Král nebes vládne nad každým králem i královstvím země

Jaroslav Kernal, Praha 14. dubna 2019

Pokoj vám a milost, milí svatí, domácí víry i vzácní hosté. Budeme dnes pokračovat v našem studiu Daniela. Minule jsme skončili ve třicátém verši třetí kapitoly a Adam, který minule vedl shromáždění a četl ten text, se mě ptal, co budu dělat s těmi zbývajícími třemi verši třetí kapitoly. Všechny české překlady Písma se drží tradičního středověkého rozdělení Písma, které rozdělilo kapitoly tam, kde je máme rozdělené my. Jiné překlady – např. většina anglických – logicky přiřazují poslední tři verše třetí kapitoly ke kapitole čtvrté a podle toho potom verše číslují. Ty tři verše jsou určitým předělem mezi třetí a čtvrtou kapitolou, odkazují do třetí kapitoly, ale zároveň spolu se závěrečnými verši čtvrté kapitoly tvoří rámec, do kterého je zasazený Nebúkadnesarův příběh jeho vyvýšení a ponížení. Bůh je svrchovaný a dává svou milost, komu chce, jak chce a kdy chce. A náš dnešní text je doho naprosto dostatečným důkazem.

Touto kapitolou se končí příběh krále Nebúkadnesara. Je to příběh velkého a mocného pohanského krále, kterého Bůh povýšil, dal mu všechno a učinil ho svým nástrojem. Skrze proroka Jeremjáše Bůh řekl:

• Jr 27:5-8 Já jsem učinil zemi, člověka i zvířata, která jsou na zemi, svou velikou silou a svou vztaženou paží a dávám ji tomu, kdo je toho v mých očích hoden. Nyní jsem všechny tyto země dal do rukou Nebúkadnesarovi, králi babylónskému, svému služebníku; dal jsem mu i polní zvěř, aby mu sloužila. Budou mu sloužit všechny pronárody, i jeho synu a vnuku. Pak nadejde čas jeho zemi i jemu a podrobí si ho v službu mnohé pronárody a velicí králové. Ale pronárod či království, které by nesloužilo jemu, Nebúkadnesarovi, králi babylónskému, a které by svou šíji nesklonilo pod jho babylónského krále, ten pronárod postihnu mečem a hladem a morem, je výrok Hospodinův, až je úplně vydám do jeho rukou.

V první kapitole Daniela jsme viděli, jak Bůh vydal Nebúkadnesarovi do rukou Jeruzalém, část nádob z chrámu a urozené mladíky, mezi nimi také Daniela a jeho tři přátele. Ve druhé kapitole měl král sen – viděl velikou sochu se zlatou hlavou. On byl tou hlavou, ale socha byla nakonec zničena kamenem, který se utrhl z nebe. Bůh dal králi poznat své záměry, které se týkaly Božího království. Ve třetí kapitole o dvanáct let později už nechtěl být Nebúkadnesar jenom zlatou hlavou, ale nechal postavit svou zlatou sochu a svolal hodnostáře z celého království, lidi z různých národů a různých jazyků, aby se té soše klaněli. A Bůh znovu ukázal králi svou velikost skrze věrnost ostatku Izraele, tří mládenců, kteří se před sochou nepoklonili, byli vhozeni do rozpálené ohnivé pece a Bůh je z ní vytrhl.

Nyní se znovu posuneme v čase o nějakých patnáct let dále, přibližně do třicátého čtvrtého roku vlády krále Nebúkadnesara, tedy do roku 571 př. Kr., kdy králi bylo 59 let a Danielovi přibližně o deset let méně. Znovu se dozvídáme, že král měl sen, který ho velmi rozrušil, ale nyní je popsán celý králův příběh – příběh o tom, že Bůh se staví proti pyšným, že Bůh vládne, že navzdory okolnostem, které zakoušíme, je Bůh svrchovaný vládce nad každým lidským královstvím a dává ho tomu, komu on sám chce. Pojďme teď do našeho textu, k prvnímu bodu dnešního kázání, k první scéně, která se odehrává v královském paláci:

I. Bůh zjevuje soud (v. 3,31-4,25)

Vlastní text našeho příběhu začíná na konci třetí kapitoly, kde král Nebúkadnesar oznamuje všem lidem různých národností a jazyků svou zprávu, chce jim předat svůj příběh. Ve třetí kapitole se všichni lidé měli poklonit soše krále, nyní tentýž král vydává svědectví všem lidem o Králi nebes, který je věčně živý a jehož vladařská moc je věčná. Jaká proměna! Jaký zázrak! Kdo může způsobit takový div? Jen Bůh sám, Duch svatý, který proměňuje lidské životy.

