Jak se Boží dítě modlí II.

Jaroslav Kernal, Praha 30. června 2019

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Pokračujeme v našem výkladu knihy proroka Daniela. Jsme v deváté kapitole u Danielovy modlitby a procházíme postupně touto modlitbou. Minule jsme si ukázali první skupinu obecných principů, které z této vzorové modlitby vyplývají. Dneska se podíváme na další tři principy, které v Danielově modlitbě najdeme. Příště se potom podíváme na obsah této modlitby a v dalším kázání se zaměříme na samotný závěr 9. kapitoly, kde je ve čtyřech verších další Danielova vize, která je reakcí na Danielovu modlitbu. Proto jsme také četli celou devátou kapitolu, protože celá tato kapitola je opět jedním celkem a vede nás jedním směrem – k oslavě a chvále svrchovaného Boha, který má všechno pod svou kontrolou a všechno vede ke svému cíli. Pojďme nyní sklonit hlavu k modlitbě.

Minule jsme si z veršů 2-4 ukázali první tři principy modlitby, které můžeme vidět i dále v této modlitbě. Danielova modlitba byla motivovaná porozuměním Božímu slovu a byla naplněná Božím slovem. Danielova modlitba byla opravdová, Daniel přistoupil k Bohu se vší vážností a hledal Boží tvář. A nakonec Daniel vyvyšoval Boha, oslavoval skrze různá Boží jména, která odhalují Boží charakter, která ukazují na to, jaký Bůh je a co dělá.

• Da 9:4 Modlil jsem se k Hospodinu, svému Bohu, a vyznával se mu slovy: „Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání!“

V další části Danielovy modlitby se podíváme na to, jak Daniel vyznává hříchy své i svého lidu, jak se velmi konkrétně přimlouvá a nakonec se podíváme na to, jak od začátku do konce svou modlitbou oslavuje Boha a modlí se k Boží slávě. Pojďme tedy do našeho textu, k prvnímu bodu dnešního kázání, k tomu, co tak nepřehlédnutelně vystupuje z této vzorové Danielovy modlitby:

I. Boží dítě vyznává své hříchy

• Da 9:5-6 Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů. A neposlouchali jsme tvé služebníky proroky, kteří mluvili ve tvém jménu našim králům, našim velmožům, našim otcům a všemu lidu země.

Daniel vyznává Bohu své hříchy, i hříchy svého lidu, Izraele. Daniel mluví o odvrácení se od zákona, od přikázání, od smlouvy, vyznává neposlušnost Izraelců, kterou se provinili proti Božím služebníkům, protože je neposlouchali. Proroci volali k pokání – Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Ozeáš, Jonáš a mnozí další, jejichž slova Bůh nenechal zapsat do svatých Písem, ti všichni volali Izrael k pokání, volali je k tomu, aby se odvrátili od svých cest, od svých model, od svého náboženského pokrytectví a spolehli se na Hospodina. Ale Izraelci neposlouchali. Jednali svévolně, nehledali Boží tvář, nechtěli se podřídit Boží vůli. Kvůli tomu byli zmatení a žili v chaosu, a nakonec je Bůh vydal Nebúkadnesarovi a nechal odvést Izrael do zajetí.

Podívejte se, co Daniel vyznává – vzpouru, vyznává zpronevěru vůči Bohu, vyznává, že králové Izraele, velmoži, otcové, i lid neposlouchali Boží slovo, i když ho znali a proto na ně přišlo všechno prokletí, které je v Božím slově. I když na ně Bůh uvedl všechno to zlo, které nechal zapsat do zákona, stejně ho neposlouchali. Daniel rozumí své hříšnosti, chápu hloubku hříchu, je sám zasažen tím, co vidí ve svém srdci a vyznává to Bohu.

