Boží hněv se zjevuje z nebe

Jaroslav Kernal, Praha 23. ledna 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Jsme v knize Genesis a dostali jsme se do šesté kapitoly. Před námi je třetí nejstrašlivější událost v dějinách světa. Je to událost, která přímo ukazuje na ty další dvě strašlivé události. Dneska budeme mluvit o tom, jak Bůh postihl zemi svým soudem v podobě celosvětové potopy, během něhož vyhladil všechno živé z povrchu země, kromě osmi lidí a zvířat, která byla v arše. Dneska se zaměříme na obecnější věci, které z této kapitoly vyplývají, a to konkrétně věci, které se týkají Boha samotného. Příště se podíváme některé věci, které se týkají lidstva, věci, které napínají naši zvědavost, jako jsou otázky z prvních čtyř veršů o synech Božích, kteří si brali dcery lidské a rodili se jim zrůdy, nebo jak je to s těmi sto dvaceti lety, které Bůh dal lidem, a ještě později se budeme zabývat samotným příběhem šesté kapitoly. Ale pojďme nejprve celou kapitolu přečíst.

Dneska se podíváme na prvním místě na Boží soud – Bůh soudí a my se podíváme trochu více na to, co to znamená. Kdykoliv Bůh soudí, dává průchod svému hněvu, a to je druhá věc, na kterou se dnes podíváme. A Boží soud vždycky také ukazuje na Boží spravedlnost, což je poslední věc, o které budeme mluvit.

Před námi je příběh o potopě. Pro mnoho lidí je to báje, mýtus, pohádka, většina kněží moderního evolučního náboženství, tzv. vědců, se potopě vysmívá a snaží se ze všech sil dokázat, že nic takového nikdy v historii země nebylo. Někteří lidé se snaží dokázat, že potopa byla lokální a týkala se nějaké velké záplavy. Je to jenom další lidská snaha vymazat jakýkoliv doklad o Bohu z tohoto světa, z dosahu člověka, z lidského vědomí. Lidé nechtějí být konfrontování tak strašlivou událostí, jako je Boží soud. Ale Bible je v tom naprosto jasná a dokonce mluví o tom, že tady budou takoví posměvači:

• 2Pt 3:3–7 Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.“ Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul. Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí.

Jak starozákonní, tak novozákonní pisatelé Písem brali potopu jako historickou událost. Pán Ježíš Kristus bral celosvětovou potopu jako historickou událost. Když Ježíš mluví o svém druhém příchodu, přirovnává ho ke dnům potopy:

• Lk 17:26–27 Jako bylo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka: Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny.

Popřít historicitu a doslovnost potopy je podobné, jako popřít stvoření světa v šesti dnech, stvoření muže z prachu země a ženy z těla muže. Bude to mít katastrofální důsledky na to, čemu budeme věřit o věcech, které nám zjevuje Nový zákon – druhý příchod Pána Ježíše Krista, Boží soud, hněv, spravedlnost, Boží milost a slitování. Jestli je potopa mýtus, není mýtus také druhý příchod Pána Ježíše? Bude Bůh někdy soudit svět? A odsoudí Bůh někoho? Popřete potopu a nemáte na čem stavět.

