Proměňující a pobuřující moc evangelia

Jaroslav Kernal, Praha 27. června 2021

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Znovu jsme se z Boží milosti sešli, abychom jako společenství Božího lidu uctívali Pána. Krok za krokem procházíme knihou Skutků a v předchozích dvou týdnech jsme viděli, jak evangelium mocně zasáhlo Efez. Bylo to veliké město, hlavní město římské provincie Asie, se dvěma až třemi sty tisíci obyvatel. Bylo zde mnoho Židů a stálo zde několik synagog. Bývalo to přístavní město, ale v této době byl už přístav do značné míry zanesen, takže lodě musely plout do jiných přístavů kolem Efezu. Přesto byl Efez stále centrem celé oblasti, a to až do příchodu Arabů v 8. století, kdy se během 350 let z velikého a významného města stala malá vesnice. Tak vypadá Efez dodnes – je to malá turecká vesnice a jenom vykopávky odhalují, jak ohromné a vznešené místo to kdysi bylo.  

Stál zde jeden ze sedmi starověkých divů světa – Artemidin chrám – 133 m dlouhý a 69 m široký se 128 18 m vysokými sloupy, které držely střechu (můžete si představit zhruba desetipatrový dům na rozloze fotbalového hřiště). Obrovská stavba s vnitřní svatyní, kde byla 15 m vysoká zlatá socha Artemis. Kult Artemis, bohyně hojnosti, měl veliký vliv široko daleko po celé římské říši. Efez byl obchodním a náboženským centrem. Kvůli uctívání Artemis měl Efez mnoho výsad a lidé z celé římské říše sem posílali dary a kupovali si sošky Artemis a malé zlaté a stříbrné napodobeniny chrámu a jiné populární amulety. Město žilo v přepychu a v hojnosti. Dnes budeme číst mimo jiné o tomto chrámu Artemidy Efezské a o jejím uctívání. Sk 19,23-20,1.

Dneska se podíváme na závěr Pavlova misijního působení v Efezu a shrneme devatenáctou kapitolu příběhem efezského modlářství. Podíváme se na to, jak toto modlářství popisuje náš text, ukážeme si, co z něj dovídáme o Božím díle a nakonec se zastavíme u několika aplikací.

I. Efezské modlářství

Před námi je příběh o tom, jak žilo město Efez v době, kdy tam Bůh dal probuzení. Každé probuzení přináší spolu s vážným a hlubokým zájmem o duchovní věci také protireakci – někdy je to pronásledování, jindy to budou pomluvy, skandály a podobné věci, které mají narušit věrohodnost Božího díla a zastavit působení Boží moci. A to neplatí jenom při probuzení. Čím více budete milovat Krista, tím větší protivenství budete zakoušet. Pavel to napsal Timoteovi, který byl starším v církvi v Efezu:

• 2Tm 3:12 A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování.

To platilo v prvním století o křesťanech v Efezu, totéž platí o nás. Ke konci Pavlova působení v Efezu došlo k pobouření, které velmi šikovně vyvolal zlatník Demétrios. Je dost možné, že to byl představený cechu zlatníků v onom roce v Efezu. Archeologové dokonce nalezli v Efezu starý nápis z r. 57 po Kristu, kde je napsáno, že nějaký Demétrios byl správcem Artemidina chrámu. Ale jméno Demétrios bylo velmi běžným jménem, takže z toho nemůžeme vyvozovat žádné velké závěry. Ačkoliv Demétriův motiv je zřejmý z v. 26, kde říká, že jde o jeho blahobyt, tedy zisk – byznys je byznys a o peníze jde až na prvním místě, že? – tak způsob, jakým celou věc přednesl, vypadal velice zbožně a byl podpořen „dobrými“ argumenty, jak to vidíme ve verších 26-27: 1. Bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové. 2. Náš obor ztratí vážnost. 3. Chrám bohyně Artemis bude považován za nic. 4. Začne upadat sláva té, kterou uctívá celý svět. 

