Ježíš Kristus je konečným Božím slovem

Adam Vondruška, Praha, 11. července 2021

Dobré ráno všem. Je to pro mě velká věc mít možnost sloužit vám dnes ráno povzbuzením z Božího Slova. Doufám však, že ne tak pro mé ego, které se vždy tu a tam dožaduje pozornosti, jinak že bych se necítil ve své kůži. Častokrát je pro mě opak pravdou, ale ani to mi nezabránilo v tom připravit si k Boží slávě a doufám také pro náš společný užitek a budování toto dnešní zamyšlení. Naši pozornost dnes ráno stejně jako každý den našich životů si totiž zaslouží ten, kdo je života původcem a na jehož jedinečnost a slávu nám nádherným způsobem ukazuje i ten text, který je dnes ráno před námi.

Mou ambicí dnes ráno je ukazovat na Krista takového, jaký opravdu je. Tak, jak je zjevený v Písmu. Na Krista, který je neodolatelný. Pro Vás, kteří jste ve víře dnes ráno a pokud se vaše zkušenost podobá té mojí, tak také zažíváte ten stále se opakující příliv a odliv ve vašem vztahu s Pánem Ježíšem Kristem a to znamená, že jsou chvíle, kdy vaše city k němu takříkajíc vychladnou. Chvíle, kdy naše srdce tak nějak zabřednou v jakési uspokojivé apatii. A není to tak, že bychom to vzdali, otočili se k němu zády, nebo v Něho přestali věřit, ale zkrátka jen to, že naše duchovní emoce se vytratí a Bůh se zdá být daleko. A proto si přeji, abychom jakožto křesťané, což zahrnuje i naše emoce, měli užitek z toho všeho, co Boží slovo přináší. Chtěl bych o Kristu mluvit tak, abychom se přistihli, jak jsme k němu neodolatelně přitahováni. On je osobou, která má slávu, jakou nemá nic ve stvoření a je nádherná nad jakýkoliv lidský popis nebo líčení. Chtěl bych mluvit o Kristu, který je zcela jiný, než jste milovaní vy nebo já. Říkám to kvůli pasáži, která je dnes ráno před námi a která mi tak trochu přerostla přes hlavu, jak jsem se ji snažil pro dnešek zpracovat; a čím více času jsem s ní trávil, tím se mi zdála složitější.

Je to hluboký text, myslím v jistém ohledu, jde za hranice lidského chápání a představ. Třebaže ten text jako celé Boží slovo je určené k povzbuzení nám lidem, tak si troufám říct, že však záměrně jde na nějakých místech tak trochu mimo náš dosah. Začínám mít dojem, že právě List Židům se takovými místy jen hemží. To mě ovšem neodradilo od mého výběru, protože mojí útěchou je mé naprosté přesvědčení o tom, že záměrem celé Bible je vyvýšit Krista. A protože vyvýšit Krista je nezpochybnitelným záměrem i této pasáže, tak mám důvěru v to, že On nám dnes ráno přispěchá na pomoc, abychom skrze dnešní slovo načerpali sílu do našich každodenních bojů. A protože svět je nelítostný a vůči nám křesťanům obzvlášť, je i Boží slovo nelítostné, když mluví o tom, kdo je Bůh, kdo je Ježíš, co je hřích a co je Boží spravedlnost a soud. Je ostré a nelítostné jednak kvůli nám, abychom se jím mohli bránit a našli v něm útěchu a pomoc a zadruhé taky nelítostné vůči Božím nepřátelům, těm, kdo nenávidí Jeho i jeho církev. Poslechněte si následující slova z Ezechiela 24:14: ‚Já Hospodin jsem promluvil; však to přijde, učiním to, nepolevím, nepocítím lítost a nebudu toho želet. Budu tě soudit podle tvé cesty a tvých skutků, je výrok Panovníka Hospodina‘. Tady se nezdá být ponecháno pro nikoho příliš moc prostoru pro nějaké smlouvání nebo druhou šanci, jakmile tento život skončí. Ne, před Bohem na soudu už nebude, co si vyříkat. Bude to naprosto jednostranná záležitost. Bůh je vševědoucí. Nepotřebuje, aby ho někdo o něčem přesvědčoval, když On sám ví nejlíp.

