Radost z Boží péče a dobroty

Jaroslav Kernal, Praha 19. července 2020

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milovaní svatí. Dnes máme před sebou další text z knihy Žalmů, žalm 147. Je to žalm, který ukazuje na Boží milosrdenství, na Boží věrnost a Boží spravedlnost. A především je to žalm, který nás vede ke chvále Bohu. Jak se kniha žalmů blíží ke svému konci, ústí do chvály. Také tento žalm, stejně jako všech posledních pět žalmů, začíná a končí chválou – začíná a končí zvoláním „Haleluja!“, což znamená chvála Pánu, nebo chvalte Pána, chvalte Hospodina (KRAL), chvalte Jahva (JRZ). Bůh je hoden chvály. Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! (Ž 150,6). Budeme číst Žalm 147.

Máme před sebou žalm, který můžeme jednoduše rozdělit na tři části. Je to rozdělení, které se nám nabízí přímo z textu. Text začíná chválou, v sedmém verši je znovu výzva ke chvále a ve dvanáctém verši je další výzva ke chvále. Mezi těmito verši je vždy vysvětleno, proč bychom měli Pána chválit. Těch důvodů je tady celá řada a my se dnes podíváme některé z nich. Ve středu se na modlitební podíváme ještě na další a budeme se podle nich modlit k Boží slávě. Shrnul jsem ty tři části do jednoduchých slov, která jsou použitá v našem textu a která do nějaké míry vždycky charakterizují celý ten oddíl, který je vymezený chválou. V prvních šesti verších máme chválit Pána za to, že se ujímá svého lidu. Mohli bychom také jinak říci, že Pána zachraňuje. V dalších pěti verších si můžeme všimnout, že Bůh má v něčem zalíbení, zatímco některé skutečnosti ho netěší. A nakonec je delší oddíl, pro který jsem použil shrnutí toho, že Bůh vysílá – vysílá své požehnání, vysílá sníh, vysílá své slovo, které má moc nejenom pohnout přírodou, ale také pohnout lidským srdcem a zachránit lidskou duši. Haleluja! Bohu patří naše chvála. On je náš Spasitel. Pojďme tedy k prvnímu bodu:

I. Bůh se ujímá (v. 1-6)

• Žalm 147:1 Haleluja. Je tak dobré Bohu našemu pět žalmy, rozkošná a líbezná je chvála.

Žalmista začíná prohlášením o tom, jak je dobré zpívat Bohu žalmy. Je dobré zpívat ve svém srdci, ale ještě lepší je z celého srdce zpívat naplno svými ústy. Chvála je rozkošná a krásná, líbezná, nádherná. Všimněte si toho vyjádření – v E překladu je prohlášení, které říká, jak moc dobré je Bohu zpívat, v dalších překladech je vyjádření úžasu: „Jak dobré je zpívat Bohu žalmy!“ Není tady vyjádřená žádná míra, protože chvála nemá žádnou míru. Prostě je dobré chválit Boha, je to něco, co má vždycky místo v životě křesťana. Kdo je dobré mysli, ať chválí Boha (Jk 5,13), kdo není dobré myslí, musí udělat totéž, co Abakuk:

• Abakuk 3:17-18 I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása.

I v té nejhorší chvíli svého života má Boží dítě dost důvodů chválit Boha. Stačí říci jeden, který zmiňuje Abakuk – Bůh je má spása. To je víc, než co může dát nebo vzít tento svět. Od Boha je věčný život, spasení. Bůh nám dává poznat sám sebe, svou velikost, nádheru, svou dobrotu, lásku, své milosrdenství, své slitování, svou slávu i svatost. Našli bychom nějaký důvod, proč bychom neměli chválit Boha? Proč by někdy nebylo dobré Boha chválit? Pochybuji o tom. A i kdybychom o tom chtěli nějak přemýšlet, další verše našeho žalmu nás z toho hned vyvedou:

• Ž 147:2-3 Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozehnané z Izraele, uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje.