Co přivedlo krále k takovému svědectví o Bohu nebes? Znovu to byl sen. Sen, který krále rozrušil a nedal mu spát. Sen, který se nezdá být příliš komplikovaný, ale žádný z králových vykladačů mu ten sen nemohl vyložit. Proč? Můj názor je ten, že žádný z vykladačů nechtěl ten sen králi vyložit. Ten sen je jasný, je jednoduchý, je přímočarý. Není v něm nic komplikovaného ani tajemného jako v tom předchozím snu ve druhé kapitole. Proč tedy musel přijít Daniel, aby sen vyložil?

Daniel byl věrný. Daniel byl odvážný, jak jen víra může být odvážná. Daniel byl pokorný. Daniel byl oddaný králi. Král viděl strom, který vyrostl až do nebe. Můžeme tu slyšet ozvěnu z knihy Genesis, kdy se lidé po potopě snažili postavit věž, která by sahala až do samotného nebe. Co se stalo? Bůh sestoupil (podobně jako zde ten svatý posel) a přinesl soud v podobě rozdělení jazyků. Tady byl ohromný strom, a množství zvířat i ptáků v něm nacházelo svůj úkryt. Význam takového snu byl jednoduchý, a myslím, že každý vykladač snů ho chápal. Chápal ho i Nebúkadnesar, proto byl tolik vyděšený. Ten strom byl král sám. Bůh mu dal vyrůst až k nebi. Kdyby v tom snu bylo jen toto, jistě by bylo mnoho takových, kteří by králi s hrdostí sen vyložili. Problém byl v tom, že ten sen pokračoval – a nepokračoval nijak vesele.

• Daniel 4:10-14 Hle, posel, a to svatý, sestupoval z nebe. Mocně volal a nařizoval toto: ‚Skácejte strom! Osekejte mu větve! Otrhejte mu listí! Rozházejte jeho plody! Ať uteče zvěř, která byla pod ním, i ptáci z jeho větví! Avšak pařez s kořeny ponechte v zemi, sevřený obručí z železa a bronzu, ve svěží zeleni pole; ať je skrápěn nebeskou rosou a se zvěří ať se dělí o rostliny země. Jeho srdce ať je jiné, než je srdce lidské, ať je mu dáno srdce zvířecí, dokud nad ním neuplyne sedm let. V rozhodnutí nebeských poslů je rozsudek, výpovědí svatých je věc uzavřená.

Nebúkadnesarovo srdce se chvělo. Chvělo se i srdce jeho vykladačů, protože jim muselo být jasné, o co jde. Ale nikdo nechtěl králi ten sen vyložit. Dokonce i Daniel zůstal stát hodinu strnulý a potom oslovil krále s tím, že by bylo lepší, kdyby sen platil o králových nepřátelích. Bůh zjevil králi svou vůli, své varování, svůj soud. O tomto soudu bylo definitivně rozhodnuto – věc byla uzavřená. Byl to soud, který měl krále přivést k pokání. Ale kdo může říct mocnému, krutému, pyšnému, egocentrickému králi, že má činit pokání? To může udělat jenom člověk víry, jako byl Daniel. V podobné situaci byl kdysi Náthan, prorok krále Davida, který králi oznámil Boží slovo, potom když zhřešil s Batšebou, odhalil jeho hřích a Bůh ho přivedl k pokání. Nebúkadnesar nebyl v tuto chvíli doveden k pokání. I přes to, že ho k tomu Daniel vyzýval:

• Da 4:24 Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid.