Proto také čteme v Janově evangeliu 3:18 ta známá slova: ‚Kdo v Něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.‘

Krátká odbočka hned na začátku. Pojďme ke kázání. Modlil jsem se, aby dle Pavlova pokynu o vzájemné lásce Efezských křesťanů, jakožto ne pouze o jednom ze znaků, nýbrž o tom nejpodstatnějším znaku nového života v Kristu, to dnešní slovo přineslo všem posluchačům milost a aby pomohlo, kde je třeba. To je totiž posláním každého dobrého slova ve společenství lidí a Křesťanů obzvlášť. A Boží slovo je to nejlepší slovo, jelikož stejně jako je jeho autor nadřazený všem lidem, je jeho slovo nadřazené jakýmkoliv lidským slovům vyřčeným v jakékoliv době a v jakémkoliv jazyce; a to proto, že má moc přinést svým posluchačům tu nejvyšší a jedinečnou milost – a to je odpuštění hříchů a dar věčného života v Kristu Ježíši. Boží slovo má moc pomoci všude tam, kde už nikomu žádné pomoci není, a to ve své vlastní lidské zkaženosti a pýše. A to znamená všude, všude tam, kde jsou lidé jako jsme my – a je doopravdy úkolem nás křesťanů, abychom tuto milost přinášeli dalším lidem, které nám Bůh pošle do cesty. 

Nyní, List Židům.

S velkou pravděpodobností byl adresován malé skupině křesťanů ze Židů žijících v Jeruzalémě nebo v Římě, nevíme to jistě. Je nanejvýš pravděpodobné, že šlo o kněží, o učené lidi znalé zákona. Velmi dobrý tip, který jsem dostal od jednoho bratra, můžete hádat od kterého, je, že se jednalo o skupinu kněží z konce 6. kapitoly Skutků. Tam čteme o tom, jak apoštolové ustanovili diákony, kteří měli konat službu při stolech tak, aby se Řecky mluvícím vdovám dostávalo spravedlivého dílu, načež apoštolové se dále mohli věnovat modlitbě a kázání slova. To mělo za následek to, co čteme ve verši 7: ‚Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.‘

Ať je to jakkoliv, ti lidé slyšeli evangelium od lidí, kteří byli očitými svědky Pána Ježíše Krista. Oni sami ho neviděli, ale slyšeli od lidí, kteří ho znali a setkali se s ním; a z Boží milosti se tato skupina Židů vymaňuje ze stínů Židovství a dopracovává se k té plné podstatě a jádru Křesťanství. Nejsou zcela mladí ve víře, nějakou dobu už věří. Nejsou právě uvěřivší, nejsou nováčky. Naopak jsou dostatečně zralí na to, aby plnili úlohu pastýřů a učitelů v Kristově těle. Nejsou noví. Už s Pánem nějaký ten čas chodí. Tím problémem ovšem je, a jak začínáme číst tento dopis, tak začínáme chápat, že se jim tak nějak začal hroutil jejich svět. Ten přechod od Židovství ke Křesťanství jim neposkytl žádné světské výhody. Přesně naopak, jakožto důsledek jejich vyznané víry v Ježíše Krista na ně doléhala jedna zkouška za druhou. (toto pravděpodobně nebyli tajní učedníci, jako Josef z Arimatie)

Jsou takové tři hlavní důvody pro napsání tohoto listu, které můžeme brát do úvahy, přičemž se nechci uchýlit k nějakému závěru, myslím že to Bůh po nás nechce a není to to hlavní, co bychom měli řešit. Tím prvním důvodem mohlo být pronásledování kolem r.64 za Neronovi krutovlády, které se ovšem týkalo jen Říma. Celostátní pronásledování přichází až koncem století, kdy se např. Jan ocitl na ostrově Patmos. Další věcí bylo vyhrožování a zastrašování ze strany Židů, které ovšem nikdy zcela neskončilo. Je jasné, že v té době násilí střídalo násilí a pronásledování bylo zcela jistě jejich denním chlebem. To pronásledování, na které se možná odvolává ve svém dopise autor listu přicházelo z velké části od Židů, od jejich vlastních lidí, což je něco, co vidíme v celých Skutcích, které mimochodem končí právě rokem 64. Třetí variantou je, že se zde nacházíme někdy v době poměrného klidu a všeobecné prosperity, přičemž naše skupina křesťanů ze Židů přestává rozumět tomu všemu, co se jim přihodilo a proč, přičemž začali pochybovat o tom, čemu uvěřili. Obecně platí to, že v době zdánlivého klidu a pohody přichází na křesťany ty nejtěžší zkoušky ve formě odpadnutí a navrácení se zpátky ke svému starému Já. V případě těchto Židů to byla zcela jistě prosperita a postavení, kterých se takto dobrovolně vzdali. Proto je tento dopis psaný v pastýřském duchu a obsahuje mnohá silná varování a napomenutí. Satan má mnoho nástrojů. Jednou hrozí, jindy láká a ukolébává.  

Sám sobě jsem kázal tohle kázání celý týden, protože já sám to potřebuji jako sůl.