Tento žalm se zařazuje do období návratu z babylónského zajetí, když byly za Nehemjáše dostavěny hradby Jeruzaléma. Bůh buduje Jeruzalém a shromažďuje rozehnané z Izraele. Ale těmto slovům musíme rozumět v jejich prorockém slova smyslu. Ve světle Nového zákona totiž směřují k nám, k novému Jeruzalému, tomu nebeskému, jímž je církev živého Boha. To jsou rozehnaní z Izraele, jim psal Jakub, když posílal pozdrav dvanácti pokolením v diaspoře (Jk 1,1), tedy v rozptýlení. To je o nás! Máme obřezaná srdce, jsme tedy skutečný Izrael. Byli jsme rozptýleni po celém světě, byli jsme ve světě a ze světa, ale Bůh nás ve své milosti přivedl domů, ke Kristu, dal nám nové srdce, uvěřili jsme v Pána Ježíše, pokořili jsme se před jeho křížem, vyznali jsme svůj hřích, svou vzpouru proti Bohu, svou nevěru a odložili jsme jí. Začali jsme následovat Pána, stali jsme se jeho učedníky. A Bůh nás shromáždil do jednoho těla, do těla Pána Ježíše Krista, do církve. Nyní nás přivádí k sobě tělesně do místní církve, která je plným projevem té jediné Kristovy církve. Ještě není proměněná, ještě není hotová, ale už je slavná, už jí Bůh buduje a přidává jeden živý kámen k druhému. On sám jí položil základ, on sám staví její hradby, on sám jí drží pohromadě, chrání ji, upevňuje její brány a žehná jí, jak ještě uvidíme dále.

Bůh uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci – to jsou ti, kdo poznali hrůzu svého hříchu, odpornou nechutnost své vzpoury proti Bohu a prosili Boha za odpuštění. Bůh uzdravuje. Víme dobře z evangelií, že Bůh uzdravuje lidské nemoci, že uzdravuje lidská těla, ale podívejte se do našeho textu a všimněte si, kam míří uzdravení na prvním místě – míří k srdci. Jeruzalémská Bible překládá tato slova takto: „Léčí zlomená srdce.“ Známá křesťanka, Joni Eareckson-Tada, která je od svých dvaceti let na vozíčku od krku dolů ochrnutá o tom říká: „Chci oslavené srdce, které už nepřevrací pravdu, neodolává Bohu, nehledá úniku, není přemáháno bolestí, není zoufalé a netrápí se, nemanipuluje mým manželem přesně načasovanými výroky.“ Když za ní přicházejí lidé, aby se za ní modlili, říká jim: „‚Mohla bych vám říct některé konkrétní věci, kvůli kterým opravdu, ale opravdu potřebuji modlitbu za uzdravení?‘ A jich se zmocní nadšení. ‚Mohl byste, prosím, požádat Boha, aby mě zbavil té špatné nálady po ránu? A prosím, jsem tak otrávená, když je na mém stole příliš mnoho práce. A víte, jsem skutečný workoholik, takže bych si přála, abyste se za to modlil…‘, a tak pokračuji dál a dál a říkám jim všechny ty věci, které mám v srdci, které stále ještě potřebuji vykořenit, vyznat před Bohem, činit z nich pokání a nechat je uzdravit.“ Bůh uzdravuje! Ale na prvním místě se to vždycky týká hříchu, a tedy našeho srdce, milovaní. Obvazuje naše rány. Je milosrdný a laskavý. Dobře ví, jak jsme zoufalí, bídní, jak jsme převrácení, naštvaní a neschopní zbavit se svého hříchu, svého zranění. On s láskou vyčistí naši ránu, jako milosrdný Samařan vyčistil rány toho zbitého člověka a ovázal je. Bůh to dělá s námi. Dělá to s naším srdcem, s naší duší. A bude to dělat tak dlouho, dokud budeme v tomto těle, protože právě tak dlouho budeme potřebovat uzdravení a ovázání svých ran. Jen on má tu moc to udělat a za to mu patří chvála:

• Ž 147:4 On určuje počet hvězd, on každou vyvolává jménem.