Co víme o Danielově životě? Daniel byl spravedlivý. V knize Daniel nenacházíme na Danielovi ani smítko, ani stín nebo náznak toho, že by se proti Bohu byť i jen slůvkem provinil. Přesto je Písmo velmi jasné a jednoznačné, protože říká, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. A čím zbožnější muž nebo žena, tím více rozumí hloubce a ohavnosti své hříšnosti. Tím více vidí, jak strašlivý je hřích v očích Božích, tím více je takovému člověku jasné, že Bůh nemůže nikdy přijmout člověka takového jaký je. Podívejte se na Pavla – ne před jeho obrácením, ale na Pavla dlouho po jeho obrácení. Pavel vyznává vzácné pravdy evangelia:

• 1 Timoteovi 1:15-16 Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří a tak dosáhnou věčného života.

Pavel říká, že je prvním z hříšníků. Už byl očištěn, už byl ospravedlněn, už patří mezi svaté, už žije z milosti, už vyznává, že nežije on, ale žije v něm Kristus, přesto když se podívá na svůj život tak, jak je, musí vyznat, že je prvním z hříšníků, že patří mezi hříšníky na prvním místě. Proč? Protože zná Boží svatost, protože díky této svatosti vidí hloubku lidského hříchu, vidí ohavnost vzpoury proti Bohu, vidí, že přebývá v těle, které pořád bojuje proti Duchu a nepřestane, dokud se nenavrátí do prachu, ze kterého povstalo. Ve světle pravdy evangelia se odhaluje temnota hříchu. Čím více toto světlo září, tím hlouběji je vidět, tím více je vidět převrácenost lidského srdce, jak o ní mluví prorok Jeremjáš:

• Jr 17:9 Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?

Lidské srdce je lhář a každý den nám o tom poskytuje nespočet důkazů. Naše vlastní srdce je úskočné, lstivé, zrádné, a tím, koho klame na prvním místě, jsme my sami. Jsme zaslepeni svým vlastním srdcem, jsme jako ti muži, kteří přišli za prorokem Jeremjášem a žádali, aby jim sdělil Hospodinovo slovo, protože ho chtějí poslechnout. Prorok jim řekl, že jim neřekne Boží slovo, protože ho stejně nebudou poslouchat, ale oni naléhali a vyznávali, že chtějí slyšet Boží slovo a slibovali, že se podle něj zařídí. Ale když jim prorok řekl, co po nich Bůh chce, odmítli to. A poslouchejte, co jim říká:

• Jr 42:20-21 Sami se svádíte. Poslali jste mě přece k Hospodinu, svému Bohu, a řekli jste: ‚Modli se za nás, k Hospodinu, našemu Bohu. Všechno, co řekne Hospodin, náš Bůh, nám oznam a my to učiníme.‘ Dnes jsem vám to oznámil, ale nechcete uposlechnout Hospodina, svého Boha, v ničem, s čím mě k vám poslal.

Všimněte si, kolikrát nás Písmo vyzývá, abychom neklamali sami sebe. Jsme tak náchylní k sebeklamu – a nejvíce v otázce hříchu. Tak snadno vidíme hřích v životech bratrů a sester, jsme tak rychlí volat je k pokání, napomínat je, upozorňovat na jejich hřích, ale co náš vlastní život? Nemluví k nám náhodou Bůh často právě tím, co nám ukazuje na našich blízkých, na bratřích a sestrách? Neukazuje nám třísky v očích lidí kolem nás právě kvůli tomu, abychom si konečně všimli trámu, který je zaražený do našeho vlastního oka? Nemá nás právě to vést k pokání a k vyznávání hříchů.

Podívejte se na Daniela. Jeho vyznání není smyšlené, není o nich, není to o králích a velmožích a otcích na prvním místě, ale na prvním mluví o sobě, o své generaci, o nás. My, Pane, jsme zhřešili proti tobě, my jsme se provinili, my jsme se vzbouřili, my jsme neposlouchali, my jsme vzdorovali. Daniel zahrnuje do toho všeho také sám sebe. Není alibista ani pokrytec, že by sám sebe nezapočítal mezi hříšníky. Jeho vyznání ale není ani něco falešného, neopravdového, protože vidíme, že jeho srdce je zlomené, že přistupuje k Bohu v opravdovosti srdce, že stejnou zradu a vzpouru, kterou vidí ve svém národě, vidí také ve svém vlastním srdci. Tohle je důvod, proč Daniel vyznává své hříchy.