Autor listu je nám utajen. Z různých důvodů se mnoho odborníků na bibli přiklání k tomu, že list napsal Pavel jakožto svůj poslední duchem plně inspirovaný list, nedlouho po dopisech adresovaných Timoteovi a Titovi. Autor listu například zmiňuje Timotea na konci tohoto listu a taktéž vyřizuje pozdravy od bratří z Itálie. Možné proto je, že adresáti se nachází v Římě a pisatel jim vyřizuje pozdravy od bratrů z Itálie, kteří se nyní nachází mimo Itálii. Autor se také čtenářům zmiňuje o svém věznění. Dále připadá v úvahu např. lékař Lukáš, který Timotea také znal. Můžeme si být ovšem jisti jen tím, že to byl člověk, který tím, že tento obsáhlý dopis napsal a té skupině židovských křesťanů ho nechal doručit, přinejmenším dost riskoval. Pamatujme, že Židé stále nenávidí křesťany a snaží se jich zbavit, a navíc jsou Římskou říší do jisté míry uznanou, nebo spíš tolerovanou skupinou, na rozdíl od křesťanů. Možná právě s vědomím toho, že by se dopis dostal do nesprávných rukou, autor neuvádí žádná jména. Ovšem to, co chtěl svým čtenářům nyní sdělit muselo mít nutně tak velikou váhu, že za to byl ochoten zaplatit i životem. 

I. Bůh promlouval v minulosti

Zatímco se doba sepsání listu datuje až ke sklonku Neronovi vlády, kolem roku 68., tak autor listu vlastně tento pro ně ne až tak historický fakt pronásledování svým čtenářům připomíná o něco později v kapitole 10 a říká toto ve verši 32: 'Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, ... (to bylo pravděpodobně velice krátce poté, co uvěřili...), už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených (to znamená, drželi spolu, nezapřeli jeden druhého i za cenu společenské nelibosti a hrozby veřejného potrestání), Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé.' Nečtu to už teď jen proto, že bych nevěřil, že se tak daleko ve výkladu této knihy někdy dostanu. Avšak říkám to teď proto, že tato lavina pronásledování, zesměšňování, urážek, odejmutí práv, zabavování majetku... atd. se nezdála být pro tyto adresáty pouhou historií; nýbrž něčím, co mohlo kdykoliv přijít znovu. Nečekaně a s ještě mnohem vyšší intenzitou než kdy předtím. Jako temný oblak, který se nad nimi vznášel a ze kterého mohlo začít kdykoliv nejen pršet, tak že až zatékalo do domu, ale i šlehat blesky, které zabíjí. Mohl bych se zeptat sám sebe, kolik z toho bych vydržel já, a kolik vy? Zesměšnění? Urážky? Odejmutí základních práv a svobod? Zabavení majetku? Šla by vaše oddanost Kristu tak daleko? A co je horší, tito křesťané, mají oči k vidění a vidí, že za to všechno, čím už jsi prošli se jim nedostalo ve světě pražádné útěchy ani uznání. A dokážeme si představit, že na tom nejsou nijak jinak, než bychom na tom byli my sami v takové chvíli. Ptají se na totéž, na co bychom se ptali i my: Kde v tom všem je Bůh? Nezajímá ho to? Má být přece naším zachráncem a pastýřem a Pánem a podívejte se na to všechno, co se na nás valí; a to jediné, co teď slýcháme ze všech stran je, že to nejhorší nás možná teprve čeká.

Možná bychom se měli vrátit zpátky k židovství. Je to přinejmenším bezpečné. Není to nic polyteistického. Nebudeme tím objímat římský Pantheon a jeho bohy. Ke křesťanství to nemá daleko. Navíc získáme mnohé výhody od státu, postavení, větší jistoty pro naše děti.

Potřebujeme nějaké zjevení, slovo od Boha a neslyšíme nic než zlověstné ticho, které se kolem nás stahuje jako síť. Avšak náhle, vesměs nečekaně, v městském podzemí, začne burácet a dunět slovo. Přišel dopis...

Ve správný čas. Nejpravděpodobněji v soukromí nějakého domu se schází nepočetná skupina židovských křesťanů a nějaký muž, nejspíš jeden ze znalců Mojžíšova zákona stojí před nimi, láme pečeť, rozvíjí srolovaný svitek a začíná všem nahlas číst tato slova: 'Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.' A milí přátelé, když slyšeli ta slova uprostřed té jejich situace, ve které se nalézali, hádám mohly být dvě věci, které jim proletěly hlavou jako blesk.

Ta první: Nemůžeme o Bohu pochybovat.

On není ta již nyní nezúčastněná osoba, ta pouze prvopočáteční a nyní nezúčastněná síla nebo příčina vzniku jakéhosi pradávného náboženského systému založeného na obětech, Bůh bible není průkopníkem nějakého filozofického hnutí nebo směru, Praotcem zakladatelem nějakého zastaralého myšlenkového postoje nebo světonázoru s kořeny na blízkém východě. On je živý Bůh.

