Hospodin zkoumá lidské syny
Karel Trnka, Praha 26. prosince 2021
Pro předního zpěváka, Davidův. Utíkám se k Hospodinu. Pročpak mi říkáte: „Jen si lítej, ptáče, po té vaší hoře!“ Hle, jak svévolníci luk už napínají, šípy na tětivu kladou, aby skláli ve tmách ty, kdo mají přímé srdce. Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý? Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích. Jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny. Hospodin zkoumá spravedlivého i svévolníka; toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí. Sešle na svévolníky déšť žhavého uhlí a hořící síry, jejich údělem se stane žhoucí vichr. Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého. (Ž 11,1–7)
V dnešním textu vidíme znovu krále Davida, jak se nachází pod útokem ničemů. Máme před sebou 7 veršů, které společně prostudujeme…
V 1. bodě se podíváme na Davidovu situaci (soužení), ve které se nachází, a zaměříme se na to, jak na ní reaguje. Co dělá a co také nedělá! Podíváme se blíže i na jeho nepřátelé, na to, kde se nacházejí, a co je vlastně předmětem jejich posměšků.
Ve 2. bodě se potom podíváme blíže na hlavní otázku dnešního kázání, tak, jak je v našem textu: Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí? A ukážeme si, co je míněno těmi základy v Davidově případě.
A v posledním, třetím bodě, si představíme odpověď. Představíme si 4. esenciální pravdy, které si musíme uvědomit, ocitneme-li se uprostřed tísně s pocitem, že se svět kolem nás hroutí!
Pojďme k prvnímu bodu našeho kázání…
I. Davidovo soužení
Náš text začíná v 1. verši skutečně dramatickým zvoláním: „Utíkám se k Hospodinu!“ Ve Studijním překladu máme: „Hledám útočiště v Hospodinu.“ Je to, jako bychom se ocitli uprostřed nějaké bitvy. Nevíme, jak jsme se zde objevili, kde jsme, a ani, kdo vlastně útočí. A první informace, kterou se dozvídáme, obsahuje Davidovo věrné vyznání: „Hledám útočiště v Hospodinu!“
Když se člověk ocitne v situaci, jež ho volá k reakci, vyzývá ho, aby jednal, jako první věc sahá přirozené po tom, čemu věří, že mu v daném okamžiku může pomoci. Jakmile se člověk zraní při práci, tak přirozeně hledá lékárničku. A podobně, například lovec v lese, zaskočen vlkem, šahá přirozeně po pušce! A co dělá David? Jaká je jeho první reakce? Uprostřed soužení utíká k Hospodinu zástupů! Co zde vidíme, je reakce opravdové víry na různé zkoušky a soužení! Zastavme se nyní a zeptejme se jinak: Co David nedělá? Pojďme se a podívat se na Davida ještě z jiné stránky. Co o něm můžeme prohlásit?
1. Nevěří sám v sebe!
Davidova přirozená reakce na soužení nám ukazuje zcela jasně na fakt, že tento mocný bojovník a král Izraele, nevěří sám v sebe! Co svět dneska učí, co zaznívá ze všech stran (od psychologů, po různé poradce, z televize…), je to, že váš základní problém je, že si zkrátka málo věříte!
Když se dnes zeptáte lidí, jestli věří v Boha, často vám odpoví, že věří sami v sebe. Nechtějí tím však říct, že věří ve svou existenci – to by bylo absurdní (!), ale spíše, že důvěřují sami sobě a ne Bohu! A přestože musíme říct, že existuje něco jako zdravé sebevědomí, které není hříšné, stejně jako hříšné sebeponižování se, platí ovšem, že svět nakonec uctívá sebe – člověka! Jeho schopnosti a dovednosti! Svět rád hlásá tento postoj: „Neboj se, já to zvládnu! Dokážu to! Stačí jen, když si budu více věřit!“
Křesťanství ale začíná jinde… Na místě, kde si člověk uvědomí svou nedostatečnost a naprostou závislost na Bohu; včetně svých talentů, jimiž se tak rád přirozeně vychloubá! Křesťan fundamentálně nedůvěřuje sám sobě, ale spolu s Davidem, ve 20. žalmu, vyznává: „Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha." (Ž 20,8). Křesťan tedy bojuje jinak a vyhrává jinak: Ne svou silou, ne svou moudrostí, ale na kolenou u Hospodina zástupů! Vítězíme vírou v našeho Pána!
A skutečně vítězíme – na rozdíl od světa, jehož postoj neobstojí a uprostřed krize se hroutí a podléhá panice, což můžeme krásně pozorovat i třeba na koronavirové krizi! Apoštol Jan nám, ve svém listu, připomíná tato slova: „Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?" (1J 5,5). Kdo jiný, křesťané! Kdo jiný!