To, co tady vidíme, není nějaké zástupné vyznávání hříchů, které je dnes populární mezi mnohými, kteří nazývají křesťany. Jsou to praktiky, které se odvolávají právě na taková místa, jako je toto, ale ve skutečnosti se jedná o pohanské, okultní praktiky. Lidé „lámou“ prokletí a vyznávají hříchy svých předků, jako kdyby mohli vyznáním jejich hříchů změnit cokoliv ve svém vlastním životě nebo v životě společnosti. Ale Písmo mluví velmi jasně – prorok Ezechiel mluvil o tom, že i ti nejspravedlivější muži jako byli Noe, Daniel nebo Job, svou spravedlností zachrání jen sebe (Ez 14,13-20). A jinde:

• Ezechiel 18:4-5.9 Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší. Je-li někdo spravedlivý a jedná podle práva a spravedlnosti … řídí se mými nařízeními, zachovává mé řády a jedná věrně, takový spravedlivý jistě bude žít, je výrok Panovníka Hospodina.

Boží dítě se modlí a na modlitbách vyznává své hříchy. Čím více roste v poznání Boha, tím více vyznává své hříchy, protože čím více zná Boží svatost, tím více vidí vlastní hříšnost. Pán Ježíš učil své učedníky modlit se a vyznávat své hříchy – odpusť nám naše viny (Mt 6,12). Daniel nám ukazuje, že se nemáme modlit obecně, ale konkrétně, a vyznávat konkrétní hříchy, ze kterých nás Duch svatý usvědčuje. Při té příležitosti si musíme také všimnout, že Danielova modlitba není veřejnou modlitbou, ale je to modlitba Danielova soukromí, a to i přes to, že ji máme zapsanou v Písmu. Pokud jsme se provinili proti Bohu, je to určené na prvním a často také na jediném místě Bohu samotnému. Pokud se proviňujeme proti lidem, je podle Písma naší povinností jít za nimi, a prosit je o odpuštění, a potom se s nimi usmířit. Pokud hřešíme proti Bohu, je naší povinností jít k Bohu a vyznávat své hříchy jemu samotnému. A to nás vede k druhému bodu dnešního kázání:

II. Boží dítě se přimlouvá

• Da 9:17-19 Nyní tedy, Bože náš, slyš modlitbu svého služebníka a jeho prosby o smilování a rozjasni tvář nad svou zpustošenou svatyní, kvůli sobě, Panovníku. Nakloň, můj Bože, své ucho a slyš, otevři své oči a viz, jak jsme zpustošeni my i město, které se nazývá tvým jménem. Vždyť ne pro své spravedlivé činy ti předkládáme své prosby o smilování, ale pro tvé velké slitování. Panovníku, slyš! Panovníku, odpusť! Panovníku, pozoruj a jednej! Neprodlévej! Kvůli sobě, můj Bože! Vždyť tvé město i tvůj lid se nazývá tvým jménem.

Daniel vyznával hříchy své i svého lidu, Daniel prosil o smilování a přimlouval se za svůj lid a za své město. Přímluva je součástí modlitby. Často je přímluva dokonce tou hlavní částí modlitby Božího dítěte. Přímluva, stejně jako vyznávání hříchů, by měla být jasná a konkrétní. Ale neměli bychom si plést přímluvu a oznámení nebo dokonce radu. Bůh nás nepovolal k tomu, abychom byli jeho rádci. Bohu nepotřebujeme vysvětlovat, co se děje v našich životech nebo v životech druhých lidí. Bůh to ví. On to ví lépe, než to víme my sami. Někdy mají křesťané pocit, že musí Bohu vysvětlit všechny okolnosti a všechny souvislosti, ale Bůh je zná. On ví, co se děje v našich životech. On ví, co se děje v životě našich blízkých.