Možná král v danou chvíli překonal své hříchy spravedlností a svá provinění milosrdenstvím a byl mu o jeden rok prodloužen pokoj. Text to neříká. Ale jasně mluví o tom, že Daniel přichází s výzvou k pokání. Bůh promluvil a volá k pokání. Bůh poslal Jonáše do Ninive, aby provolával, že za čtyřicet dnů bude to město zničeno. A Bůh dal, že ninivští činili pokání a soud byl odložen. Město Ninive bylo nakonec zničeno o necelých sto let později. Bylo zničeno a dalších dva a půl tisíce let nikdo netušil, kde toto velké město bylo. V našem textu Bůh volá k pokání velkého pyšného krále. Volá ho skrze sen, který ho vystrašil a naplnil hrůzou. Volá ho ústy Daniela, který krále pokorně vyzývá, aby se odvrátil od hříchu, aby překonal své hříchy spravedlností. Můžeme zde slyšet další odkaz na knihu Genesis, kde to byl Bůh sám, kdo mluvil ke Kainovi, a volal ho k pokání:

• Genesis 4:7 Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.

Moji milí, kéž by lidé v naší zemi měli takové sny, jako měl král Nebúkadnesar, kéž by slyšeli varování od věrných křesťanů, že přichází Boží soud, že se blíží den Božího hněvu. Kéž bychom my sami byli natolik citliví a naplnění bázní Boží, abychom viděli Boží prst na našem vlastním životě, abychom slyšeli každou výzvu k pokání. Bůh nás volá, abychom se před ním sklonili, vyznali jeho velikost a slávu, a odvážně vyhlašovali po celé zemi slova evangelia, která čteme v knize Zjevení:

• Zj 14:7 Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.

Odložte svou pýchu a tvrdost a pokořte se před Bohem – a on vás povýší. Přivede vás na místo zvané Lebka, ke kříži, kde visel náš Pán. Duch Boží vás přitáhne k tomu, který zaplatil za naše hříchy, odhalí našemu duchovnímu zraku hrůzu Božího soudu a velikost Božího hněvu, který byl vylit na Pána Ježíše Krista. Kdo v něj věří, bude žít navěky, ale kdo setrvá ve své pýše, na toho dopadne Boží soud, stejně jako dopadl na krále Nebúkadnesara – a to nás vede ke druhému bodu:

II. Bůh provádí soud (v. 26-30)

Boží slovo nás v našem příběhu přenáší o dvanáct měsíců dále. Není zde řečeno, jak to bylo s králem – jestli už se po výkladu snu neděsil toho, co má přijít, nebo zda žil v hrůze před Božím soudem. Boží slovo nám odhaluje jenom výsledek, jenom to, co se ukázalo po roce:

• Daniel 4:26-27 Král se procházel po královském paláci v Babylóně a řekl: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“

Kdo dal tomu pyšnému králi povstat? Kdo ho dosadil na jeho místo? Kdo mu podřídil všechna ta království, všechny ty národy? Kdo mu dal lesní zvěř? Kdo způsobil nádheru Babylóna, jehož poklady jsou řazeny mezi sedm divů světa? Byla to moudrost Nebúkadnesara? Byla to snad jeho síla? Jeho vzdělanost nebo inteligence? Ne! Byla to Boží milost, která mu dala povstat. Bůh z něj učinil metlu na svůj lid, povolal pronárod krutý a prchlivý, příšerný a hrozný, jak říká prorok Abakuk o Kaldejcích (Ab 1,6-7). Bůh pozvedl krále i jeho lid, Bůh mu dal všechno a všechny, ale král se ve své zaslepenosti a sebestřednosti chlubí sám před sebou, vyzvihuje sám sebe. Proto přichází Boží soud.

Všimněte si, jak přichází Boží soud – je to přesně tak, jak to popisuje Pán Ježíš – náhlý, rychlý, nečekaný, neodvolatený, zjevný. V danou chvíli už není nikdo, kdo by mohl vytrhnout hříšníka z rukou rozhněvaného Boha. Nebúkadnesar nedbal na varování, nepokořil své srdce před Pánem, nevzdal čest a slávu Bohu nebes, ale sám sebe povyšoval a vychvaloval až do nebes. Vzpomeňte si na sen z druhé kapitoly, jak se náhle, bez přičinění lidské ruky z nebe utrhl kámen a rázem bylo rozdrceno všechno – železo, hlína, měď, stříbro i zlato a bylo to rozváto větrem, takže po nich nezbylo ani stopy (Da 2,34-35).