2. Nebere věci do svých rukou!
David není v důsledku hříšné sebedůvěry váben k tomu, aby bral věci do svých rukou bez ohledu na Boha. Nemusí to být ale jen hříšná sebedůvěra, jež člověka vyprovokuje k svévolnému jednání. Může jít o celou řadu tělesných projevů: Hněv, strach, žádostivost…
Davida mohli jeho protivníci vyprovokovat k hříšnému hněvu a on by v důsledku jednal zbrkle a nerozumně a třeba by se, bez Božího požehnání, vydal vstříc přesile a byl nakonec zabit. Nebo by ze strachu kapituloval, podřídil se zlu a šel třeba v důsledku do otroctví. Ať už tak nebo onak – nic z toho by nebylo reakcí důvěry v Hospodina. A bylo by to prohrou jeho víry…
Pro křesťana může být velkým pokušením brát věci do svých rukou. Zvláště, když jsme vystaveni bezpráví. Mnohdy bychom možná jakoby chtěli uspíšit Boží spravedlivé soudy. Písmo nás ale vybízí těmito slovy: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘“ (Ř 12,19). David ale hledá útočiště ve svém Bohu. Nemstí se, nepropadá strachu, nespoléhá na sebe, ale utíká ke skále věků – Hospodinu zástupů! Pojďme dále…
A ptejme se: Jakou reakci vyvolává u svých protivníků? Posměšky! Pohrdání! Nenávist! I křesťané, když vkládají důvěru ve svého Boha, setkávají se často s posměšky od druhých. Podobně jako v našem textu, kde protivníci Davida, komentují jeho důvěru v Hospodina, následovně: „Jen si lítej, ptáče, po té vaší hoře!“
David není v tomto případě útočníkem; je tím, kdo se ptá: „Pročpak mi říkáte!“ Je tím, kdo nerozumí tomu, co se děje. Proč jen je terčem takových útoků? Nenávist nebývá racionální; může mít racionální základ – ten je ale utopen v nepřehledných bažinách zloby. Nenávist se ráda projevuje, rodí se v hříšném lidském srdci a pak cestuje dále, až nakonec vystrkuje svůj jedovatý jazyk! „Jen si lítej, ty ptáče jedno!“ Pán Ježíš učil, že z hříšného lidského srdce vycházejí samé ohavnosti: „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky." (Mt 15,19).
Dále si v textu našeho žalmu si musíme dále nutně povšimnout drobného detailu, jenž nám ukazuje, že nakonec nejde jen o Davida a jeho protivníky. Jeho nepřátelé totiž říkají: „Jen si lítej, ptáče…“ ale pak si jaksi nemohou pomoci a ještě dodávají něco mnohem příznačnějšího: „po té vaší hoře!“ Detaily jako tento ukazují, že máme před sebou Boží Slovo, které přesahuje věky a kultury! A proto můžeme ve slovech Davidových protivníků slyšet i slova moderních posměváčků a skeptiků, jenž rádi, a s nutnou dávkou jízlivosti, prohlašují: „Jen si věř v toho svého Boha! V tu svou berličku! Zdalipak ti pomůže!“ Davidovi protivníci tedy nechtěně přiznávají svůj předsudek vůči jeho náboženství – a nakonec i vůči samotnému Hospodinu zástupů!
Danou horou je nepochybně míněna hora Sijón, jenž je symbolem Boží smluvní přítomnosti, a označení pro chrámovou horu, která se nacházela v Jeruzalémě. V 78. Žalmu čteme: „zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval. Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi.“ (Ž 78,68–69). Komentář ničemů tedy nepochybně adresuje i biblickou víru pod Starou smlouvou…
I jako křesťané se potýkáme s podobnými předsudky. Člověk je od své přirozenosti v nepřátelství vůči Bohu, což se viditelně projevuje v nepřátelství vůči křesťanství i křesťanům. Proto Pán Ježíš řekl tato slova, jež si musíme stále připomínat: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (J 15,18–19).