Někdy si křesťané pletou modlitbu s vyprávěním. A mnohdy svá vypravování neříkají kvůli Bohu, ale kvůli lidem. Chtějí poučit druhé lidi o tom, co se děje nebo co se stalo, a tak to zahalují do pláště modlitby. Někdy můžeme dokonce vidět, nebo spíš slyšet, že někteří lidé chtějí modlitbu používat jako kázání nebo vyučování – skrze slova modlitby chtějí – a nemusí to být nutně záměrně – poučovat druhé. Ale takové jednání je zneužití modlitby.  K tomu není modlitba určena. Často je to právě přímluva, která svádí k těmto věcem – ať již k tomu, radit Bohu, jak by měl jednat v životě daného člověka, co by pro druhého bylo to nejlepší nebo k tomu, že někdo chce vyučovat nebo napomínat druhé skrze modlitbu.

Ale kdo z nás se stal Božím rádcem? Kdo z nás má tolik moudrosti, aby mohl Bohu radit? Jsme padlá stvoření, která jsou obelhávaná svými vlastními srdci, ale často máme pocit, že dokonale víme, co je nejlepší pro druhého člověka. Na tomto místě se musíme vrátit k tomu, o čem jsme mluvili minule – totiž že naše modlitby musí zakořeněné v Písmu a motivované Písmem. Jenom z Písma můžeme znát a poznávat Boží vůli a potom se podle ní můžeme modlit. Pavel prosil svaté v Efezu, aby se přimlouvali:

• Ef 6:18-19 V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia,

Největší evangelista všech dob prosí křesťany za to, aby mu bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluví! Co teprve lidé jako já! Milovaní, potřebuji vaše vytrvalé přímluvy, abych kázal Boží slovo, abych měl moudrost ke kázání evangelia, abych svými ústy i svým životem oslavoval Krista. Vím, že se za mě modlíte a mnohdy jsem povzbuzen na duchu a posilován Duchem svatým, ale prosím vás, abyste neustávali ve svých přímluvách. A nejenom za mě – máme modlitební seznam s lidmi ze sboru a jsem vděčný za to, že slyším, že mnozí z vás ho používáte k modlitbám a k přímluvám. Přimlouvejte se za bratry a sestry, a zkuste být co nejvíce konkrétní. To znamená jediné, tedy že půjdete za bratrem nebo sestrou a zeptáte se, za co konkrétně se máte přimlouvat. Bůh je věrný a odpovídá na vytrvalé přímluvy svého lidu. Jako tělo Kristovo jsme povoláni k tomu, abychom se přimlouvali, a jeden každý z nás potřebuje přímluvy druhých. To je způsob, jak funguje tělo, kde jeden úd podepírá ten druhý. Přímluva je tím vazivem, které pojí jednotlivé údy dohromady.

Ale nemáme se přimlouvat jenom za svaté, ale máme se modlit také za nevěřící, a to ve dvou směrech. Jednak se máme přimlouvat za to, aby uvěřili v Pána Ježíše Krista, aby činili pokání, aby opustili svůj hříšný způsob života, aby se podřídili Kristu a spolehli se cele na jeho oběť na kříži. Jenom tak mohou být spaseni. A my se máme přimlouvat za jejich spasení. Čím více se za ně budeme přimlouvat, tím více budeme připravení nést jim evangelium, tím více budeme mít moudrosti k tomu, jak jim evangelium předávat, tím více příležitostí nám Bůh bude otevírat. Druhý směr, kterým se máme modlit ve vztahu k nevěřícím je, aby jednali tak, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti (1Tm 2,1-2). Máme v tomto ohledu modlit za všechny lidi a především za ty, kteří mají v rukou moc, protože na těch v mnoha ohledech záleží. Cílem je život v opravdové zbožnosti a vážnosti, což je život cele postavený na evangeliu, který vede ke svědectví o evangeliu a jeho proměňující moci.