On rozumí vážnosti situace a zná nepříznivý stav, ve kterém se Jeho lid nalézá, v každé době, ví, kdo jsme, kde jsme a čím si zrovna teď procházíme. A navíc už přece kdysi dokázal i to, že promlouvá k lidem, které miluje. A jak si tím můžeme být jistí? Jak to můžeme vědět? V tom textu se píše, že 'mluvíval k našim otcům'.

Jako když rozhazuje kousky chleba, když vezmeme přirovnání z Žalmu 147, tu a tam, napříč (patnácti) stoletími starého zákona používal Bůh všechny ty veliké muže – proroky – byl v nich, mluvil skrz ně a Jeho slovo bylo nejen relevantní a vždy dobře načasované, ale navíc forma Jeho komunikace nebyla nikdy nudná. Mluvíval 'Mnohokrát a mnohými způsoby'. To přece víme, když si čteme starý zákon. Bůh promlouval k Adamovi, když se procházel v zahradě za denního vánku. K Jákobovi promlouval ve snu. S Mojžíšem mluvil tváří v tvář. K Eliášovi mluvil na Chorébu hlasem tichým, jemným (1Kr. 19:12). K Ezechielovi skrze vidění. A když se takovíto muži namáhali, aby ta zjevení, kterých se jim dostalo, zprostředkovali lidem jako jsme my, stejně tak i oni prokázali mnohotvarost svého projevu. David zpíval žalmy. Šalamoun psal přísloví. Malachiáš používal formu otázek a odpovědí. Ezechiel prováděl podivuhodné symbolické úkony a popisoval je. Ámos předkládal přímý vhled do budoucnosti. Ageus kázal.

Můžeme si to zkusit představit. Ze všeho tohoto jejich židovského bohatství historie, z těch hluboko vrostlých pocitů štěstí, spokojenosti, bezpečí a klidu, které se jim mohly drát skrze tato úžasná Boží zjevení na povrch mysli, jim utkvělo to, že: Všichni tito lidé byli z Nás, byli to naši Otcové, židé stejně tak, jako my. Ale to vůbec nebylo to podstatné. Nechtěl bych se nyní pouštět do nějakých složitých debat, ale musím zde zdůraznit to, že celé Boží slovo je určené lidem víry, nikoliv nevěřícím Židům. Proto tuto nádhernou myšlenku můžeme vztáhnout na nás, na církev. My jsme ti praví Židé, obřízka srdce. Duchovní Izrael, který byl zaslíben Abrahamovi jako potomstvo, které nebude nikdo moci spočítat pro jeho množství. Ti lidé, ke kterým Bůh kdysi promlouval jako k prostředníkům byli zkrátka lidé víry. A Bůh k nim vždy promlouval tehdy, kdy to nejvíce potřebovali! Ne, možná ani my nemůžeme rozumět všemu, co se s námi v tuto chvíli, v tuto dobu děje, ale v žádném případě 'Nemůžeme o Bohu pochybovat'.

II. Bůh promluvil v nynějším čase

'Mluvíval k nám'. Ale hned poté, jak slyšeli ta slova, která následovali: ''V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu'' probleskla jim hlavou možná druhá senzace: A tou bylo to, že už ‘Není cesty zpět'. Židovství už nestačí, není dostatečné, už není uspokojivé v Božích očích, a to proto, že Bůh promluvil znovu. Onen Bůh, který mluvíval k našim Otcům, promluvil znovu. Už pro ně není žádná možnost zajet zpátky do těch starých kolejí židovství. Nemohou se vrátit ani o píď nazpět. Navíc, teď promlouvá ‚k nim‘, nikoliv k Otcům. To znamená, že oni jsou přímí příjemci tohoto Božího slova, Jeho finálního verdiktu. Tento způsob Boží komunikace jim nezapadá do toho všeho, jak Bůh kdy dříve promlouval a jak se dával poznat po celou pro ně dosud známou historii; a proto toto, o čem nyní čtou, pro ně nemůže být pouze další kus židovské historie, který by nějak zaškatulkovali mezi ostatní události starého Izraele. Což také znamená, že toto, co čtou, je konec židovství. Je to vrchol jejich historie a toho, jak Bůh jednal s tímto národem a začátek historie, která se týká bratři a sestry, tím více, i nás samotných tady a teď. Oni stejně jako my teď a tady jsme součástí toho, co si všichni židovští proroci mohli pouze domýšlet a co jistě toužili spatřit, ale nevěděli s jistotou, o čem mluví. Ať to zní, jakkoliv děsivě vzhledem k tomu, co tito křesťané v 1. století prožívali, my jsme s těmito lidmi na jedné lodi. Ten poslední čas, ve kterém Bůh promluvil naposledy totiž stále trvá. Je to věk církve. 1. nebo 21. století, nic se nezměnilo. I k našim otcům ve víře Bůh promlouval mnohokrát a mnohými způsoby, když to vztáhneme na nás, a i k nám Bůh promluvil ve svém Synu, a to, když nás přivedl k Jeho kříži. Na koho zavolal, ten uslyšel Jeho hlas a nemohl mu odolat, musel se vydat za ním. Bůh nakonec promluvil přesně tak, jak to prorokoval Izajáš 7:14 ‚Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je s námi Bůh).‘