Všimněme si ale, že toto nepřátelství je vždy jednosměrné. Není to nepřátelství Božího lidu vůči svévolníkům, ale nepřátelství světa vůči Bohu, a v důsledku i vůči Božímu lidu. A proto ani v našem textu nezůstávají svévolníci u posměšků, ale dále čteme: „Hle, jak svévolníci luk už napínají, šípy na tětivu kladou, aby skláli ve tmách ty, kdo mají přímé srdce." Ve studijním překladu čteme: „Hle, ničemové napínají luk, k tětivě přikládají šíp, aby v přítmí stříleli na lidi přímého srdce.“
Nenávist vůči Bohu se promítá do nenávisti vůči Božímu lidu a nenávist je, dle slov Pána Ježíše, vražda v lidském srdci. V kázání na hoře čteme: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ,Nezavraždíš‘. Kdo by zavraždil, propadne soudu. Já vám však pravím, že soudu propadne každý, kdo se [bez příčiny] hněvá na svého bratra. Kdo by svému bratru řekl: ‚Raka‘, propadne veleradě. Kdo by mu řekl: ‚Blázne‘, propadne ohnivé Gehenně.“ (Mt 5,21–22, ČSP).
Nenávist je vražda v lidském srdci a v našem textu vidíme, jak se vražda v lidském srdci ničemů nakonec dostává až k tomu, že ničemové napínají své luky! Povšimněme si ovšem onoho krásného popisu: „Hle, jak svévolníci luk už napínají…“ Co nám to říká? Předně to, že ničemové jsou rychlí k vykonání zla. Doslova pospíchají – není zde náznak zaváhání! Jakýkoliv záblesk slitování. Ne! Sotva spatřují Davida – ptáče, co si poletuje po Hospodinově hoře, hned sahají po zbrani. A všimněme si také, že si vybírají zbraň, která může na Davida dosáhnout!
Pochopitelně, jde o poetický popis, jenž zobrazuje cosi reálného v životě Davida, ale i z těch malých detailů Božího Slova můžeme odvodit veliké skutečnosti! Ničemové jsou rychlí k prolití krve! A nemají s Davidem žádné slitování! Vzpomeňme si na barvitý popis z listu Římanům, kde apoštol adresuje celý hříšný svět a říká, že o všech tělesných potomcích Adama, platí: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.“ (Ř 3,10–18).
Co se ještě můžeme dozvědět o ničemech ze 2. verše? Boží Slovo nám vrhá světlo na jejich pozici. Poznáváme, kde se nacházejí… odkud střílejí. Čteme: „aby skláli ve tmách ty…“ (Studijní překlad: „aby v přítmí stříleli…“). Není to ovšem úžasné zjevení? Zjevení o tmě, ve které se tento svět nachází? Jak krásně nás to vede do evangelia, kde čteme o světle a tmě: „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé." (J 3,19). Pozorný čtenář si uvědomí i ten kontrast mezi tím, kde jsou ničemové a tím, kde se nachází David. Jsou-li ničemové na místě, které je tmou, pak Hospodinova hora je nutně místem světla!
Křesťané, uvědomujete si, že vás Bůh povolal z temnoty do světla? Že se nacházíte na Hospodinově hoře, a že jste byli v Duchu posazeni na nebeská místa (Ef 2,6)? Již nejsme součástí této temnoty. Jsme ve světě, ale nejsme, jak říká Písmo, ze světa (J 17,16)!
Hospodinova hora je místem světla, svět je místem tmy. Toto jsou dvě pozice, dva světy, dvě lokace, místa, které spatřujeme v našem textu. A co ještě můžeme říct? Nebo spíše se musíme ptát: Je možné něco trefit, pokud střílíme v úplné tmě? Mají tedy ničemové nějakou šanci Davida jako ptáče sestřelit, když střílí z pozice tmy?
V úplné tmě ne, ale to není náš případ. My zde máme světlo – reprezentované Hospodinovou horou a tmu reprezentovanou světem. A co se ovšem týká fyzické tmy a fyzického světla, pak střílet z pozice tmy je určitě výhodnější pro daného střelce a nevýhodné pro cíl. Ten totiž neví, odkud může přiletět šíp, a proto se hůře orientuje!
Je potřeba však si znovu připomenout, že čteme poetické vyjádření, jakousi alegorii, která má ovšem reálný význam a ukazuje na opravdové duchovní skutečnosti. A zde vidíme další takovou skutečnost, a totiž, že tma, ve které jsou ničemové, je především morální a duchovní tmou, a činí je duchovně slepými, i když fyzicky vidí! Apoštol Jan napsal ve svém listu: „Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči." (1J 2,11).
Je potřeba se podívat i do našich srdcí, zda tento text nemluví tak trochu i o nás! Máme v srdci lásku ke svým bratrům a sestrám? Milujeme je? Nebo jsme doposud ve tmě, tma oslepila naše oči a my nevidíme?