• Římanům 1:18 Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

Ne vždycky se Boží hněv zjevuje z nebe náhle a rychle – někdy je to pomalu a nenápadně, jak to vidíme například v naší společnosti. Lidé jsou stále více zaslepováni hříchem a to, co bylo před dvaceti lety nepřijatelné, je dnes široce přijímané, to, za co se lidé ještě nedávno styděli, dnes vystavují na odiv – a Ř 1 říká, že to je projev Božího hněvu, že Bůh soudí tuto zem kvůli její bezbožnosti.

Někdy ale přichází Boží hněv rychle a zjevně. Vzpomeňte si na Nádaba a Abíhúa, Áronovy syny, kteří přinesli před Hospodina cizí oheň. Vyšlehl oheň od Hospodina a padli mrtví k zemi (Lv 10,1-2). Vzpomeňte si na Sodomu a Gomoru – sotva vyšlo slunce, začal Hospodin chrlit síru a oheň, podvrátil ta města a zničil celý kraj (Gn 19,23-25). Pamatujte na Lotovu ženu – jenom se otočila, aby se podívala, co se děje, a rázem se proměnila v solný sloup (Gn 19,26). Pamatujte na Kóracha, Dátana a Abírama – země otevřela svůj chřtán a pozřela je i jejich obydlí (Nu 16,31-32). Boží slovo říká:

• Numeri 16:33 Sestoupili do podsvětí zaživa se vším, co bylo jejich, a země se nad nimi zavřela; zmizeli zprostředku shromáždění.

Zmizeli jako prach, jako plevy hnané větrem. Vzpomeňte si na Uzu, který vztáhl ruku na Hospodinovu schránu a Hospodin ho na místě zabil (2S 6,6-7), nebo na Ananiáše a Safiru, kteří lhali Duchu svatému a jeden po druhém padli na místě mrtví (Sk 5,5.10). Písmo dodává:

• Sk 5:11 A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.

Přesně takovou bázeň potřebujeme i my, milovaní. Boží slovo nás varuje, když říká, že je hrozné upadnout do rukou živého Boha (Žd 10,31). Vždyť Bůh se staví proti pyšným, Bohu se nebude nikdo vysmívat, před Bohem si nikdo nebude na nic hrát – on je věčně živý, svatý a dokonale spravedlivý. Jeho oči se nemohou dívat na zlo, protože jsou dokonale čisté (Ab 1,13). V jeho světle neobstojí žádná temnota, žádná nečistota, žádna špatnost, žádný hřích, žádná pýcha, sobectví ani pokrytectví. Boží soud je náhlý, rychlý a definitivní, nfeodvolatelný. Podívejte se, co o tom říká náš text:

• Da 4:28-30 Ještě to slovo bylo v ústech krále, když se snesl hlas z nebe: „Tobě je to řečeno, králi Nebúkadnesare: Tvé království od tebe odešlo. Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlit s polní zvěří. Dají ti za pokrm rostliny jako dobytku. Tak nad tebou uplyne sedm let, dokud nepoznáš, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a že je dává, komu chce.“ V tu hodinu se to slovo na Nebúkadnesarovi splnilo.

Milovaní svatí, náš Bůh je Bohem nebes, je Nejvyšší Bůh, jediný Bůh, není jiného Boha, kromě Hospodina, je Bůh, který žárlivě střeží svou slávu, je Bůh žárlivě milující, je to věčně živý Král nebes, jehož vladařská moc je věčná. Ve Zjevení zástupy svatých zpívají píseň:

• 3-4 … Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: „Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.