A tou realitou tehdy i nyní je, že Pán Ježíš Kristus je uprostřed svých bratří a sester ať jsou kdekoliv a prožívají cokoliv, a je mezi nimi skrze Duch svatého v srdcích jednotlivých křesťanů rozpoznáván a vyvyšován nade všechno ostatní a přesně to se nyní odehrává v srdcích a myslích těchto stále ještě přestrašených Židů. Oni vidí, jsou nyní svědky toho, že Bůh je živý ve svém slově a slavný ve shromáždění, tam u nich, ve skromné domácnosti někoho z nich, a ne v Jeruzalémě, v chrámě, ale uprostřed jejich shromáždění, shromáždění církve. Tím faktem je, že něco se změnilo. Chrámová opona se přeci tehdy roztrhla, už není kam se vracet uctívat Boha. Rozhodně se zde musíme zamyslet nad tím, jestli se někdy neohlížíme tak trochu zpátky a nehledáme útěchu ve starém zákoně pro jeho zázraky a mnohá zjevení od Boha. Boží slovo nám říká, že to nebylo to největší, ani to nejslavnější, co se mělo kdy stát, protože stará smlouva byla už tehdy vetchá a blížila se zániku (To píše Pavel křesťanům v Galicii, aby se vzpamatovali, když se měli tendenci vracet k Mojžíšovu zákonu).

Petr, když promlouvá ke srocenému lidu ve Sk 3. kapitole, nachází se v chrámu, ve sloupoví Šalamounově, je to bezprostředně potom, co uzdravili toho chromého žebráka, který den co den sedával u chrámové brány; Petr říkal tomu zástupu, který se tam kolem nich seběhl: ''Bůh však tímto způsobem (a mluví o Ježíšově utrpení) vyplnil, co předem ohlásil ústy VŠECH proroků, že jeho Mesiáš bude trpět.

A cituje Mojžíše, kterého tehdy Židé odmítali v lecčems poslouchat a stále proti němu reptali: ''Mojžíš jim proto tehdy řekl: Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka z vašich bratří, jako jsem já; (tak trochu jako já, ne úplně) toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne; (jinými slovy jim říká, že s Tím, který přijde po něm, už nebudou moci zacházet jako zacházejí s Mojžíšem, zkrátka, že toho, který přijde, už budou muset poslouchat) A pokračuje: A každý, kdo Toho proroka neuposlechne, bude vyhlazen z mého lidu. (tak vážné to v případě tohoto proroka, který má přijít, bude, s ním už si nebudete moci zahrávat, tak jako se mnou, říkal Mojžíš židovské pospolitosti.)

A Petr pokračuje, už necituje Mojžíše, mluví dál k tomu zástupu v chrámu: 'Také všichni ostatní proroci, kolik jich jen od Samuela bylo, přinášeli zvěst právě o těchto dnech. ''To znamená, úkolem každého proroka v historii Izraele, od Samuela až po Jana Křtitele, nebylo nic menšího ani nic většího, než ukázat na toho, který přijde, kterému jak říkal Jan Křtitel, není On hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi. (J 1:27) Když Židé vyslýchali Jana Křtitele, ptali se ho otevřeně, kým je. A On nic nepředstíral, ale odpověděl: Já jsem POUZE hlas volajícího na poušti a citoval Izajáše, když dodal: ‚Urovnejte cestu Páně.‘ A to uhodil hřebíček na hlavičku, protože přesně to bylo posláním všech proroků. Urovnat, připravit, napřímit cestu Páně. 'Ten text v Janově evangeliu pokračuje: 'Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, to je ten, o němž řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já.'' A přesně tak to je s každým prorokem a vůbec každým člověkem. On byl dříve než já, dříve než my všichni. A Jan Křtitel poté shrnuje svůj úkol takto: ‚Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou PROTO, aby ho poznal Izrael.‘ Pro velkou část Izraele tomu nakonec bylo tak, že také nevěděli, kdo to je. A ani to nikdy nepoznali. A to je přesně to, na co ta naše skupina židovských křesťanů v Římě možná tak trochu zapomněla, nebo se spíš zapomenout chystala a teď se znovu rozvzpomínají na celý ten příběh spasení od samého začátku – a skrze tento dopis jim znovu ožívá v novém světle a odehrává se jim ve zcela nových barvách – a Pán Ježíš je jim představen ve slávě, kterou v Něm dosud nespatřili.