I. Boží soud

Potopa není první Boží soud v Bibli – v samotné knize Genesis jsou tři velké celosvětové soudy. Ten první jsme viděli už ve třetí kapitole, když člověk pojedl ze stromu poznání dobrého a zlého a propadl smrti, a to jak smrti duchovní, k čemuž došlo okamžitě, okamžitě byl oddělen od Boha, tak smrti fyzické – v okamžiku pádu začal člověk umírat, smrt vstoupila do stvořeného světa a společně s člověkem začal umírat celý svět, všechno živé. To byl první soud, který zasáhl celé stvoření. V šesté kapitole, po šestnácti stoletích od stvoření, je tady druhý soud, potopa. V jedenácté kapitole je třetí celosvětový soud, který souvisí se stavbou babylónské věže – a to je zmatení jazyků a rozdělení lidstva, kdy vznikly různé národy podle různých jazykových skupin a ty se od sebe oddělily a obydlely nejrůznější konce světa. Kromě těchto celosvětových soudů jsou v knize Genesis ještě další soudy – jako například zničení Sodomy a Gomory, což je soud nad konkrétní skupinou obyvatel, nad městy. Nebo soud nad Erem a Ónanem, což byli synové Judy, kteří byli v očích Hospodinových zlí, proto je Hospodin usmrtil (Gn 38,7–10). I to je Boží soud, tentokrát se týká jednotlivců. Bůh soudí.

Připomeňme si, kdy spatřila světlo světa kniha Genesis. Kdo je jejím lidským autorem? Mojžíš. Události, o kterých mluvíme, se mohly tradovat ústně. V době, kdy se Abrahamovi narodil Izák, byl naživu ještě Šém, přímý účastník potopy. Ale mohl klidně žít také v jižní Americe nebo v Číně, podle toho, jaký jazyk mu Bůh přidělil. Ale ty události, které zde máme popsané, se mohly a pravděpodobně také předávaly ústně. Takřka v každé národní mytologii najdete příběh o potopě. To neznamená, že potopa je mýtem, ale že tady byla nějaká událost, která se zapsala do mytologie jednotlivých národů. A Bible tuto událost popisuje věrně a pravdivě. Existuje starší popis potopy, akkadský mýtus Enuma Eliš, který nese významné shodné rysy s biblickým záznamem o potopě. Ale biblický záznam je inspirovaný Bohem. Proto je pravdivý a proto na něm stavíme.

Mojžíš byl vyučený ve vší egyptské vzdělanosti, takže mohl mít k dispozici zdroje, které jsou dávno ztracené. Přesto to zásadní není egyptská moudrost ani pohanská mytologie, ale inspirace Duchem svatým – Mojžíš byl veden Duchem svatým a zapsal knihu Genesis i další čtyři knihy, které nesou jeho jméno. Kdy dal Izraelcům tyto knihy? Nevíme to přesně, ale bylo to v době, kdy Bůh vyvedl Izraelce z egyptského otroctví. Čeho byli svědky? Viděli veliké Boží soudy – viděli a zčásti na vlastní kůži zakusili deset egyptských ran (1. na sedm dní se voda proměnila v krev, 2. země byla zaplavena žabami, 3. prach se změnil v komáry, || 4. mouchy, 5. mor, 6. hnisavé neštovice, 7. krupobití, 8. kobylky, 9. tma, 10. pobití prvorozených). Viděli, jak Bůh pohřbil faraónovo vojsko ve vodách Rudého moře. Viděli, že Bůh je soudce a soudí celou zemi. Nyní četli o celosvětovém soudu, kdy Bůh vodami potopy vyhladil veškerý život na zemi.

Není to trochu kruté? Minulý týden jsme mluvili o tom, že všichni lidé v každé generaci zemřou. Při Božím soudu potopy Bůh zahladil všechny lidi všech žijících generací najednou. Smrt zasáhla všechny najednou – nebyla už rozložena do dlouhého časového období, ale přišla náhle a na všechny. To je Boží soud. Smrt sama o sobě je důsledkem Božího soudu – a to je ten hlavní důvod, proč se jí lidé snaží vytěsnit ze svých životů a někam ji schovat. A když přichází náhle, zjevně a hromadně, je naprosto jasné, že Bůh soudí zemi. Přečtěte si o Božích soudech v Písmu – když Izraelci reptali proti Mojžíšovi na poušti, Bůh zabil 14.700 z nich (Nu 17,6–15). Když David nechal sečíst lid, což neměl dělat, zemřelo morem 70.000 lidí (1Pa 21,14). Když král Sancheríb obléhal Jeruzalém, vyšel v noci Hospodinův anděl a pobil v asyrském táboře 185.000 mužů. To jsou Boží soudy. Bůh soudí. Bůh je soudce. Je svrchovaný soudce, a i když je rozhněvaný, je současně naprosto spravedlivý. Bůh přišel se svým soudem na zkaženou zemi.