Ničemové jsou ve tmě, tma zaslepila jejich oči a jediné světlo zde vrhá Hospodinova hora. Co čteme dále ve 2. verši? Na koho střílejí? Čteme: „aby skláli ve tmách ty, kdo mají přímé srdce.“ (Studijní překlad: „aby v přítmí stříleli na lidi přímého srdce.“). Nejde tedy jen o Davida, ani jen o jeho náboženství, ale, jak jsem naznačil dříve, boj probíhá mezi světem a Božím lidem. Ničemové míří svými zbraněmi na lidi přímého srdce; na lidi, kteří uctívají Hospodina zástupů! V Božím slově čteme toto zaslíbení, křesťané: „A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování." (2Tm 3,12). Což může vyeskalovat do děsivých rozměrů. Přirozeně se pak musíme ptát na důležitou otázku, která je i v názvu tohoto kázání, a která nás i přivádí do druhého bodu dnešního kázání: „Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“.
II. Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?
Ve 3. verši čteme: „Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý?" A ve studijním překladu: „Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“
V předchozích dvou verších jsme viděli Davida, který, uprostřed soužení a pod útokem nepřátel, nepodlehl strachu, ani nevzal věci do svých rukou, ale utíkal nejprve k Hospodinu! Spatřili jsme také kontrast mezi světlem a tmou; mezi Hospodinovou horou a světem. Viděli jsme rovněž, jak ničemníci pospíchají k tomu, aby mohli konat zlo. A vybírají si jako cíl – lidi přímého srdce (Boží lid)! A to nás přivádí k otázce, která směřuje k nám, křesťané: „Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý? ČSP: Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“
I když tato otázka vyplývá z Davidovy konkrétní situace, povšimněme si ovšem i její obecnosti. Čteme zde: „Když se všechno od základů hroutí…“ To je prohlášení někoho, kdo pozoruje svět okolo sebe a vnímá, jak se dramaticky mění k horšímu. Je to i jako bychom slyšeli sami sebe říkat: „Všechno se rozpadá!“
Vyjadřuje to zkrátka univerzálnost pohoršení. To, co je dobré – základy, se najednou hroutí. Jako budova, jež se pod nátlakem zemětřesení začíná rozpadat, a my čekáme jen, co z ní nakonec zbude! Z této otázky také vnímáme obavu o budoucnost: Co bude dále? Co máme dělat? Jak bude svět vypadat? Jaký bude náš život – a co naši blízcí? To jsou mnohé otázky, které se přirozeně vynoří na povrch. Předtím ale než si na ně odpovíme, se podíváme blíže na obrázek toho, co máme před sebou v našem verši…
Předně se musíme zeptat: Co přesně je míněno těmi základy? O jaké základy jde? Podívejme se proto do 82. žalmu, kde nacházíme užit podobný výraz, jenž nám prozradí více. Zde čteme: „V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy: ‘Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost, pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou!’ Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách, a celá země v základech se hroutí." (Ž 82,1–5).
„Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách, a celá země v základech se hroutí." I zde tedy znovu vidíme stejný motiv tmy; jsou tu ti, co chodí v tmách, a v důsledku, se celá země hroutí ve svých základech! Je zjevné, i v našem textu, že tím dobrým základem je právo a spravedlnost. A proto je nakonec i David pod útokem ničemníků! Co se otřásá vlivem špatných soudců v 82. žalmu a ničemníků v 11., je především právo a spravedlnost! David se tedy vlastně ptá: „Co zmůže spravedlivý uprostřed bezpráví?“ Nebo můžeme dokonce použít i tento výraz: „Co zmůže spravedlivý, když si každý dělá jen to, co je správné v jeho očích?“
Boží Slovo umí komentovat stav člověka a společnosti naprosto famózními výrazy, které říkají všechno, a nepotřebují žádný další komentář. V knize Soudců čteme jeden takový: „V oněch dnech nebyl v Izraeli král; každý dělal, co bylo v jeho očích správné.“ (Sd 11,25, ČSP).
Právo a spravedlnost jsou skutečně jako sloupy, které drží vratkou stavbu civilizace pohromadě. I v tomto hříšném světě – a o to více právě, že jde o hříšný svět (!), je tak důležité, aby tyto pilíře – právo a spravedlnost, stály střeženy a udržovány! Ano – lidé budou hřešit a jednat zle, a právě proto je potřeba je volat k pokání a domlouvat jim. Spadnou-li tyto sloupy úplně, křesťané, padne i všechno ostatní!
A jsou to vždy právě lidé v reprezentativní pozici (v kontextu starého zákona: Král, kněží, levité, soudci, atd.), co mají být oporou práva a spravedlnosti! Nejsou-li oni, nebude ani nikdo ostatní! Pak bude platit, co jsme četli: „Každý dělal, co bylo správné v jeho očích!“ A je to Bůh, kdo je ustanovil. V první knize Samuelově čteme tato krásná slova o Hospodinu, která pronesla Chana, žena Elkána: „Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka; posadí je v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy. Vždyť pilíře země patří Hospodinu, on sám založil svět na nich." (1S 2,8).