To jsou mazané argumenty a úplně se v jejich světle ztrácí pravý motiv – vlastní zisk. Demétrios je tady podobný falešným učitelům – není jako oni, protože se nehlásí ke křesťanství, ale jeho motiv je stejný jako jejich – zisk. Demétriův proslov byl vroucí a plný nábožného odhodlání a vzbudil opravdu prudkou odezvu, jak to vidíme v dalších verších (v. 28-34). Když ostatní řemeslníci uslyšeli Demétriova slova, rozhněvalo je to a strhlo je to k volání: „Veliká je Artemis Efezská!“ To je druhá scéna, kterou v našem textu vidíme. A podívejte se, co se přesně stalo. V. 29 říká, že se toto pobouření rozšířilo do celého města. Jeden ze starých řeckých rukopisů zde dodává, že lidé se hnali ulicí do divadla. Jistě se jednalo o tzv. Arkadskou cestu, jedenáct metrů širokou, dlážděnou mramorem, lemovanou sloupořadím, která vedla od přístavu k divadlu. Lidé se nahrnuli do velikého efezského divadla (jedna z nejzachovalejších památek v Efezu). V tomto divadle bylo místo asi pro 25 tisíc sedících. Do divadla přivlekli také Pavlovy spolupracovníky Gaia a Aristarcha.

• Sk 19:32 Každý křičel něco jiného, neboť v shromáždění byl zmatek a většina nevěděla, proč se vůbec sešli.

Jak se zdá, na Gaia a Aristarcha úplně zapomněli. Ovšem když někteří z Židů, kteří sem také přišli, postrčili dopředu Alexandra – a je docela dobře možné, že se jedná o kováře (možná zlatotepce?) Alexandra, před kterým apoštol Pavel varuje Timotea ve 2Tm 4,14-15 a to pohnulo celým pohanským davem, který se přihnal do divadla. Tak znovu čteme o tom, že ozvalo volání: „Veliká je Artemis Efezská!“ Tentokrát ovšem toto volání trvalo celé dvě hodiny. Všimněme si tří věcí, které jsou obvykle průvodní znaky modlářství či falešného náboženství:

1. Zmatek. Každý křičel něco jiného, další lidé nevěděli, proč vůbec přišli. Vládnul všeobecný chaos. Zjevně do tohoto shromáždění přišlo i mnoho Židů, kteří neměli s uctíváním Artemidy nic společného.

2. Netolerance. Zde musíme být pečliví a rozlišit nesouhlas a netoleranci. Jako křesťané nemůžeme souhlasit s uctíváním jiných bohů, nemůžeme souhlasit s falešným učením. A v církvi Ježíše Krista nemůžeme dokonce falešné učení ani tolerovat. Ale je naší povinností respektovat to, že někdo věří jiným věcem než my. To ale neznamená, že s ním nebudeme o těchto věcech mluvit a že takovému člověku nebudeme ukazovat na pravdu, která je v Kristu a v jeho slově. Přesto musíme respektovat názory takového člověka a musíme ke každému přistupovat jako k tomu, kdo byl stvořen k Božímu obrazu. To je něco, co obvykle nenajdeme v pohanských náboženstvích. Vidíme to i zde, když se Alexandr pokusil promluvit a uctívači Artemidy poznali, že je Žid, tak se ho snažili ukřičet. Tam se projevil jejich:

3. Fanatismus. Tito lidé dvě hodiny křičeli stále dokola jednu větu. To je to, co pohané často dělají. Hinduisté opakují své mantry stále dokola, podobně buddhisté, muslimové odříkávají súry koránu, katolíci stále dokola opakují Otčenáš a Zdrávas. Fanatismus je slepá vášnivá zaujatost, nekompromisní a krajně jednostranný postoj nebo jednání člověka, který nějaké téma, myšlenku nebo věc pokládá za tak cennou - případně tak ohroženou - že námitky či odpor proti ní vyvolávají jeho zuřivost.

Dvě hodiny trvala bouře hlasů v efezském divadle – dvě hodiny zněla mantra ke slávě bohyně Artemidy. Do této situace musel zasáhnout městský tajemník, který svou moudrostí a diplomacií dovedl poblázněný dav k uklidnění (v. 19,35-20,1). Vystoupila autorita města. Městský tajemník byl nejvyšším úředníkem města – mohli bychom jeho funkci přirovnat k dnešnímu primátorovi. Demétriovi se všechno vymklo z ruky, Alexandra dav nenechal ani promluvit. Terpve když vystoupil městský tajemník, tak si zjednal klid. Byl to významný a vážený úředník, proto když vystoupil, tak lidé poslouchali.

Text nám ukazuje, že to byl muž na svém místě. Byl to muž, který měl autoritu a který byl také dobrým politikem. Věděl, co je jeho povinností a věděl také, jak má působit na lidi. Podívejte se na to, s jakým nadhledem řeší celou situaci. Jak obratně dovedl rozetnout jádro sporu – není pochyb o tom, že Efez je strážcem chrámu bohyně Artemis (v. 35). A tito lidé neudělali nic špatného, nedopustili se ani svatokrádeže, ani netupili naši bohyni (v. 37). Pokud si chce někdo stěžovat, tak to musí udělat tak, jak se to má dělat a nevyvolávat nepokoje. To je zcela aktuální slovo do současné situace v naší zemi. Ale je mnohem jednodušší skrýt se v anonymitě davu než si jít stěžovat někam na úřad, nebo k soudcům či místodržitelům.