Jeho soudy již vycházejí najevo, Bůh soudí celou zem. Je svrchovaný Pán nad každým národem i vládcem. Je Bohem, který soudí, je Bohem, který varuje, je také Bohem, který prokazuje své milosrdenství – a to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání, k samotnému závěru:

III. Bůh překonává soud (v. 31-34)

Král Nebúkadnesar byl v tu hodinu vyhnán z paláce, po jehož střeše se procházel, byl vyhnán od lidí a byl na něm naplněn Boží soud. Ve varování samotném, ve snu, který král měl, bylo i zaslíbení milosti – byla tam zmínka o tom, že strom sice bude skácen, ale pařez bude zanechán, nebude vyvrácen docela. Ve snu nebylo řečeno, co bude dál, ale byl tam stanoven omezený čas – náš překlad mluví o sedmi letech, což je pravděpodobně správný výklad, v originále je doslova sedm časů, a může to znamenat sedm blíže neurčených, ale přesně ohraničených časových období, může to znamenat sedm měsíců, nebo to může znamenat sedm let, což je nejpravděpodobnější. Strom byl skácen, ale pařez byl ponechán. Díky Bohu za ten pařez. Díky Bohu za jeho veliké milosrdenství, které vítězí nad soudem. Díky Bohu za to, že nám poslal Spasitele, který na sebe vzal hříchy svého lidu a nesl kvůli nim veškerou tíži věčného Božího hněvu, který na něj dopadl se zdrcující silou na kříži Golgoty. Jen kvůli němu byl ponechán Nebúkadnesarův pařez, jen díky Kristu bylo i tomuto králi zachováno milosrdenství.

Když byl král vyhnán od lidí a proměnil se v divoké zvíře – z vrcholu a luxusu paláce byl uvržen do hlubin divočiny – když pobýval se zvířaty na pláních Babylóna, naplnil se čas a Boží slovo nám říká:

• Daniel 4:31 „Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já Nebúkadnesar své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení.“

Bůh dal, Bůh vzal a Bůh vrátil zpátky. Bůh je tím, kdo zde koná – a jedná od samotného začátku až do konce. V jediném okamžiku vzal králi všechno – království, moc, slávu, pohodlí, spokojený život, vzal mu rozum, vzal mu vzhled, vzal mu lidství. A v jediném okamžiku mu všechno dal zpátky – ale už to nebylo jako dřív, jako na začátku. Je tady proměněný král. Už tu není pyšný egomaniak, ale člověk, který pozvedá své oči k nebi, dobrořečí Nejvyššímu, chválí a velebí věčně živého. Bůh mu dal všechno zpátky, ale už mu nevrátil jeho hřích, jeho pýchu a sebestřednost. Zdá se, že Nebúkadnesar byl proměněn mocí Ducha svatého, bylo mu dáno nové srdce, měkké, poslušné, srdce Božího dítěte, které je naplněné vděčností a chválou.

Předtím tu byl člověk, který si ve své pýše nechal postavit zlatou sochu a poručil pod hrozbou trestu smrti v rozpálené peci lidem všech národů klanět se té soše, ale nyní je tady člověk, který oznamuje všem národům, jak velký je Bůh, který krále sesazuje i dosazuje. Na konci třetí kapitoly král vyhrožoval všem, kdo by řekli něco proti Bohu Šadraka, Méšaka a Abed-nega, nyní vydává výnos, ale obsahem tohoto výnosu je svědectví o Božím jednání. Nyní je tady jiný člověk.

Máme před sebou muže, který z hloubi svého srdce vyznává Boží svrchovanost. To může udělat jenom srdce, které je skutečně nové:

• Daniel 4:32 Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘

Milovaní svatí, tady je pyšný král, který byl ponížen a proměněn a vyznává slova, která mnozí z těch, kteří se dnes nazývají křesťany, odmítají přijmout. Nebúkadnesar, jehož sláva se dotkla nebe, se pokořuje před Bohem nebes, pokleká před jeho velikostí a vyznává jeho moc. Jeho slova na tomto místě připomínají slova krále Davida:

• Ž 115:1-3 Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost! Proč by měly pronárody říkat: „Kde je ten jejich Bůh?“ Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná.
• Ž 135:6 Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních.

Slova pohanského krále vypadají jako slova apoštola:

• 1K 4:7 Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?