O těchto pilířích napsal renomovaný reformovaný komentátor John Gill, následující: „Obrazně mohou pilíře země zobrazovat prince tohoto světa, jeho nejvyšší vládce a civilní soudce, kteří se občas nazývají také stavebními kameny a štíty země (Zach 10,4, Ž 47,10) a také pilíře, protože jsou prostředkem pro cementování, podporu a ochranu lidí země, a zachování jejich míru a majetku.“
To nádherně zapadá i do onoho příznačného komentáře v posledním verši knihy Soudců: „V oněch dnech nebyl v Izraeli král (pozn.: A Proto…); každý dělal, co bylo v jeho očích správné.“ Vládcové tohoto světa, ať už je politický systém v zemi jakýkoliv, mají od Boha za úkol vykonávat právo a spravedlnost. Dle listu Římanům jsou dokonce nazváni Božími služebníky (viz Římanům 13).
Jenže: Ani ve Starém zákoně, ani v moderní době, ani nikde na světě není lidský vládce, který by na slovo poslouchal Hospodina zástupů. I přesto je ale Bůh používá jako nástroje – podobně jako použil Asyrského krále jako metlu na Izrael (Iz 10,5); používá je jako metlu na zločince. A když ve starém zákoně nějaký král odpadal od poslušnosti, poslal k němu Bůh proroka. Dnes nejsme v kontextu Izraele pod starou smlouvou, vládcové tohoto světa nejsou vázání Mojžíšovou smlouvou, jako byli vázání Izraelští králové, přesto však, milí křesťané, je zde veliká souvislost s námi. Více než si mnozí myslí!
Totiž Pán Ježíš řekl tato slova, která dopadají přímo na nás a říkají nám, jakou úlohu máme hrát ve světě. V kázání na hoře čteme tato slova: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Mt 5,13–16).
I my jsme ti, kdo reprezentují: Nejsme králové tohoto světa, nejsme ani kněží tohoto světa, nejsme soudci tohoto světa, atd., jsme ale vyslanci Božího království a Pána Ježíše Krista, a máme být světlem pro lidi – zvát je do Božího království (!), ale máme být i solí: A proto musíme nazývat pravdu pravdou a lež lží; a nesmíme nazývat sladké, co je hořké a hořké, co je sladké. Jak řekl prorok Izaiáš: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!" (Iz 5,20).
I my sehráváme roli prorockého hlasu, který volá svět k pokání! A máme veliký deterministický vliv na to, jak bude svět vypadat. Uvědomujeme si to? Jak mohou ti, co žijí v temnotě, uzřít světlo, když ti, co mají nést světlo, nevěří ani pravdě Božího Slova? Jak mohou ti, co žijí v temnotě, uzřít světlo, když se církev chová, jako by ani žádné světlo neexistovalo? Liberalismus je hlavní příčinou dnešního morálního úpadku; především ale liberalismus v církvi!
I my jsme sloupy, křesťané! Co držíme nahoře? Boží Slovo nám říká: „Doufám, že k tobě brzo přijdu. Ale píši ti to pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy." (1Tm 3,14–15).
Církev je sloupem a oporou pravdy! Především o Božím způsobu řešení lidského hříchu: Evangeliu! Voláme lidi k pokání a víře v Ježíše Krista. Ale to není vše: Křesťan, tím, že je křesťan a zná Boha, je vždy solí a prorockým hlasem v každé společnosti: Ukazuje totiž na Boží spravedlnost a informuje, často jen svým vlastním životem, tím, že žije jako křesťan, co je dobré, spravedlivé a v souladu s Boží vůlí.
A proto můžete pozorovat tento zajímavý jev: I když se křesťan nachází ve společnosti, i třeba v malé společnosti přátel, změní to atmosféru. Lidé si dávají pozor na to, co říkají a chovají se prostě jinak. Země, kde je hodně věřících křesťanů, mívají potom více konzervativní hodnoty, které jsou do velké míry v souladu s Biblí. Protože církev má opravdový vliv na to, jaký bude i ten nevěřící svět… Ale rozhodně to neplatí absolutně nebo univerzálně, protože, když je církev tím, čím je, bývá také pronásledovaná světem. A věrní křesťané se často ocitnou uprostřed nevěřícího lidu, který se nazývá Božím jménem, ale jen po vnějšku, a potom musejí snášet útrapy jako král David v našem textu.
Bůh volá lidi, aby byli věrní i uprostřed Božích soudů, kdy svět upadá, všude kolem se děje bezpráví a každým dnem přichází nové absurdní zprávy, v jejichž tmě ty včerejší vypadají ještě jako světlo. Svět se podlamuje ve svých základech, bortí se jako mohutná stavba, právo a spravedlnost jsou pošlapávány!
