak nečekaně Boží slovo promlouvá do současné situace? V uplynulém roce jsem slyšel několik kázání o tom, jak křesťané musí poslouchat vládní autority a jedinou výjimkou, kdy mohou neposlechnout, je, když jim vláda zakáže kázat evangelium. Taková kázání hrubě překrucují Boží slovo. Výsledkem jsou církve, které měsíce nescházejí ke společnému uctívání Boha, nebo církve, které se sice scházejí, ale uctívají Boha podle toho, jak jim to nařizuje svět a ne podle toho, jak jim to nařizuje Bůh. Co se děje v našem textu?

Jde o kázání evangelia? Zdá se, že ne, rozhodně ne zjevně a cele. Na první pohled to vypadá, že jde o vlastní zadostiučinění, o dosažení osobní spravedlnosti. Ale myslím, že jde o víc než jen o tohle. Ti soudcové jednali svévolně, nejednali podle práva, nešlo jim o spravedlnost, ale o to, aby se líbili lidem. A Pavel se Silasem říkají, že nebudou podporovat takové pokrytectví, že se nebudou podílet na bezpráví tím, že s ním mlčky budou souhlasit. Takže dělají to, co je v jejich moci. Říkají, že neposlechnou takové příkazy, ale ať pěkně soudcové přijdou a propustí je sami, ať se sami podívají na to, co způsobili římským občanům. Římský občan nesměl být zbičován ani spoután, natož bez soudu. Kdo nerespektoval tyto občanské výsady, toho čekaly těžké tresty. Pavlovi a Silasovi ale nešlo jenom o sebe. Šlo jim o prosazování spravedlnosti a práva, což patří k evangeliu. Jestliže se někde děje bezpráví, křesťané by měli být první, kdo na to poukážou a budou bojovat za spravedlnost. Není bez zajímavosti, že v totalitních režimech bývají mnozí obhájci lidských práv právě křesťané.

Pavlovi a Silasovi šlo podle mě také o církev. Byli falešně nařčeni z buřičství, a pokud by přistoupili na jednání soudců, znamenalo by to, že souhlasí s obviněním. Za jak dlouho by totéž obvinění dopadlo na jejich bratry a sestry v církvi? A jaký by to byl vzor pro církev a pro ty mladé křesťany – a všichni, kteří tam byli, byli nově obrácení – kdyby Pavel se Silasem prostě přijali bezpráví a řekli, že to je v pořádku? Neznamenalo by to, že na pravdě ve skutečnosti nezáleží? Jsou lidé, kteří si křesťanství takhle představují – že křesťan je povinnen všechno snést, všechno strpět, nikdy se nesmí ozvat, nikdy nesmí nesouhlasit nebo se stavět do opozice. Ale to nebyl Pavlův postoj! Pro Pavla není křesťanská víra něco jako sladký tlamolep, který snese úplně všechno. Ne. Víra stojí na pravdě. A pravdou bylo, že Pavel se Silasem neudělali nic nezákonného, a i když se dav obrátil proti nim, nezpůsobili to oni, ale ti, kteří ten dav poštvali. Proto nyní trvají na tom, že soudcové musí přijít a sami to s nimi vyřešit. A eso v jejich rukávu je to, že jsou římští občané.

Pro soudce to byla velmi nepříjemná záležitost. Museli se pokořit, omluvit, sami je vyvedli z vězení a prosili je, aby opustili město. Nemohli je vyhnat, protože to byli římští občané, kterým nebyla prokázána žádná vina. Ale prosili je, aby kvůli zachování pokoje, odešli z města. A v tom jim Pavel se Silasem vyšli vstříc. Šli k Lydii, sešli se tam s bratřími – netušíme, jakými, jestli byli z domu Lydie, nebo ještě nějací další nově obrácení, povzbudili je a odešli z Filip. Bůh sám je vyvedl z vězení ve své moci a slávě. Neodešli jako zpráskaní psi, nemuseli se vytratit jako nějací zločinci, ale v pokoji opustili Filipy. Bratři byli povzbuzeni jejich slovy i jejich příkladem. A ti bratři nezůstali ve Filipech sami. Srovnejte verše 15, 16, 17 s veršem 40. Čeho jste si všimli? My, my, my ve v. 15-17 a oni ve v. 40. Lukáš tam zůstal! Podívejte se ještě do Skutků 20 – Pavel je v Řecku a chce odplout do Sýrie, ale protože ho chtějí zabít, rozhodne se jít přes Makedonii. A v pátém verši čteme, že Pavlovi společníci na nás čekali v Troadě. O osm let později Pavel vyzvedl milovaného Lukáše ve Filipech. Nevíme, jestli tam byl Lukáš celou tu dobu, ale zdá se to logické, že tam zůstal, aby byl povzbuzením a posilou pro tamní církev, aby je učil Božímu slovu, aby připravil další muže k dílu služby.

Evangelium vysvobozuje. Vysvobodilo Lydii, vysvobodilo otrokyni, vysvobodilo žalářníka a nakonec i Pavla a Silase. Ve Filipech vznikla církev složená jenom z pohanů, kteří se obrátili ke Kristu. Navzdory počátečnímu útlaku to byla radostná církev. Bohatá obchodnice, otrokyně, žalářník a lékař Lukáš – to je základ filipského sboru. Nepochybně tam byli ještě další lidé, jak ukazuje čtyřicátý verš. Ale i tak to byla dost nesourodá společnost. Ale evangelium z nich udělalo církev, jedno tělo, které Bůh svou milostí spojil pevně dohromady. O nějakých třináct let později napsal Pavel dopis této církvi a v úvodu zdraví církev spolu se staršími a diákony. A v závěru dopisu mluví o tom, že tato církev od samotného začátku finančně podporovala Pavla v jeho misijní práci (Fp 4,16). I když byla od začátku společensky nesourodá, co se týče evangelia, byla pevná a jistá. Byla to církev, která bojovala za evangelium, které vysvobozuje – z prázdnoty, z temnoty, z otroctví i z vězení. Vysvobozuje od přícházejícího Božího hněvu. Amen.