Tento celosvětový Boží soud nám ukazuje na dva další veliké soudy, které nacházíme v Písmu. Potopa ve spojení s archou, nás vede k nejstrašnější události lidských dějin, což je ukřižování Pána Ježíše Krista. Na kříži Bůh soudil hřích všech, kteří jsou v Kristu, všech, kdo byli Otcem Ježíši darování před stvořením světa. Je to nejhorší událost lidských dějin, protože my, lidé, jsme zavraždili samotného Božího syna. Potopa také ukazuje na poslední soud při druhém příchodu Pána Ježíše Krista.

• 2 Petrův 3:10 Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.

Pán přijde jako soudce. Kniha Zjevení mluví o tom, že to bude on, Pán Ježíš, kdo bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího (Zj 19,15). Je to obraz, který ukazuje, že Pán Ježíš bude soudit, že Bůh je soudce, že je tady Boží soud, který se pozvedá proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18nn). Genesis 6 je toho důkazem. Bůh soudil zemi – soudil všechno živé na zemi, lidi i zvířata. Zachráněn byl jenom ten, kdo byl v arše. Buď jste byli uvnitř, nebo venku. Nebylo nic mezi tím. Mohly jste mít nehty zaseknuté do boků archy z goferového dřeva, ale pokud jste nebyli uvnitř, smetly vás vody potopy, vody očišťujícího soudu.

Totéž platí i dnes – buď jste v Kristu a budete zachráněni, protože máte život věčný, nebo budete čelit přicházejícímu Božímu hněvu. Buď se spoléháte na Pána Ježíše, nebo jste ztraceni. Není nic mezi tím. Potopa ukazuje na Boží soud a odhaluje:

II. Boží hněv

Podívejte se do prvních sedmi veršů šesté kapitoly na pár sloves, která zde nacházíme – Bůh se nebude zaneprazdňovat člověkem, rozmnožila se zlovůle člověka, Bůh litoval, že učinil člověka, trápil se ve svém srdci, a řekl, že smete člověka z povrchu země. To jsou velmi silná slova, která používáme k popisu emocí. Ale musíme si uvědomit, že Bůh není jako my, Bůh není jako člověk, ale protože nemáme žádné srovnání, musíme k popisu Boha použít slova, jimiž popisujeme lidi, sebe. Boží slovo říká, že Bůh litoval, že stvořil člověka, podobně litoval, že ustanovil Saula králem, litoval toho, že mluvil zlé věci proti obyvatelům Ninive skrze proroka Jonáše. Ale také čteme:

• Numeri 23:19 Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?

Bůh nelituje v nevědomosti, jako my. Když Bible mluví o Boží lítosti, popisuje Boží charakter, že Bůh je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jímá ho lítost nad každým zlem (Jl 2,13). Boha trápí každé zlo, zraňuje ho, dotýká se ho. Je každým zlem dotčen osobně, protože je stvořitelem a vládcem, proto mluví o lítosti, proto mluví také o hněvu. V našem textu mluví o tom, že se nebude člověkem dál zaneprazdňovat, končí doba milosti a přichází soud, projev Božího hněvu.

My máme hněv spojený s negativními emocemi, proto nám musí Písmo říct: „Hněvejte se a nehřešte!“ (Ef 4,26). Hněvejte se, kdykoliv jste dotčeni zlem, nespravedlností, neprávem, hříchem – ale nehřešte. To je pro hříšného člověka nemožné. Pro znovuzrozeného je to možné, ale velmi obtížně. Proto si musíme neustále připomínat, že kdykoliv se hněváme, nemáme hřešit.