Vracíme se znovu k otázkám, které jsme si položili: Co potom zmůže spravedlivý, milí křesťané? Co potom můžeme dělat my, když se staneme obětí bezpráví? Jak přemoci úzkosti, strach a obavy o budoucnost a naše blízké? Ale především: Co máme činit, aby naše víra neselhala? Protože o to jde především.
Třetí bod našeho kázání, který se nazývá Boží odpověď, nám odpoví na tyto důležité otázky…
III. Boží odpověď
Ve 4–7 verši čteme dále: „Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích. Jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny. Hospodin zkoumá spravedlivého i svévolníka; toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí. Sešle na svévolníky déšť žhavého uhlí a hořící síry, jejich údělem se stane žhoucí vichr. Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého.“
Jaká je Boží odpověď, když se nacházíme v úzkosti uprostřed soužení? Co máme dělat, abychom zůstali věrní, když je na nás konáno bezpráví? Co zmůže spravedlivý, když se základy bortí? Boží Slovo nám předkládá 4. důležité pravdy, na které se nyní zaměříme.
1. Hospodin je stále na svém trůnu a jeho oči všechno vidí
Když se svět kolem nás hroutí a budoucnost vypadá vratce, musíme si nejprve uvědomit tuto důležitou pravdu: Hospodin je stále na svém trůnu!
„Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích. Jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny." Čteme ve 4. verši. Povšimněme si ovšem toho fantastického kontrastu mezi 3. a 4. veršem. Dostali jsme od základů, jež se hroutí, a kterých se nemůžeme chytnout, ke skále věků, se kterou ale nic nepohne! Je to krásně vyjádřeno i tím, že nás zde Boží slovo ujišťuje vlastně dvakrát: Dozvídáme se, že Hospodin je ve svém svatém chrámu, a že Hospodin má svůj trůn v nebesích! A to je něco, co musíme umět kázat sami sobě, ať se děje cokoliv! „Svět kolem se hroutí, ale se mnou to nepohne, protože Hospodin je ve svém chrámu, sedí na svém trůnu v nebesích!”
Když se potom hroutí svět kolem nás nebo a když máte kolem sebe různé posměváčky, kteří říkají: „Kde je ten jejich Bůh?“ Stejně jako pronárody ve 115. žalmu. Můžete jím pak odpovědět zrovna jako žalmista: „Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná!“ (Ž 115,3). Nejen, že se dozvídáme, že Bůh je v nebesích a má všechno pod svojí svrchovanou kontrolou, ale navíc zde čteme: „Jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny.“
To samo o sobě a způsob, jakým je to celé proneseno, by mělo vzbuzovat bázeň u nás, ale především u všech posměváčků a ničemů, co pronásledují Boží lid. Měli by totiž vědět, že Bůh se dívá: On všechno vidí. Pozoruje to ze svého trůnu v nebesích! Ve 33. žalmu čteme podobné majestátní a současně i hrozivé prohlášení: „Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny, ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi. On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům." (Ž 33,13–15). Mnozí ničemové si totiž bláhově říkají, že Bůh se nedivá. V 10. Žalmu jsme četli, jak si svévolník, ve svém zpupném hněvu, říká: „Bůh nich nevypátrá, Bůh tu není.“ (Ž 10,4). A podobně v 11. verši: „Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí.“ (Ž 10,11).
Ale také třeba dále v 94. žalmu, kde čteme: „Říkají (Pozn.: Svévolníci): ‘Hospodin nevidí, Bůh Jákobův to nepostřehne.’" (Ž 94,7). A současně zde nacházíme i odpověď. A jaká je odpověď žalmisty? „Přijdete na to, vy tupci z lidu, hlupáci, pochopíte to někdy? Neslyší snad ten, jenž učinil ucho? Nedívá se snad ten, jenž vytvořil oko?" (Ž 94,8–9). Hospodin je v nebesích na svém trůnu a jeho oči pozorují celou zemi! Sleduje i všechny ničemy! A tedy: I kdyby byl třeba celý hříšný svět proti vám, a vy jste se stali obětí bezpráví, vězte, že Bůh je v nebesích a všechno vidí. Jeho oči vše pozorují! Což nás přivádí ke druhé důležité pravdě…
2. Hospodin nenávidí zlo
Hospodin je v nebesích na svém trůnu a jeho oči hledí, pozorují a zkoumají lidské syny – to samo o sobě opravdu vzbuzuje bázeň. A nyní se dozvídáme, jaký má Bůh vztah ke zlu a nejen ke zlu, ale – k činitelům zla! V 5. verši proto čteme: „Hospodin zkoumá spravedlivého i svévolníka; toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí." A tak zde máme jeden z těch veršů, jenž syrově a bez skrupulí říká, že Bůh nenávidí hříšníky. „Toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí.“ (ČSP: „Jeho duše nenávidí lidi milující násilí.“).