Bůh řekl Abrahamovi, aby spočítal hvězdy na nebi. Právě tolik bude jeho potomků. Vy, kdo věříte v Krista, jste těmi skutečnými potomky Abrahama. Kolik těch hvězd je? Jako zrníček písku na mořském břehu. Není možné je spočítat. Jan viděl v nebi  nespočetný zástup vykoupených, kteří chválí Boha (Zj 7,9). Bůh zná každou hvězdu jménem. Bůh zná každého vykoupeného jménem. Nejenom, že o něm ví, ale zná ho, jako dobrý pastýř zná svou ovečku. Když se podíváte na stádo, vidíte ovce – jednu jako druhou. Podobně – pokud tedy nejste astronomičtí nadšenci, když se podíváte na hvězdy. Ale pastýř zná své ovce. O každé ví všechno. Rozpozná jednu od druhé. Zná jejich vlastnosti. Zná je jménem. Právě tak zná Bůh své ovečky. Každou zná jménem, každého z nás zavolal jménem a přivedl nás ke Kristu. S každou jedinečně nakládá a jedná, každá má jeho individuální péči a zájem. Proto také čteme:

• Ž 147:5 Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze.

Proto je tak dobré Bohu našemu pět žalmy. Proto patří Bohu naše chvála. Kdybyste nevěděli, proč Boha chválit, připomínejte si tuto jednoduchou pravdu – Bůh mě zná, ví o mně, povolal mě jménem, zachránil mě a stará se o mě. Záleží mu na mně. Miluje mě odvěkou láskou. Velký je náš Bůh, je velmi mocný. Haleluja!

• Ž 147:6 Hospodin se ujímá pokorných, svévolníky snižuje až k zemi.

To je o zkroušeném srdci, to je o shromáždění rozehnaných z Izraele. Bůh zachraňuje. Bůh se ujímá – ujímá se těch, které miluje, které si zamiloval před stvořením světa. Kdo to je? To jsou všichni, kteří přijdou ke Kristu, každý, kdo vzývá jméno Páně, každý, kdo volá a prosí Boha, aby ho zachránil. Bůh není netečný, ale ujímá se svého lidu. Ale svévolníky čeká jeho soud. Žádná milost ani milosrdenství. To je Boží moc a velikost.

II. Bůh má zalíbení (v. 7-11)

A je tady druhá chvála v našem žalmu:

• Ž 147:7 Pějte Hospodinu píseň díků, zpívejte našemu Bohu žalmy při citaře.

Znovu jsou tu žalmy a spolu s nimi také písně díků, vděčnost Bohu za jeho milost a dobrotu. To je vděčnost, která vychází ze srdce, které je obmyté Kristovou krví. Kdo jiný může zpívat Pánu píseň díků, než ten, kdo byl zachráněn z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Je to chvála mocného Boha, který se stará o své stvoření. Stará se o svůj lid, miluje svůj lid a jedná s ním:

• Ž 147:8-9 tomu, který zahaluje nebe mračny, který připravuje zemi deště, který dává na horách růst trávě, tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí.

Bůh se stará o všechno své stvoření. Bůh dává růst trávě, dává potravu zvířatům. I krkavčím mláďatům, když křičí. Bůh učinil všechno ke své slávě. Některým věcem vůbec nerozumíme, například těm krkavčím mláďatům. Proč se Bůh stará o takové ptáky? Proč se Bůh stará o všelijakou havěť? Proč se Bůh stará o jedovatá zvířata nebo o obtížný hmyz? Všechno to má své místo v jeho plánu. Četli jsme, že jeho myšlení nelze obsáhnout. Tady je jednoduchý důkaz. Proč jsou vůbec na světě takové věci, jako třeba viry? Je to Boží dílo? Všechno je nakonec Božím dílem a Božím plánem – i když třeba ty viry pocházejí z lidských dílen. Bez Božího svolení a tedy bez Božího působení by nikdy nevznikly. Bůh všechno drží ve své ruce a všechno vede ke svému cíli – tím je na prvním místě jeho sláva, ale tím je také spasení hříšníků a posvěcení Božích dětí. Proto Pavel napsal, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí (Ř 8,28). Někdy tomu vůbec nerozumíme, jak je to možné v situaci, do které nás Bůh postavil, jindy nám dá Bůh porozumět, jako dal porozumět Pavlovi, kdy mu dal do těla osten, za který se Pavel třikrát modlil. Vzpomeňte si, jakou dostal od Boha odpověď:

• 2K 12:9 „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.