A Petr zakončuje ten svůj monolog, a ještě předtím, než se Jeho a Jana chopí chrámová stráž, která je vsadí na noc do vězení, říká toto: ‘'Především pro vás (především pro vás Židy) povolal Bůh svého služebníka a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů.'' Židé v Jeruzalémě ovšem o toto požehnání a odvrácení od hříchů ve velké většině vůbec nestály, ono je to totiž zároveň usvědčuje z vraždy jejich původce, bořilo jim to jejich dosavadní svět, který znali oni i jejich otcové, jejich víru jim to obracelo vzhůru nohama a stejně tak jim to obracelo i jejich žaludky, protože Bůh tím vztáhl ruce i k pohanům, k národům, které Izraelce ve velké míře po celou historii sužovali a nenáviděli je. A to právě i proto, že Hospodin byl vždy s nimi, i když je skrze okolní národy soudil. A Řím představoval možná tu zatím vůbec nejhorší, a hlavně tu velmi aktuální hrozbu pro Izrael. A i těm byl Bůh nyní připraven odpustit právě skrze kříž Pána Ježíše Krista. Nic jednoduchého pro židovský národ. Ale i přesto jsou tu křesťané ze Židů, kteří zápasí o svou víru v Pána Ježíše Krista uprostřed Římského i Židovského pronásledování, a to možná i v samotném Římě.

Když se podívám na konec Žalmu 147, tak poslední dva verše říkají toto: ''Oznámil své slovo Jákobovi, nařízení svá a soudy Izraeli. Tak žádnému z pronárodů neučinil, jeho soudy nepoznaly.''

Mimo Židovský národ se Bůh nedával poznat, možná až na jednotlivce, jako byla například Moábka Rút, nebo nevěstka Rachab z města Jericha. Ale zákon, nařízení, soudy ohlašované skrz proroky, to žádný jiný národ jako celek od Boha nedostal. Smutné je to, že když k Židům Bůh promluvil v Pánu Ježíši Kristu, tak ani oni sami to v drtivé většině nepoznali, což je jim stalo léčkou. Oni nepoznali tento Jeho soud, který nad nimi Bůh vyřkl. A v Pánu Ježíši skutečně Bůh oznámil své slovo, nařízení i soud způsobem zcela novým a nepřekonatelným a tím národem, který toto rozpoznává nutně musí být někdo jiný než etnický Izrael. Je to církev, národ svatý, jak říká Petr v 1. Petrově 2:9.

Tolikrát Bůh soudil Izraelský národ už v minulosti a ten důvod byl vždy stejný. Neposlušnost. Modlářství. Od nepaměti zabíjeli svoje proroky, které k nim Bůh posílal. A jak dopadl Jan Křtitel, ten poslední, který ukázal na Ježíše přímo? O nic líp. Jeho hlavu přinesli Herodiadě na podnose uprostřed nevázané zábavy. Proto Bůh v Pánu Ježíši Kristu promluvil poprvé a naposledy ke všem lidem bez výjimky. A tou zprávou je, že před Bohem jsme na tom všichni rovnocenně. Žádná hierarchie, žádné výsadní právo na Boha. Nic takového neexistuje. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. (Ř 3:23)

III. Bůh promluvil ve svém Synu

I přes tu četnost a rozmanitost božích zjevení a projevů své přítomnosti mezi lidmi starého zákona je nám zde toto vše stavěno jako téměř nic v protikladu k tomu poslednímu zjevení, které je nekonečně krát důležitější, větší a slavnější. Vše, co předcházelo v celé své slávě té doby je zde postaveno pospolu na tu nekonečně krát menší stranu nerovnice, na jejíž opačné straně je pouze sám Pán Ježíš Kristus. Ž 62:10 mluví o všech lidech jako o vánku, o tom, že na váze stoupají vzhůru a dohromady jsou lehčí než vánek. To je správný způsob uvažování.