A znovu si musíme připomenout, že se máme modlit konkrétně. V případě, že se přimlouváme za lidi, modleme se jmenovitě. Bůh samozřejmě ví, co chceme říci a nemusíme to ani vyslovit, protože on zná naše slova ještě dříve, než je máme na jazyku (Ž 139,4). Ale Boží slovo nás vede k tomu, abychom byli ve svých přímluvách konkrétní, abychom se modlili jmenovitě, abychom nepoužívali nic neříkající všeobsažné fráze, pod nimiž si každý může představit něco úplně jiného, ale abychom byli přesní. Daniel se modlí za město svého Boha, modlí se za Jeruzalém – třikrát denně s okny otevřenými  směrem k Jeruzalému. Nevypočítává Bohu, jak špatně se vede Božímu lidu v babylonském zajetí, nemluví o válce s Peršany a o tom, jak Kýros nedávno dobyl Babylon, ale modlí se město, které se nazývá Hospodinovým jménem, modlí se za lid, který nese Boží jméno. Modlí se za svatyni v Jeruzalémě, modlí se za odpuštění hříchů, modlí se Boží slitování, modlí se za obnovení.

Když se s Ježíšem setkal slepý Bartimaios za branami Jericha, volal na Ježíše a Ježíš ho pozval k sobě. A potom se ho zeptal na velmi konkrétní věc: „Co chceš, abych ti učinil?“ (Mk 10,51). „Pane, dej, ať vidím“, zněla velmi jasná odpověď. Bůh chce slyšet naše prosby, naše velmi konkrétní prosby, chce vidět naši vytrvalost na modlitbách a v přímluvách za druhé. Bůh je oslaven modlitbami svého lidu.

• Žalm 22:4 Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele.

Modlitby Božího lidu jsou jako kadidlo, jehož vůně stoupá až před Boží tvář. Viděli jsme, že Boží dítě vyznává své hříchy Bohu, viděli jsme, že Boží dítě se přimlouvá, vytrvale a konkrétně a nakonec:

III. Boží dítě oslavuje Boha

Danielova modlitba je modlitbou pokání, ale současně je to veliká chvála a oslava Boha. Všimněte si, jak se Daniel modlí – my jsme zhřešili, ale ty jsi spravedlivý. My jsme se provinili, ale ty jsi milostivý, na nás je hanba, ale na tobě závisí slitování. Daniel prosí Boha o jeho jednání, ale ne kvůli tomu, co prožívá Izrael v zajetí, ale kvůli Bohu samotnému. Rozjasni svou tvář kvůli sobě, Panovníku (v. 17). Kvůli sobě, můj Bože, neprodlévej! (v. 19).

Daniel vyvyšuje Boha a oslavuje ho, modlí se k Boží slávě. Jeho modlitba je modlitbou důvěry, spoléhá na Boha, modlí se k Bohu, kterého dobře zná. A proto se modlí za to, aby se Bůh oslavil kvůli sobě samému. Ví, že nemá Bohu co předložit, ví, že má prázdné ruce.

Mimochodem, vzpomeňte si na to, kdo to říká – muž, který poznal hlubiny Božích tajemství, muž který stál po boku řady babylonských králů a nyní je jedním z nejvyšších úředníků perského krále, muž, který byl odvážný a nezapřel svého Boha, ani když mu šlo o život, muž, který cele spoléhal na Boha. Daniel by se z lidského pohledu měl čím chlubit, ale místo toho vyznává své hříchy a dovolává se Božího milosrdenství a Boží slávy.

Připomeňme si, proč Daniel vyhledal Boží tvář v modlitbách a v pokání. Daniel porozuměl počtu dní z knihy proroka Jeremjáše, které se týkaly babylonského zajetí Izraele. Pochopil, že Darjaveš je Kýros a Kýros je nástrojem v Boží ruce, který propustí Izrael ze zajetí. Daniel uviděl, co se má stát. A k čemu ho to vedlo? K modlitbě! K jaké modlitbě? K pokání, k vyznávání hříchů a k přímluvě. Neměl se spíš radovat? Neměl spíš děkovat Bohu, že se rozhodl vysvobodit svůj lid? Daniel nebyl jako my.