„Bůh je ale Bohem lásky,“ řekne někdo. Bůh je Bohem lásky, ale svaté lásky, a proto nenávidí zlo a nejen zlo jako neosobní entitu, ale i lidi konající zlo. Takové je svědectví řady míst v Písmu. I v příslovích například čteme: „Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností: přezíravé oči, zrádný jazyk, ruce, které prolévají nevinnou krev, srdce osnující ničemné plány, nohy rychle spěchající za zlem, křivý svědek, který šíří lži, a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry." (Př 6,16–19).
Když si uvědomíme, jak je Bůh svatý a jak reaguje na zlo lidských synů, potom nám podobně jako na poušti oáza vynikne i Boží milost – jak ta dočasná, již měl Bůh např. vůči městu Ninive (a nezničil jej), ale především ta věčná! A spolu s tím nám vynikne i Boží láska, nikoliv ale jako něco, co Bůh musí dělat, co je povinen dělat, ale právě jako svobodný projev Jeho dobré vůle. Protože přirozeně nepřitahujeme Jeho lásku, ale jeho hněv, jenž si ovšem si zasluhujeme, poněvadž jsme hříšní; Boží láska je pak projevem svobodného rozhodnutí dobré Boží vůle nikoliv kvůli tomu, jak dobří jsme, ale právě navzdory tomu, jak hříšní jsme!
Když se tedy ocitneme uprostřed výhně soužení, nestačí jen, když si uvědomíme, že Bůh má všechno pod kontrolou, musíme rovněž vědět, že nenávidí veškeré zlo, které se okolo nás děje. Nenávidí jej a bude jej soudit. A to je třetí důležitá pravda!
3. Hospodin bude soudit všechny ničemy
Musíme si uvědomit, že žádné zlo nezůstane nepotrestáno. Všichni ničemové budou jednou pykat za všechny své hříchy! A mnozí z nich zažijí i časné hrozivé soudy. V 6. verši čteme: „Sešle na svévolníky déšť žhavého uhlí a hořící síry, jejich údělem se stane žhoucí vichr."
Co vidíme v 6. verši, je výstraha a obraz hrozivého Božího soudu! Ten silně připomíná i zničení Sodomy. „Sešle na svévolníky déšť žhavého uhlí a hořící síry!“ To jsou skutečně děsivá slova, jež nám demonstrují sílu a zuřivost spravedlivého Božího hněvu! Apoštol Petr, když ve svém druhém listu varuje před falešnými učiteli a sděluje svým čtenářům, že jejich odsouzení je jisté, uvádí řadu příkladů Božího soudu a zmiňuje i Sodomu... „Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud. Ani starý svět neušetřil, nýbrž zachoval jen Noéma, kazatele spravedlnosti, spolu se sedmi jinými, když uvedl potopu na svět bezbožných. Také města Sodomu a Gomoru odsoudil k záhubě a obrátil v popel. Tím dal výstrahu budoucím bezbožníkům." (2Pt 2,4–6).
„Tím dal výstrahu budoucím bezbožníkům.“ Ano, máme před sebou výstrahu! Výstrahu určenou všem ničemům, která říká jasně: „Tato země patří Hospodinu! Hospodin je svatý Bůh, který nenávidí lidské zlo!“ Před Sodomou by mohla být ještě cedule: „Takhle dopadnou ti, co vymění poznání Boha a jeho slávy za lásku k hříchu!“ Vidíme Hospodina zástupů na svém trůnu v nebesích, jak pozoruje lidské syny a Jeho duše si protiví veškeré jejich zlo! Boží Slovo nám říká rovněž v 7. žalmu: „Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem." (Ž 7,12).
Uvědomujeme si, křesťané, že každý den má Bůh proč vzplanout hněvem? Příklad zničení Sodomy je pouze demonstrací Božího hněvu a říká nám jediné: „Bůh je svatým a spravedlivým Bohem! A bude soudit hřích!“ Přesto by mohl stejným způsobem udělat hromádku popela každý den z mnoha měst na této zemi. A přesto nám Bible říká, že Hospodin je „ soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti.“ (Ž 86,15, ČSP).