• Sk 19:39 A žádáte-li ještě něco jiného, může se to vyřídit v řádném shromáždění.

S těmito slovy městský tajemník rozpustil shromáždění a poslal všechny domů. Situace se nejspíš neuklidnila okamžitě a je možné – jak to naznačuje první verš následující kapitoly, že to mezi lidmi ještě nějakou dobu vřelo. Ale jakmile se vše srovnalo, tak Pavel svolal učedníky, povzbudil je a rozloučil se s nimi a vydal se na cestu, na kterou ho vedl Duch svatý (Sk 19,21-22).

II. Moc evangelia

To je příběh druhé poloviny devatenácté kapitoly Skutků. Před námi se vynořuje jedna vážná otázka, na kterou si musíme odpovědět. Proč Lukáš věnoval tolik prostoru – polovinu celé kapitoly – tomu, aby popsal nějaké pozdvižení, které bylo ještě navíc spojené s pohanskou modloslužbou? Jaký k tomu měl důvod? Jaký smysl má tento text v knize Skutků? John Stott si ve svém komentáři ke knize Skutků říká, že Lukáš chtěl prokázat nevinu křesťanů. Jinými slovy – tento příběh měl sloužit k tomu, aby ukázal, že je tady celá řada příkladů, které ukazují, že křesťané nejsou žádné podvratné živly, které by chtěly převrátit římskou říši naruby. Myslím si, že to je dobrý argument a jistě měl pomoci Theofilovi odlišit křesťanství od pomluv. Ve Sk 18 došlo k podobné situaci v Korintě, kde Židé vyvolali srocení a dovlekli Pavla před místodržitele Galia. Ale:

• Sk 18:14-15 …Gallio Židům: „Kdyby šlo o nějaký přečin nebo dokonce zločin, náležitě bych vás, Židé, vyslechl. Poněvadž se to však týká sporů o slova či nějaká jména a váš vlastní zákon, vyřiďte si to sami mezi sebou. Tím se já jako soudce zabývat nebudu.“

Potom Židé bili představeného synagogy před očima soudce, ale on tomu nevěnoval pozornost. Podobná je situace v Efezu. I zde jsou křesťané obviněni, ale takřka okamžitě jsou obvinění zproštěni. Kéž by to takto fungovalo i dnes, zvláště v zemích jako je Egypt, Írán, Pákistán, Indie, kde jsou křesťané obviňováni, pronásledováni, zavíráni a popravováni. Celkem souhlasím s Johnem Stottem v tomto bodě, ale nemyslím si – tak jako on – že to je hlavní důvod, proč Lukáš zapsal tento text. Věřím, že více než obhajoba křesťanů před světskou mocí ho zajímal dopad kázání Božího slova, což je něco, co vidíme v celé 19. kapitole a co vidíme i v našem textu. Možná to není tak zřetelné a jasné jako to bylo v předchozím oddíle, ale je to tam.

Evangelium, které kázal Pavel, konfrontovalo lidi s jejich hříchy – ať už se jednalo o zaklínání, jak jsme o tom mluvili minule nebo o magii, nebo – jak je to v této kapitole – se jednalo o modloslužbu. Pavel se nevyhýbal těžkým a nepopulárním tématům. Víte, kázat ve městě, které je plné modlářství, ve městě, kde jedním z největších prodejních artiklů jsou zlaté a stříbrné amulety, modly, sošky bohyně a napodobeniny chrámu proti modlářství a proti modlám – takové kázání vám nepřinese žádné body. Takové kázání z vás neudělá populárního teologa. Takové kázání vás nepřivede do televize nebo do rádia. Protože takové kázání konfrontuje hřích. A přesně o tom je náš text. Podívejme se na pár věcí, které v něm můžeme vidět:

1. Pavel jasně pojmenovává hřích. Pavel byl ve městě, které svou slávu založilo na modloslužbě. Přesto se nebojí mluvit o modloslužbě a nazývat ji hříchem. Pavel ukazoval křesťanům rozdíl mezi živým a pravým Bohem a modlou. Třeba kázal z:

• Ž 115:4-8 Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.