Obvykle se modlíme za věci, které nejsou v našich silách, za to, čeho nemůžeme dosáhnout, co je mimo naše schopnosti, co nás přesahuje, s čím vůbec nijak nemůžeme pohnout. To není špatně, to je v pořádku. Pán Ježíš nás vede k tomu, abychom se modlili za veliké věci Boží, abychom se modlili ve víře a spoléhali na Boha. Ale na druhé straně Pán Ježíš také říká, že pokud nezůstaneme v něm, nemůžeme nést hojné ovoce, protože bez něho ve skutečnosti nemůžeme nic (J 15,5). Pravda je taková, že i ty věci, o nichž si myslíme, že jsou v našich silách, že jsou v naší kompetenci, že je umíme a můžeme, jsou ve skutečnosti cele závislé na Pánu. A to je důvod, proč bychom se za ně měli modlit. Za obyčejné, všední, každodenní věci. Za věci, o nichž si myslíme, že je máme pod svou kontrolou. Proč myslíte, že Pán učil své učedníky modlit se „chléb náš vezdejší, tedy každodenní, dej nám dnes“? Protože se máme na prvním místě modlit za to, co vypadá jako něco, co je v našich silách, v našem dosahu. Pokud tohle pochopíme, budeme svými modlitbami oslavovat Boha. Apoštol Pavel tohle velmi dobře pochopil, a proto napsal křesťanům do Korintu, kteří se chlubili vnějšími věcmi:

• 1K 4:7 Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?

Z Boží milosti jsme v Kristu Ježíši a v něm máme úplně všechno, co potřebujeme. V Kristu jsme zaopatřeni vším duchovním i fyzickým požehnáním. Proto se k němu také obracíme s vděčností a chválou, proto mu děkujeme za každý jeho dar, proto ho prosíme o každou věc a všechno klademe do jeho rukou, proto k němu přicházíme s každou svou starostí, s každým svým problémem, s každou všední záležitostí i se všemi věcmi nevšedními. On řekl, že mu na nás záleží (1Pt 5,7). Proč? Protože nás miluje. Protože nás stvořil ke své slávě, k tomu hlásali jeho podivuhodné skutky, abychom byli chválou slávy jeho milosti. Jsme spaseni z jeho milosti, z jeho dobroty, kterou nám prokázal ve svém Nejmilejším. Daniel tomu rozuměl, přestože neznal identitu Syna člověka, kterého viděl přicházet s oblaky nebeskými, a proto se modlil k Boží slávě a oslavoval Boha. Oč více se musíme modlit k Boží slávě my, kteří jsme zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku? Daniel byl služebníkem nejvyššího Boha a jen zdálky zahlédl slavné skutečnosti, jejichž my jsme učastníci. A přece se Daniel modlil tak, jak se modlí jen nemnozí křesťané, kteří byli učiněni královským kněžstvem, a dostalo se jim výsady nazývat se Božími dětmi. Už nejsme služebníci, ale jsme synové!

Díky oběti Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty a díky dílu Ducha svatého v našich životech jsme byli znovuzrozeni shůry, dostali jsme nové srdce, dostali jsme nový život, dostali jsme novou přirozenost, dostali jsme nové občanství, dostali jsme nové postavení, dostali jsme poznání, které jsme dříve neměli, dostali jsme lásku, kterou jsme nikdy předtím nezakusili. Proto nemůžeme jinak než oslavovat Boha v jeho velikosti a slávě, radovat se z jeho dobroty, s vděčností v srdci hledět vzhůru, kde náš Pán sedí po pravici Boží. Společně se všemi vykoupenými zpíváme ve svých srdcích píseň Beránkovu:

• Zjevení Janovo 15:3-4 Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.

Společně se všemi svatými se sytíme samotným Kristem, jsme uspokojeni v něm samotném, jsme naplněni jeho radostí a slávou, jeho pokojem a milostí, proto ho s vděčností v srdci oslavujeme. Čím více ho poznáváme, tím více žasneme nad jeho slávou, svatostí, dobrotou a láskou, a tím více jsme naplňováni chválou. Čím více ho v pravdě poznáváme, tím více také vyznáváme své hříchy, s o to větší horlivostí se přimlouváme za svaté i za ty, kteří ještě nejsou zachráněni, a s o to větší radostí se modlíme, aby Bůh jednal ke své slávě a kvůli sobě samotnému.

Pojďme i nyní vzdát Bohu chválu a radovat se z jeho dobroty.