Pojďme k poslední, čtvrté pravdě…
4. Hospodin je dobrotivý ke svému lidu
Předchozí 3. pravdy se více zabývaly tím, jak se Bůh dívá na jednání ničemů. My jsme uvěřili, že ať se děje cokoliv zde na zemi, Bůh sedí na svém trůnu v nebesích a jeho oči pozorují veškeré lidské hříšné jednání! Ale vědět jen, že Bůh je na svém trůnu, a jak se staví k tomu všemu zlu okolo nás, nestačí pro náš pokoj. Musíme ještě vědět poslední pravdu, a totiž, jak se Bůh dívá na nás!
V 7. verši čteme: „Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého.“ Ve studijním překladu čteme: „neboť Hospodin je spravedlivý. Miluje spravedlivé činy. Upřímný spatří jeho tvář.“ Studijní překlad je zde přesnější a shoduje se i se zahraničními překlady. Poslední věta našeho textu zní tedy: „Upřímný spatří jeho tvář.“
Ihned poté, co jsme četli o hrozivé výstraze Božího soudu, který jednou dopadne na všechny ničemy, dostáváme ujištění od našeho Pána. Jako bychom četli: „Nebojte se, všichni, kdo jste nazváni Božím jménem, protože Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé.“ Nejde v tomto případě o hrozivé poznání hříšníka, že Bůh je spravedlivý. Ne! Tato slova jsou určena nám – Jeho lidu! Jde o ujištění pro nás, kteří jednáme v souladu s Božím slovem. „Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé!“ Jde o ujištění pro každé Boží dítě, které jedná spravedlivě, navzdory hříšnému okolí! Jde také o ujištění pro všechny utlačované. Podobně jako ve 103. žalmu, kde čteme: „Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným.“ (Ž 103,6). A naše věrnost Pánu nebude promarněna, křesťané, neboť nás Boží Slovo ujišťuje, že: „Upřímný spatří jeho tvář.“
Jaká blahoslavená naděje! Jaké bohatství! Představte si, že jste uvězněni za mřížemi a vidíte jen světlo, jak prosvítá oknem na vrchu malé, zaprášené a vlhké místnosti. Jste zde možná proto, že jste věřili zakázaným věcem. Avšak: I kdyby se k tomu přidal celý svět a obrátil se proti vám, toto by mělo stačit, aby se rozjasnilo světlo v srdci Božího dítěte: „Upřímný spatří jeho tvář!“
To je pravda, za kterou stojí snášet všechna možná úskalí pro Kristovo jméno! Obdobně přemýšlí král David i ve své modlitbě, v 17. žalmu, kde čteme, v posledním verši, tato povzbuzující slova: „Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem." (Ž 17,15)
Důležité je ono: „Já však…“ To je kontrast vůči předchozím veršům, kde čteme o lidech tohoto věku, jejichž podílem je pouze tento fyzický život. Dokonce zde čteme: „Ty jim ze svých zásob plníš břicho, sytí se i synové a zbytek nechávají nemluvňatům.“ A poté vidíme Davidovo smělé neváhající prohlášení: „Já však! Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“
Obávám se, že jestli nemůžeme spolu s Davidem říct tato slova a ohlížíme se zpět, nejsme pevní ve víře, obávám se, že jestli nemáme jasně srovnané v srdci, kdo jsme, od čeho nás Bůh zachránil a co nám daroval, budeme stále klopýtat!
Drazí křesťané, vezměme si v našem závodě tohoto Božího povolání příklad z Pána Ježíše Krista. V listě židům čteme tato povzbuzující slova: „Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků, odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu.“ (Žd 12,1–2, ČSP)
Musíme běžet tento závod s očima upřenýma k původci a dokonavateli naší víry – Pánu Ježíši Kristu! Apoštol Petr nám říká ve svém listu: „K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě." (1Pt 2,21–23)
Pán Ježíš je naším nejlepším Učitelem, jak reagovat na bezpráví a soužení. „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě." A tak vězme, ať se děje cokoliv, že Bůh má vše pod kontrolou, vězme, že bude soudit spravedlivě! A že na nás hledí s obrovskou milostí a láskou! Vždyť nám Písmo říká: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?" (Ř 8,32)
Tato slova si musíme stále připomínat, křesťané! Boží milost, kterou Bůh projevil, když dal svého Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný! Když nám Bůh Otec dal to nejdražší, co měl, co by nám spolu s tím nedal i všechno ostatní? Co nás může opravdu odtrhnout od Jeho milostivé ruky? Je nějaká krize, nějaké soužení, se kterým by Bůh neposkytl i dost milosti, abychom vytrvali ve víře? Myslím, že odpověď známe…
Pojďme si ale ještě na závěr přečíst, co si o tom myslel apoštol Pavel:
„Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: "Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku." Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Ř 8,33–39)
Amen.