Milí přátelé, v originálním textu je totiž jistý kontrast, který tak jednoduše neuvidíme ve vícero našich překladech, v Ekumenickém je to podle mého mnohem lepší, než například v Kralickém překladu; v BKR je použita spojka skrz jak u proroků, tak u Syna a opomíjí tak ten velice silný důraz, který podtrhuje myšlenku, kterou se autor snaží předat. Na jedné straně autor píše (a teď beru ČEP): Bůh mluvíval ústy proroků. Pak ale vykresluje radikální kontrast, když říká: v tomto posledním čase k nám promluvil (stejně jako v originále) v Synu. A pokud se v originále objeví takováto struktura, klade si to za cíl podtrhnout tu naprosto odlišnou povahu Toho, prostřednictvím něhož Bůh nyní promluvil. Jinými slovy: V minulosti Bůh k našim otcům mluvil skrze proroky, lidi jako jste vy a jako jsem já. Obyčejné – ne příliš rozdílné mezi sebou – skrze lidi, kteří čelili stejným zápasům jako my všichni a kteří v nich selhávali, jako my všichni. Jsme za to vděční. Bůh je použil. Ale byli to lidé a pouze jenom lidé v tom všem, co kdy dokázali. Ale nyní, v tomto posledním čase, v tom novém, pro tyto adresáty teprve začínajícím věku církve, Bůh promluvil v osobě, a nikoliv pouze skrze lidského prostředníka. V osobě, která skýtá kvality Božího vlastního Syna. To, že Bůh dal svému odvěkému Synu tělo, jako má hříšný člověk je pro mnoho lidí kamenem úrazu a skálou pádu. (viz. 10. kapitola listu Žd.)

Pokusím se to lépe ilustrovat. Vybavuje se vám ta scéna, na vrcholku hory? Když je Ježíš naráz proměněn před zraky Petra, Jakuba a Jana? Věřím tomu, že to musela být úžasná zkušenost a ani v naší nejlepší chvilce si nedokážeme představit, co se tam v tu chvíli dělo. Jak tam tak stáli, náhle se tento Boží Syn stojící tam s nimi jako člověk, jako jeden z nich – najednou se ta záře jeho božské slávy viditelným způsobem dere na povrch a prýští z něho ven. A Petr, Jakub a Jan se na to dívají. Všimnou si taky, že tam je nějaký pár lidí, kteří s Ježíšem rozmlouvají. Je tam Mojžíš a je tam Eliáš. A Petr, to si určitě vzpomenete, protože jeho reakce působí možná úsměvně, ale ve skutečnosti je více než praktická. Petr se zde opravdu chce přesvědčit o tom, že je jeho teologie v pořádku. Tady stojí Mojžíš, zákonodárce. Tady je Eliáš, představitel celé té rozsáhlé skupiny proroků. Mojžíš a Eliáš. Zákon, proroci, starý zákon a tady je nyní jeho Pán, Ježíš, třetí v té slavné řadě odhalující Boží záměr. A co na to Petr řekne? ''Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.' (Mt 17:4) Není to skvělý nápad? Mojžíš, Eliáš, Ježíš. Nacházíme se zřejmě v dobré společnosti. Ale co na to říká Bůh? Ozývá se totiž hlas z nebe: ''To jest můj milovaný Syn (ne prorok, ani zákonodárce, ale můj Syn), kterého jsem si vyvolil; (A poté, se vší Boží autoritou dodává) toho poslouchejte.'' On není pouze tím nejnovějším tahákem v celé té řadě dobře známých prorockých poslů a slavných Božích prostředníků. On je někdo zcela jiný. Boží promluva zde vrcholí, protože Bůh promlouvá naposledy a jednou provždy. Je to Jeho poslední slovo.

Je ale důležité si říct, není to tak, že už si nebudeme vážit Mojžíše nebo Eliáše, nebo že si nebudeme tolik všímat starozákonních textů. Je to tak, že musíme pochopit, stejně jako tito Židé, že došlo k nezvratnému posunu v historii spasení od slibu k jeho naplnění. Od očekávání ke skutečnosti. Od stínů k samotné podstatě věci. Proto Pavel říká v 2. Korintským 1. kapitole ve verši 20: ''Ke všem zaslíbením Božím (O jakých zaslíbeních mluví? O těch ze starého zákona),.., bylo v Něm řečeno 'Ano'. A tou pointou je, pokud už přišlo naplnění, pokud ta skutečnost už nastala, pokud ta podstata už byla odhalena, proč by se kdo měl vracet zpátky ke slibům, k očekávání a zpět do stínů? Proč bychom se kdy měli chtít vrátit ke zvířecím obětem například, pokud víme, že beránek Boží byl již obětován? A proto, jakýkoliv odklon od podstaty není jen nějakou další možností, se kterou bychom si mohli chtít tu a tam pohrávat, když nám kvůli tomuto přesvědčení začne takříkajíc téct do bot. Je to vždy odklon od té jediné skutečné pravdy, a tudíž od spásy, kterou pro nás Bůh připravil v Ježíši už před stvořením světa. A proto je napříč touto knihou k nalezení několik velice silných varování pronesených v pastýřském duchu. Některé z nich jsou možná jedny z nejhroznějších v celém písmu. A všechny říkají v podstatě toto: Nevracejte se zpátky. Nevracejte se zpátky. Vyšli jste ze stínů na světlo, nevracejte se zpátky do tmy! Ježíš Kristus je lepší. On je lepší. A to je termín, to je myšlenka, kterou tu autor používá znovu a znovu skrz naskrz celý List a je také tím, co navozuje celé téma této knihy. To, že Ježíš Kristus je lepší. On je lepší, než cokoliv jiného. Lepší než proroci, lepší než andělé, lepší než Mojžíš, lepší než Jozue, lepší než Áronovští kněží, lepší než starozákonní oběti, lepší než stará smlouva. On je lepší než to všechno. On je lepší než cokoliv. Cokoliv, co by vás mohlo strhávat v životě jiným směrem. Pryč od něj. Proč byste se vlastně kdy měli chtít, byť jen o krok vracet zpátky? Úkolem této knihy je nastolit nám nepřekonatelnou velikost Božího Syna a při tom vzbudit horlivost víry v křesťanech, kteří jsou na pokraji odpadnutí od Boha a navrácení se zpátky ke svému starému způsobu života, protože mají za to, že pokud tak udělají, bude pro ně život jednodušší. A bude.