• Jakubův 1:19–20 Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.

Hněv je jedna z nejsilnějších emocí, která nás ovládá. Vzpomeňte si, k čemu vedl hněv Kaina – zabil svého bratra Ábela. Ale Boží hněv není jako lidský. Popisujeme Boha slovy, jimiž popisujeme lidi, ale musíme vědět, že to je jenom zoufalý nedostatek slov, který máme, že nemůžeme správně popsat Boha. Bůh se nevejde do našich slov. Dokonce ani do těch nejpřesnějších a nejlépe definovaných. Bůh je větší. A když Bůh soudí, dává tak průchod svému hněvu. Bůh říká dost bezpráví, hříchu, bezzákonnosti, nespravedlnosti, všemu zlému, co v nás, lidech, je. A podívejte se do našeho textu, co tam čtete o člověku?

• Genesis 6:5 I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.

Tato slova velmi dobře vystihují, co je tím myšleno, když Bůh litoval stvoření člověka. Stvořil ho jako dobrého, ale člověk padl. A zlovůle se rozmnožila natolik, že každý výtvor mysli i srdce byl v každé chvíli jen zlý. Dneska to není jiné, a kdyby Bůh nedržel lidský hřích na uzdě, pobili bychom se navzájem. Podle slov Pána Ježíše se ta předpotopní společnost moc nelišila od té dnešní a od té, která zde bude před jeho příchodem – jedli, pili, ženili se a vdávaly, kupovali a prodávali. Nic nenasvědčuje tomu, že by byli tak do morku kostí zkažení. Ale jsme. Ve své podstatě, což je něco jiného než ve všech projevech, jsme zlí, jsme mrtví všemu dobru a náchylní ke každému hříchu. Proto se zjevuje Boží hněv z nebe, proto bude každý nevykoupený člověk čelit přicházejícímu Božímu hněvu, před kterým nás – jako archa před vodami potopy – zachránil Pán Ježíš Kristus.

Na kříži na sebe Pán Ježíš vzal všechny hříchy svého lidu a čelil kvůli nim Božímu hněvu. Ježíš se stal zástupnou obětí za nás, a tak nás usmířil se svým nebeským Otcem. Boží hněv byl vylit na něj, proto už nebude vylit na nás. Ale kdo se neschová do této archy, do Krista, bude čelit veškerému Božímu hněvu, stejně jako lidé museli čelit všem vodám potopy, když se propusti nebeské provalily a propusti zemské vychrlily vodu na zem (Gn 7,11). Někdy si lidé představují, že začal takový deštík, který se možná změnil v lijavec, a voda stoupala a byla po kolena, potom po pás, pak si museli stoupnout na židli, aby mohli dýchat, a pak už nedosáhli na dno pod sebou, atd. Ale všimněte si toho slova v našem textu, které se opakuje i v další kapitole – Bůh řekl, že smete člověka z povrchu zemského (v. 7) a že všechno bylo smeteno ze země (Gn 7,23). A v sedmé kapitole se mluví o tom, jak se strhl lijavec (Gn 7,12), vody mohutněly a stále jich přibývalo (Gn 7,18), převelice zmohutněly (Gn 7,19) a mohutně stály na zemi po sto padesát dnů (Gn 7,24). Po sto padesáti dnech Bůh způsobil, že nad zemí zavanul vítr a vody se uklidnily (Gn 8,1). Když si tato slova poskládáte dohromady, dostanete ve výsledku něco podobného divoké bouři na moři, kdy se obrovské vlny převalují přes lodi. To je fyzický obraz Božího hněvu.