Přesně tímto směrem nás vede i žalmista v našem textu:

• Ž 147:10 Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže.

Je to zajímavé, protože Bůh dal koni sílu, Bůh stvořil svaly člověka. A přece nenachází zalíbení ve svalech muže. V Bibli najdeme jenom jednoho siláka, který měl více síly, než kdokoliv jiný, a to je Samson, který je sice uvedený mezi hrdiny víry v Židům 11,32, ale jeho život není tím nejlepším příkladem. Vedle Samsona je v Písmu mnoho slabých nebo obyčejných mužů. Jako byl Pavel, který se chlubil slabostmi, aby na něm spočinula moc Kristova.

Přemýšlel jsem o Davidovi, který nebyl velkým silákem. Tím byl spíš Saul ve srovnání s Davidem. Saul od ramen vzhůru převyšoval všechen lid. Když si David vzal Saulovu zbroj, nemohl v ní chodit. Na druhé straně uměl David zacházet s mečem obra Goliáše. Takže asi nebyl úplně nějaké tintítko. Ale přemýšlel jsem o tom, že David musel všechna svá vítězství vybojovat. V historii Izraele nacházíme ohromná vítězství, která lidem zajistil Bůh sám, a lidé se jenom dívali. Izraelci přešli Rudé moře, a když do něj vešla egyptská armáda, Bůh moře zavřel. Izraelci se dívali, jak za ně Bůh zvítězil. Gedeón se vypravil s třemi sty muži proti ohromné přesile a jediné, co měli udělat, bylo, rozbít džbán se zapálenou pochodní a troubit na polnici. A Bůh v táboře nepřátel způsobil zmatek, takže se pobili navzájem. Chizkijáš se díval na to, jak Hospodinův anděl pobil sto osmdesát pět tisíc asyrských vojáků, kteří obléhali Jeruzalém. Asi neviděl toho anděla, ale nemusel bojovat, Bůh bojoval za něj. Jóšijáš vzal schránu a s levity a celým Izraelem zpívali k Boží slávě a nepřátelská armáda se pobila sama. Bůh nemá zalíbení ve svalech muže. Ale David musel každý svůj boj vybojovat sám. Někdy ho Bůh nadpřirozeně vedl (kroky v korunách balzámovníků 2S 5,24), ale David vždycky bojoval. Bůh ho zachraňoval na všech jeho cestách a všude mu dával vítězství, ale David musel prolévat krev.

Říkám to proto, aby nás to nevedlo k pasivitě, když tady čteme, že Bůh nemá zalíbení ve svalech muže. Bůh nechce, abychom hledali svá vlastní řešení, abychom používali tělesnou moudrost, ale abychom se spoléhali na něj a na jeho řešení. Někdy ta jeho řešení budou pro nás velmi namáhavá. Ale nikdy nás nepovedou  k tomu, abychom spoléhali na sebe nebo na druhé lidi nebo na cokoliv jiného, kromě Boha samotného. To je následující verš:

• Ž 147:11 Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.