Tato kniha byla napsána pro nás. A proto se musím ptát. Byli jste někdy teď nedávno, nebo spíš kdy naposledy jste byli v pokušení vydat se zpátky? Vrátit se ke svému starému způsobu života, protože dle vašeho vlastního velice přirozeného lidského způsobu uvažování se vám jeví, že by vám to mohlo ve vaší současné situaci ulehčit? Myslím tím, možná, že židovství není zrovna tím, co by vás táhlo zpátky. Možná je to způsob života, který se více orientuje na uspokojení sebe sama, vyvýšení vlastní sobeckosti mezi druhými. Nebo nezávislost ve vztazích a morální nevázanost. Mohl bych si hledat partnera nebo partnerku mezi nevěřícími. Nebo finanční úspěch za každou cenu, kariérní postup, když jde někdo, jak se říká, přes mrtvoly. Vyvíjí evangelium tlak na vaše vztahy, i v rodině, bez kterého byste se docela rádi obešli? Položilo evangelium jisté hranice do vašeho svědomí, které vám už dále nedovolují uchýlit se ke kompromisům, které by vám ale na druhou stranu mohly nějak odlehčit nebo postoupit jistou výhodu anebo by pomohli zvýšit vaši popularitu u nevěřících lidí? Například přestat se stýkat s druhými křesťany, přestat navštěvovat sbor kvůli opatřením vlády, zapírat nebo mlčet, když se mluví o víře a křesťanství mezi nevěřícími. Já dobře rozumím tomu pokušení. Nebýt křesťanem, půjdu-li do extrému, mohl bych krást, lhát, podvádět, manipulovat lidmi, ale myslím, že není třeba chodit tak daleko a každý z nás by si mohl sestavit vlastní seznam. Bylo by pro mě zkrátka mnohem jednodušší se prostě vydat všemožným sklonům, které se mi zdají být tak přirozené a které se zdají být součástí mojí přirozenosti, mojí osobnosti, mého charakteru.

Pokud čelíme takovým pokušením, nesmíme se vydat zpátky. Ale jak se potom máme vyrovnat se zklamáním, těžkostmi a tlakem, pronásledováním, které plynou z vyznávání Pána Ježíše Krista? Máme zde návod. Je to skrze to, když si dopřejeme zcela čerstvý pohled na onu naprostou nadřazenost našeho spasitele. A když ho uvidíte v celé Jeho nádheře, nebudete se chtít vracet zpátky. Pokud se chcete vrátit, potom ho neznáte. Dostalo se k nám mocnější a slavnější 'Boží zjevení', než jaké kdy měli tu čest spatřit Židé v celé jejich dalekosáhlé, zázraky bohatě prodchnuté historii. Nikdy ve starém zákoně Bůh nepromluvil mocněji, naléhavěji a ve větší slávě než ve svém Synu, který byl naprosto dokonale podřízený svému Otci a kterého miloval až na smrt stejně jako i nás. Dostalo se k nám, a nejen k nám, nejen k Židům, ale ke všem lidem, lepší a mocnější Boží slovo, protože Bůh promluvil znovu. A tentokrát nejen jen na tvrdých, chladných, beztvarých deskách z kamene, ale v osobě. V té nejvyšší možné formě Božího zjevení. V Jeho vlastním Synu. Bratři a sestry, v našem slavném Pánu Ježíši Kristu. Držme se ho pevně.

Amen