V Římanům 1 čteme o tom, že Boží hněv může vypadat jednoduše tak, že Bůh nechá hříšníky na pospas v jejich hříších, aby do nich zapadali ještě hlouběji. Ale ani to není nic hezkého – podívejte se, kam jdou dnešní zvrácenosti v sexuálních věcech, nebo si vzpomeňte, kam dovede alkohol opilce, představte si narkomana, který potřebuje stále větší dávku a udělá všechno pro to, aby ji dostal – je to ubohá zmítající se troska (to platí o všech třech). Ten konečný Boží hněv bude mít podobu srážky s rozjetým vlakem. Bude to jako výbuch atomové bomby. Ale zatímco při výbuchu byla vymazaná fyzická existence lidí, při výbuchu Božího hněvu, budou lidé čelit Boží spravedlnosti – okamžitě, rychle a navěky. A Boží spravedlnost je to, co odlišuje Boží hněv od toho našeho – a je to poslední bod dnešního kázání.

III. Boží spravedlnost

Když Bůh soudí svět, přichází jako spravedlivý soudce. Když se Bůh hněvá, jeho hněv je vždy plný spravedlnosti. Náš lidský hněv je vždycky pošpiněn hříchem, protože v nás hřích přebývá a my nejsme schopni oddělit a rozlišit motivy a pohnutky srdce. A i když může být i náš hněv motivován spravedlností, nikdy nebude cele spravedlivý. Boží hněv je spravedlivý, protože Bůh je spravedlivý. Boží soud zjevuje Boží spravedlnost. Jaká to je spravedlnost, když před vodami potopy bylo zachráněno jenom osm lidí? Moji milí, je to naprosto dokonalá spravedlnost. Bůh zná každý záhyb lidského srdce, zná každou myšlenku – podívejte se do toho textu – mluví se tu o výtvorech mysli a srdce. Bůh je zná, ví o nich. Bůh ví o každém výtvoru mé i tvé mysli a srdce. Bůh zná každý detail a každou souvislost. Proto je jeho soud naprosto spravedlivý. Není svévolný nebo pokřivený stranictvím nebo úplatkem. Bůh jedná spravedlivě.

Dokonce je to spravedlnost plná milosti a milosrdenství. Noe byl zachráněn z milosti – našel u Hospodina (to je klíčový verš šesté kapitoly, kterým se budeme zabývat příště). Nic takového není řečeno o jeho ženě ani o jeho synech a jejich ženách. Dokonce čteme, že byl jediný v celém tom pokolení (Gn 7,1). Všichni zhřešili a propadli smrti. Bůh vykonal svou spravedlnost. Je to děsivé, ale přesně tohle je ta jediná spravedlnost, kterou si každý člověk zaslouží. Bůh se hněvá, protože každý hřích člověka, každá myšlenka, každý zlý výtvor jeho srdce nebo jeho mysli je namířen proti svatému Bohu. I to sebemenší zlo, sebemenší skutek nespravedlnosti, je vzpoura proti Bohu. Je to něco, co se vzpouzí proti Boží svatosti, co ji poskvrňuje.

Někdy si říkáme, jak mohl Bůh potrestat Adama s Evou a spolu s nimi celé lidstvo kvůli tak malicherné věci, jako je překročení jednoho zákazu. Říkáme si to proto, že tak málo rozumíme Boží svatosti a spravedlnosti. Bůh stvořil všechno dobré a měl v tom zalíbení, ale člověk se obrátil proti Bohu. Proti tomu dobrému, čistému, svatému Bohu. Jeden čin spravedlnosti poskvrnil všechno. Je to jako když Jakub píše o přikázáních – porušení jednoho přikázání znamená porušení všech, porušení celého zákona (Jk 2,10). A u Boha je to ještě umocněno tím, že on sám je zákonem, on se ztotožňuje se svým slovem, jeho oči se nemohou dívat na zlo, natož aby mohl nějaké strpět. A pokud nějaké zlo strpí, je to jenom proto, aby poskytl čas k pokání, aby vedl k nápravě, aby se slitoval nad hříšníkem a dal milost.