Právě proto měl David takový úspěch. Právě proto byl David mužem podle Božího srdce – protože se bál Hospodina, jeho srdce bylo naplněné bázní a čekal na Boží milosrdenství. Když stále proti Goliášovi Gatskému, spoléhal na Boha. Když ho pak pronásledoval Saul, nechtěl vztáhnout ruku na Hospodinova pomazaného, ale čekal na Boží milosrdenství. Když se proti němu postavil jeho vlastní syn Abšalóm, nespoléhal na svaly, na meče a kopí, ale čekal na Boží milosrdenství. Nebral řešení do vlastních rukou, ale vkládal je do Božích rukou. A to je výzva také pro nás. I my se musíme spoléhat na to, kdo je Bůh a čekat na jeho milosrdenství. Když Pavel a Silas byli na misijní cestě, čteme o tom, jak se dostali do Makedonie, do Evropy:

• Sk 16:6-9 Poněvadž jim Duch svatý zabránil zvěstovat Slovo v provincii Asii, procházeli Frygií a krajinou galatskou. Když přišli až k Mysii, pokoušeli se dostat do Bithynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil. Prošli tedy Mysií a přišli k moři do Troady. Tam měl Pavel v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“

Nemohli jít jedním směrem, tak šli druhým, Duch jim nedovolil jít do Bithynie, šli tedy k moři. A po vidění, které Pavel měl, se přeplavili do Evropy. Pavel aktivně hledal Boží vůli a dobře a jasně rozpoznával Boží vedení. Žil v bázni před Bohem a spoléhal na Boží milosrdenství. A Bůh ho vedl. Stejně vede i nás. I za to mu patří naše chvála – a je tu třetí chvála v našem žalmu:

III. Bůh vysílá (v. 12-20)

• Ž 147:12 Jeruzaléme, chval zpěvem Hospodina, chval, Sijóne, svého Boha!

Hospodin buduje Jeruzalém, proto nyní může žalmista volat k Jeruzalému, aby chválil zpěvem Hospodina. Jak Jeruzalém, tak Sijón jsou starozákonní výrazy, které ve světle Nového zákona ukazují na Kristovu církev, na vykoupený Boží lid, na ty, kdo z celého svého srdce milují Boha. Boží lid, křesťané, vykoupení, chválí zpěvem Hospodina. Jejich srdce jsou naplněná vděčností, protože Bůh je zachránil. Neudělal to skrze skutky, neudělal to skrze druhé lidi nebo nějaké prostředníky, ale udělal to jenom on sám, jenom svou mocí. Podívejte, jak to popisuje žalmista:

• Ž 147:13-14 On upevnil závory v tvých branách, požehnal tvým synům v tobě. Na tvém území ti zjednal pokoj, bělí pšeničnou tě sytí.

Nehemjáš vystavěl hradby kolem Jeruzaléma i s branami, které nechal osadit vraty a závorami. Bůh sám ohradil svůj lid. Udělal rozdíl mezi svým lidem a pohany. To jsou hradby Jeruzaléma. Upevnil i závory v branách a požehnal těm, kdo byli za těmito branami. Bůh žehná svému lidu, Bůh posílá své požehnání, dává hojnost pokrmu. Následující verš mluví o Božím slově a tak můžeme ty dva spojit a přemýšlet o tom, jak Bůh sytí svůj lid.

• Ž 147:15 Na zem vysílá svůj výrok, rychle běží jeho slovo.

Bůh žehná těm, kdo jsou za branami Jeruzaléma tím, že jim zjednává pokoj a sytí svým slovem. Boží lid jsou lidé, kteří byli vyučeni od Boha, kteří mají nové srdce, které miluje Boha, které zná Boha a poslouchá Boha. Ezechiel říká o nové smlouvě:

• Ezechiel 36:26-27 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Bůh dal svému lidu nové srdce, dal do nitra každého Božího dítěte svého Ducha a způsobil, že každé Boží dítě se řídí Božími nařízeními a jedná podle nich. Každé Boží dítě se chce líbit Bohu, protože Boha miluje a raduje se z něj. Ale musíme si také říci, že každé Boží dítě, dokud je v tomto těle, selhává, padá, hřeší a vzdoruje Bohu. Proč? Protože je ještě v těle. Touží po Božím slově, ale zároveň nechává svou Bibli zavřenou, a práší se na ní. Miluje Boha, ale nepřemýšlí o jeho díle – přemýšlí o věcech tohoto světa, přemýšlí o sobě. Je mnohem příjemnější snít, než přemýšlet o tom jak je Bůh velký a mocný, jak se Bůh projevuje ve stvoření, jak se projevuje v mém vlastním životě, jak a kde jedná. Vzpomeňte si na Davida, když jsme minulý týden mluvili o Žalmu 139, jak rozjímal nad tím, kdo je Bůh a jak jedná v jeho životě, jak žasl nad Boží velikostí, moudrostí, mocí. I v tomto žalmu žasne nad Boží mocí a klade ji do souvislosti s Božím slovem. Je toho tolik, co připomíná žalmistovi způsob, jakým Bůh posílá své slovo:

• Ž 147:16-18 Dává sníh jak vlnu, sype jíní jako popel. Rozhazuje kroupy jako sousta chleba, kdo odolá jeho mrazu? Sešle slovo své a taje, káže vát větru a plynou vody.

Boží slovo je mocné. Žalmista ještě nemůže říci, co můžeme říci my, co Pavel napsal křesťanům do Říma:

• Ř 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Přesto žalmista velmi dobře rozumí tomu, jak mocné je Boží slovo. Evangelium je Boží mocí. Boží slovo je Boží mocí. Nikdy se nevrátí k Bohu s prázdnou. Když Bůh pošle své slovo, to vykoná přesně to, co Bůh zamýšlel (Iz 55,10-11). Někde bude mocí Boží ke spasení, jinde bude skálou úrazu a kamenem pádu. Nevěřícím je skálou, o které se roztříští, protože vzdorují proti slovu. Když Bůh sešle své slovo, dějí se věci.

Jenom Bůh otevírá lidská srdce, ale používá k tomu své Slovo. Jeho slovo je kladivem, které tříští skálu (Jr 23,29). Jeho slovo je jako oheň, který vypálí zem a odstraní všechno, co tam nepatří. Jeho slovo dělá svou práci i v nás, věřících. Usvědčuje nás a napomíná, vede nás k pokání, vede nás k víře, vede nás k větší lásce k Bohu, vede nás k větší horlivosti. Vede nás k vyznání Pána Ježíše Krista, vede nás k tomu, abychom ho následovali. Ale především nám ukazuje, kdo je Pán Ježíš Kristus, kdo je Bůh, kterého uctíváme, jaký je a jak s námi jedná. Jenom z Písma můžeme poznat pravdu o Bohu, jenom na Písmu samotném můžeme pevně stát. A k tomu jsme byli určeni:

• Ž 147:19-20 Oznámil své slovo Jákobovi, nařízení svá a soudy Izraeli. Tak žádnému z pronárodů neučinil, jeho soudy nepoznaly. Haleluja.

Bůh se dává poznat svému lidu skrze své Slovo. Vyslal své Slovo do našich životů, aby v nás zůstávalo a my jím byli den za dnem proměňováni k Boží slávě. Starozákonní Izrael je obrazem skutečného Božího lidu. Izrael dostal Boží slovo ve fyzické podobě, ale nikdy ho nechtěl skutečně poslouchat a řídit se jím. My jsme dostali nové srdce naplněné Duchem svatým, ve kterém je láska k Bohu a jeho Slovu. Je to srdce, které už je naplněné Božím slovem – ne nějakými konkrétními příkazy, ale láskou. Tohle neudělal Bůh s nikým jiným, jenom se svým lidem.

Proto ta hlavní otázka dnešního dopoledne zní, zda v tobě přebývá Boží slovo v celé jeho plnosti. Jak se to projeví ve tvém životě? Chválou Pánu! Písní, zpěvem. Vděčným srdcem, které oslavuje svého Pána a děkuje mu za spasení. Apoštol napsal:

• Ko 3:16 Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.

Jestliže vám chybí radost, jestliže nejste vděční, jděte k Bohu, pojďte ke Kristu, jděte do jeho Slova, volejte k Bohu, naplňte svoje životy Božím slovem, a Bůh sám vám bude otevírat oči i srdce. Oči, abyste viděli jeho velikost a srdce, abyste ho chválili. Jemu patří všechna čest, sláva i chvála na věky věků. Amen.