To jsou modly! Modla je všechno, na co se spoléhá člověk a v čem hledá pomoc a záchranu, která může přijít jenom od pravého Boha, od Hospodina. Čím jsou známí dnešní kazatelé? Někteří jsou známí tím, že jsou hodní, další tím, že jsou tolerantní a bojují za práva homosexuálů, jiní jsou známí svými skandály – ať již jde o zneužívání lidí kvůli zisku nebo kvůli zneužívání autority, kterou jim jejich pozice propůjčuje. Ale čím byl známý Pavel? Tím, že kázal proti hříchu! Ve městě plném modlářů kázal proti modlářství. V Korintě, ve městě plném smilníků a cizoložníků, mluvil o hříchu smilstva a cizoložství, u nás by asi mluvil o aroganci, zbabělosti, korupci a alkoholismu. Jeho programem ovšem nebyla sociální práce ani pomoc chudým v rozvojových zemích, ale kázání evangelia. Ukazoval na hřích a na jedinou možnost vysvobození z něj – kříž Ježíše Krista.

2. Pavel vedl k duchovnímu rozlišení. Co říká Demétrios?

• Sk 19:26 Pavel říká, že bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové.

Pavel vysvětloval křesťanům, co je to modloslužba a co za ní stojí.

• 1K 10:14.19-20 A proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím. … Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená? Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony.

V Korintě i v Efezu Pavel vysvětloval, co to je modlářství a varoval před ním. Toto varování ale nenajdeme jenom na těchto dvou místech, ale je to varování celého Písma od začátku do konce.

3. Pavel vyučuje život ve víře. Znovu – co říká Demétrios?

• Sk 19:27 Je nebezpečí, že nejen náš obor ztratí vážnost, nýbrž i chrám veliké bohyně Artemidy nebude považován za nic…

V předchozím oddíle křesťané pálili magické knihy, které dříve používali. Pavel je vyučoval o tom, že víra v Krista není něco teoretického, ale souvisí s celým životem člověka. V Efezu a v celé provincii Asii uvěřilo mnoho lidí, kteří dříve chodili obětovat do chrámu bohyně Artemidy, kteří si kupovali zlaté a stříbrné sošky, kteří používali amulety a podobné věci. Lidé, kteří se živili prodejem těchto věcí, najednou pocítili skutečnou ztrátu. To je důsledek evangelia. Evangelium mění lidské životy a proměněné lidské životy vedou k proměně celé společnosti.

V roce 1859 došlo k probuzení v Severním Irsku. V té době byl velkým problémem v určitých sociálních skupinách alkohol. Jedna zpráva uvádí, že pokles výroby alkoholu byl v důsledku probuzení velice razantní. V jedné čtvrti bylo devět náleven (barů). Dvě z nich byly zavřeny, protože se jejich majitelé obrátili, další zkrachovala, protože neměla žádné zákazníky a objem alkoholu prodaných ve zbylých šesti byl v roce 1860 menší, než byl v předchozích letech kterékoliv jedné z nich. To je důsledek pravého probuzení.

Věřím, že Lukáš chtěl popsat dopady kázání evangelia na širší společnost. Ale kromě toho si myslím, že chtěl také ukázat modloslužbu a varovat před ní. Modloslužba v té době skrz naskrz prostupovala celou společností. Římská společnost byla náboženská. Každé setkání římského senátu začínalo věštěním z letu ptáků a z vnitřností. Římané obětovali oběti – včetně lidských – mnoha bohům a bohyním. Titul, který dnes používá římský biskup (v současné době jsou papežové vlastně dva) – Pontifex Maximus – je titul nejvyššího římského velekněze, který byl zodpovědný za náboženské obřady, svátky a soudy.

Theofilos věděl dost o modlářství a Lukáš mu jistě chtěl ukázat na praktickém případě, jak neslučitelné je křesťanství s řeckým nebo římským či jakýmkoliv jiným modlářstvím.

III. Naše životy

Viděli jsme text Božího slova, alespoň trochu rozumíme tomu, co se v Efezu odehrálo a nyní musíme ještě vyvodit nějaké praktické závěry, které se týkají našich vlastních životů.