Přesto je i veškerá Boží milost postavená na spravedlnosti. Jak mohl být Noe zachráněn? Jenom kvůli oběti Pána Ježíše Krista – kvůli budoucí oběti. Stejně tak byli zachráněni všichni před ním i po něm. Bůh nemůže lidský hřích nějak zamést pod koberec a dělat, že si nevšiml. Je to přesně naopak – náš text mluví o tom, jak hřích, zlo, nepravost hýbe Božím srdcem. Jak ho tyto věci burcují k vykonání soudu, protože je spravedlivý. V tomhle smyslu je Boží spravedlnost tou nejstrašnější Boží vlastností. Kdo může obstát? Kdo se smí objevit před svatým Bohem? Jenom ten, nad kým se Bůh smiluje a koho on sám prohlásí za spravedlivého. Člověk zrozený v hříchu nemůže dosáhnout Boží spravedlnosti. Jeho jediným údělem je Boží soud. V našem předobraze je to soud potopy, který ukazuje na poslední soud, což je v konečném důsledku hořící ohnivé jezero. Jedinou možností, jak se zachránit před přicházejícím Božím hněvem, jak uniknout této Boží spravedlnosti, je útěk k Boží milosti. Znamená to činit pokání ze své vzpoury proti Bohu a věřit v Pána Ježíše Krista, kterého Bůh dal jako jedinou cestu spasení.

Na věčnosti nebude ani jeden hřích ani sebemenší zlo nebo nepravost, které by zůstaly nepotrestány – buď za něj bylo zaplaceno na kříži jednou provždy, nebo za něj ponese věčný trest ten, kdo se ho dopustil. Bůh jedná spravedlivě. Tohle je velká útěcha pro křesťany – Bůh soudí spravedlivě a jeho soud nakonec vždycky přijde. Každý člověk se postaví před Boží soud – pokud předtím nedostal Boží milost.

V tomto světě existuje nějaká lidská spravedlnost, která je odvozená od Boží spravedlnosti, a někdy se k ní přibližuje, jindy se vzdaluje. Je zobrazovaná jako žena se zavázanýma očima, což má ukazovat na to, že nehledí na člověka. V praxi hříšných lidí to častěji znamená, že lidská spravedlnost je slepá, zaslepená, není schopná vidět a dohlédnout. Proto mnoho věcí zůstane v tomto světě nepotrestáno. Ale před Boží spravedlností nikdo neunikne. Buď uteče k Pánu Ježíši Kristu, který se stal naší spravedlností, protože nesl náš trest za nás, nebo bude čelit Božímu hněvu a dojde naprosto spravedlivé odplaty.

Šestá kapitola Genesis nás seznamuje s touto neúprosnou Boží spravedlností. Nedá se uplatit, nedá se přesvědčit, nedá se obejít, nedá se odložit. Boží slovo říká, že jednou člověk umírá a potom přijde soud (Žd 9,27). Po smrti není žádná další šance. Nyní je čas milosti, nyní se zvěstuje evangelium, že žádný, kdo věří v Pána Ježíše Krista, nezahyne, ale má život věčný. Nyní nás Bůh volá k tomu, abychom se spoléhali na něj a na jeho milost, ne na sebe a svou spravedlnost.

Viděli jsme Boží soud, viděli jsme svatý Boží hněv a Boží spravedlnost, které se zjevily při celosvětové potopě. Ukazují nám velikého a svatého Boha, kterého musíme uctívat celým svým srdcem. A vedou nás k Božímu synu, kterého máme milovat, poslouchat a následovat. Jen v jeho milosti unikneme Božímu soudu, Božímu hněvu a Boží spravedlnosti, která chce potrestat naše hříchy. Pán Ježíš Kristus se stal smírnou obětí za naše hříchy a svou krví nás vykoupil, abychom byli svatí a bezúhonní před jeho tváří (Ef 1,4), aby tu měl svůj lid horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,14). Amen