To je důkaz, že tady můžeme vidět dílo Boží, svrchované dílo všemohoucího Boha, který dává království, komu chce, a právě tak bere. Není nikdo, kdo by mu mohl říkat, co dělá. Nebúkadnesar vyznává:

• Da 4:33 Tou dobou se mi vrátil rozum a ke slávě mého království mi opět byla vrácena má důstojnost a lesk. Moje královská rada a hodnostáři mě vyhledali, opět jsem byl dosazen do svého království a byla mi přidána mimořádná velikost.

Boží slovo nám nezjevuje detaily, po kterých tak lačníme. Nevíme nic bližšího o celé té situaci, jenom to, co se nám Bůh rozhodl zjevit. A je to dobře, protože jinak bychom se soustředili na nepodstatné detaily, zkoumali bychom královu nemoc, řešili bychom politickou situaci, snažili bychom se vypátrat, kdo vládl místo krále – a uniklo by nám to podstatné, to hlavní poselství celé této kapitoly – že náš Bůh je Bohem nebes, kraluje na nebi i na zemi, dokonce čteme, že Kristu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, jemu patří všechna království, on je králem vší země.

Izrael se nacházel v babylónském zajetí. Už zde byla generace těch, kteří se narodili v Babylóně, už byli dospělí a nevěděli, jak vypadá jejich vlast, odkud byli vzati. Z celého zajatého Izraele tu navíc byl jenom ostatek, který zůstal věrný, jehož reprezentantem je právě Daniel. A do této situace, která vypadala dost bezútěšně, se Bůh Izraele, Král nebes, dává poznat pohanskému králi – pokořuje ho a znovu ho povyšuje, vede ho k tomu, aby vyznal Boží velikost a slávu. To je potěšení pro Boží lid. To je svědectví o Boží moci a o Božím jednání ve světě. I nás Bůh ponechal na místě, které není naším domovem, ale kde máme být svědky o jeho dobrotě a milosti. I nás dneska potěšuje a povzbuje příběhem krále Nebúkadnesara. Boží ruka není krátká na spasení. Kristus kraluje nad králi země. Kristus kraluje nad každým člověkem. Je tady král, který byl vyučen od Boha a stal se součástí ostatku Izraele, stal se součástí Božího lidu. Jeho svědectví je dostatečně výmluvné:

• Daniel 4:34 Nyní tedy já Nebúkadnesar chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.

Nebúkadnesar chválí, vyvyšuje a velebí Krále nebes, Nejvyššího, který ho převyšuje ve všech ohledech. Jeho slovům můžeme rozumět jako starozákonnímu ekvivalentu vyznání z Římanům 10, kde je řeč o Kristu:

• Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Nebúkadnesar vyznává Pána svými ústy, bylo mu dáno nové srdce, které věří v Boha. Když došlo k naplnění sedmi časů, Bůh dal králi nově se narodit z Ducha svatého. To je jediné vysvětlení, které dává smysl. Jenom znovuzrozené srdce může takto velebit Boží velikost a svrchovanost, jenom srdce obmyté Duchem svatým je schopné v pravdě vyznávat Boží spravedlnost, jenom srdce vyučené Otcem může vydávat svědectví o Boží velikosti a být naplněné takovou vděčností Bohu.

Bůh zachraňuje! On je Spasitelem malých i velkých, zachraňuje všechny, které chce. Slitovává se, nad kým chce a smilovává se, nad kým chce (Ř 9,15). Dává spasení, komu chce. Skutečně nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se slitovává. Všechno své milosrdenství a slitování zjevil ve svém Synu, který přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). A ačkoliv záleží jen na něm, nad kým se smiluje, přesto volá každého člověka k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista. Volal krále Nebúkadnesara a dneska volá také každého z vás. Slyšeli jste Boží slovo, slyšeli jste dobrou zprávu o Boží milosti a Božím slitování, slyšeli jste varování před Božím soudem a slyšeli jste o Božím soudu – proto nemáte výmluvu, pokud byste chtěli dál setrvat ve své pýše, ve svém vzdoru, ve svém pokrytectví, ve svých skrytých hříších, ve své tvrdosti nebo domýšlivosti. Čiňte pokání, překonejte hřích spravedlností, vzpouru milosrdenstvím, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám, pojďte ke Kristu a dojdete spásy. Amen.