Začnu tím, co přímo z textu samotného můžeme vyvodit jenom okrajově. Bible pravdivě popisuje historické události. Když v 19. století vystoupili liberální teologové, kteří začali zpochybňovat pravdivost Bible, tak toto místo bylo jedním z textů, na které ukazovali. Ve v. 38-39 městský úředník zmiňuje tři veřejné instituce, na něž se mohli nespokojení občané obrátit. Mluví o civilních soudech, mluví o místodržitelích a nakonec o řádném shromáždění. Lukáš k popisu těchto institucí používá přesné výrazy, které odpovídají tehdejší terminologii. Nejzajímavější z toho je zmínka o místodržitelích, prokonzulech. Prokonzul byl správce a vládce (vojenský i civilní) celé provincie. Z historie víme, že v římské provincii Asii byl vždy jenom jeden prokonzul. V době, kdy byl Pavel v Efezu jím byl Junius Silanus, jehož matkou byla prapravnučka císaře Augusta. Jako takový byl také jedním z možných kandidátů na císaře. Proto ho na příkaz Agrippiny, matky císaře Nerona, který v roce 54 nastoupil na trůn, zavraždili dva muži – Celer a Helius. To se stalo jen několik měsíců před shromážděním v efezském divadle. A protože nový místodržitel ještě nedorazil do Efezu, tak jeho funkci a úřad prozatímně zastávali právě Celer a Helius. Proto městský tajemník mluví o místodržitelích. Lukáš byl naprosto přesný v popisu všech událostí. To nám ukazuje, že se můžeme cele spolehnout na historickou přesnost Božího slova. A nejenom na historickou – historická stránka jenom potvrzuje to, co Boží slovo prohlašuje samo – že se můžeme cele spolehnout na Písmo, protože je pravdivé, neomylné a bezchybné. 

Druhou věc už jsem to zmínil, ale rád bych to ještě trochu rozvedl. Lukášův popis toho, co se dělo v Efezu, je varováním před modlářstvím. Podobných varování je plné Písmo. Hned druhé přikázání, které Bůh na Sinaji Izraeli, říká:

• Ex 20:3-5 Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.

Nebudeš mít žádnou modlu. Problémem je ale lidské srdce. Jan Kalvín řekl, že lidské srdce to je přímo továrna na modly. Lidské srdce touží po modlách. Pavel napsal korintským křesťanům:

• 1 Korintským 12:2 Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám.

Modlářství patří mezi skutky těla, skutky hříšné přirozenosti (Ga 5,20). Žádný modlář nevejde do Božího království:

• Zjevení Janovo 22:15 Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži.

Modlářství je nejhorší formou rouhání. Je to výraz pohrdání živým Bohem. A není to něco, co by se vztahovalo jenom na nevěřící pohany – každé lidské srdce je přímo továrnou na modly. Je nejlstivější věcí pod nebem a je nevyléčitelné (Jr 17,9). A Boží slovo nám připomíná, že zdaleka nejde jenom o sochy nebo obrazy nebo dílo lidských rukou. Jde o všechno, co nahrazuje důvěru v Hospodina. Proto Pavel mluví například o lakomství, nebo o hrabivosti (Ko 3,5). A apoštol Jan velmi obecně varuje Boží děti před modlářstvím (1 J 5,21), když předtím mluví o věcech, po nichž touží naše oči, mluví o milování toho, co je ve světě, na čem si člověk zakládá a po čem člověk dychtí – to všechno vede k modloslužbě. A Boží slovo nás varuje před takovými věcmi.

Poslední věcí, kterou musím zmínit je opět probuzení. Boží nadpřirozené dílo, kdy lidé dříve lhostejní k duchovním věcem, jsou Bohem probuzeni a projevují hluboký a vážný zájem o duchovní věci, děsí se svého duchovního stavu a mají obavu o svůj věčný úděl. Probuzení je Božím dílem, ale je také naší povinností, abychom usilovali o to, aby probuzení přišlo především do našich životů a skrze nás potom k dalším lidem. Proto se musíme modlit za to, abychom měli vnímavé srdce, aby nám zářil Kristus ve všem, co děláme a na všech místech, kam se dostaneme. Modleme se za náš národ, aby se Pán Bůh smiloval a dal této zemi znovu probuzení. Modleme se za ty věci, které jsme dnes slyšeli – naše země je plná modlářství. A na rozdíl od Efezu je tady jenom málo takových, jako byl městský tajemník v Efezu. Lidé jsou naštvaní, agresivní, hrubí. Církev je lhostejná, a místo aby kázala o hříchu, mluví o tom, co se líbí světu. To není cesta k probuzení ani k záchraně. Církev ve své velké většině nepřijímá Písmo jako Slovo Boží, nestaví na něm a nejedná podle něj. Moji milí, potřebujeme, aby Bůh probudil tento národ, aby vzbudil kazatele, kteří budou odvážně kázat evangelium, veřejně napomínat hřích a kteří povedou lidi ke skutečnému pokání. Pokud se Bůh smiluje, tak potom možná uvidíme, jak jsou mnohé duše zachráněny pro věčnost. Modleme se.