Růst Kristovy církve v milosti i v bolesti

Jaroslav Kernal, Praha 15. listopadu 2020

Pokoj vám a milost, sestry a bratři, milí v Kristu. Půjdeme dále v našem výkladu knihy Skutků a já bych chtěl, abychom zaměřili svou pozornost na šestou kapitolu. Je to nejkratší kapitola z celé knihy Skutků a hned po ní následuje nejdelší kapitola ze Skutků. Pojďme přečíst text z Božího slova a potom půjdeme do toho vlastního textu. Sk 6,1-15.

Stále ještě jsme na začátku knihy Skutků. Časově jsme stále ještě na úplném začátku Kristovy církve. Po prvním kázání apoštolů a Petra ve Skutcích 2 uvěřily tři tisíce lidí. Když se rukama apoštolů děly zázraky a Petr s Janem uzdravili muže, který byl od narození chromý, vedlo to k tomu, že uvěřily další minimálně stovky lidí, takže učedníků už bylo na pět tisíc (Sk 4,4). Také ďábel ale pracoval a podněcoval závist saduceů a vedoucích představitelů Židů, takže začali pronásledovat apoštoly – zatím na ně jenom tlačili, aby přestali mluvit o Ježíši  a o tom, že to byli právě představitelé židovského národa, kteří ho rukama bezbožných ukřižovali a zabili. V páté kapitole jsme viděli, že k výhrůžkám a k zákazům přidali také fyzické násilí, když nechali apoštoly zbít, zbičovat, zakázali jim mluvit o Kristu, ale propustili je. Apoštolové nepřestali kázat, nepřestali se scházet po domech a v chrámu, nepřestali sloužit Bohu.

• Sk 5:14 A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu.

Byli všemu lidu milí (Sk 2,47), lid je chválil a ctil (Sk 5,13), ale ruku v ruce s tím také narůstala opozice. Opozice může mít nejrůznější podobu, ale ve své podstatě vychází vždycky jenom ze tří možných zdrojů, které nám trvale způsobují problémy. Je tu nenávist světa, která se často projevuje pronásledováním od autorit, je to nenávist ďábla, který využívá všechny možné prostředky, nejčastěji falešné učení, a je tady opozice, která má svůj zdroj v lidském hříchu, ten náš vlastní z toho nevyjímaje, protože i tomu mnohdy musíme čelit. To vidíme třeba ve Skutcích 19, kde byli výrobci model, kteří se kvůli tomu, že uvěřilo velké množství lidí, začali bouřit, neboť jejich byznys začal krachovat. A ďábel samozřejmě využívá všechny možné prostředky k tomu, aby ničil církev i jednotlivé křesťany – jak nenávist světa, tak lidskou hříšnost. Proto Písmo říká, že svůj boj nevedeme proti tělu a krvi, proti lidem, ale proti duchovním mocnostem, proti ďáblu (Ef 6,12).

V našem textu vidíme hřích v církvi i hřích mimo církev, což obojí chce ďábel využít ke zničení církve i lidských životů. Ale vidíme také, jak se Bůh oslavuje skrze věrnost svých služebníků. Pojďme tedy k prvnímu bodu, kde vidíme věrnost apoštolů:

I. Bohu se nebude líbit … (v. 1-6)

V Jeruzalémě žili nejen Židé, kteří se narodili zde nebo v Judsku, ale také Židé, kteří se narodili někde jinde vě světě. Nezapomeňte, že v té době bychom našli Židy na celém území římské říše a od Sýrie také daleko na východ – od dnešního Španělska po dnešní Arménii a na jihu v Egyptě, Etiopii a kdo ví, kde jinde. Pavel byl z Tarsu v dnešním jižním Turecku, Barnabáš z Kypru, nevíme z které části ostrova, takže možná také z dnešního Turecka. Ti Židé, kteří pocházeli z Jeruzaléma a z Judska, se dívali na ty ostatní trochu povýšeně. A tohle hříšné smýšlení proniklo i do církve.

• Sk 6:1 V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl.

My máme tendenci si idealizovat první církev – je jedno, jestli tu v Jeruzalémě nebo kdekoliv jinde, ale tady jsme svědky toho, jak se hned do začátku církve ukazuje hříšná lidská přirozenost. Už jsme to nakonec viděli na začátku páté kapitoly na příběhu Ananiáše a Safiry. A zamysleme se na chvíli – v čem se liší to, co čteme na začátku páté kapitoly od toho, co čteme zde? Největší rozdíl bych viděl v Božím milosrdenství, protože soud nedopadl na církev v šesté kapitole tak rychle a přísně, jako dopadl na Ananiáše a Safiru. V obou případech chtěl Bůh církev něco důležitého naučit. V tom prvním případě učil církev o své svatosti, o soudu a o vážnosti hříchu. A jak je hřích vážný vidíme i tady. Dochází k rozdělení církve! Učedníci si stěžují jedni na druhé. Někteří mají hlad a jiní se mají dobře. Je tady rozdílný přístup – a to je pokrytectví, tedy jde o totéž jako v případě Ananiáše a Safiry. A ještě horší je, že se tu jedná o ty, kteří jsou nejslabší, jde o vdovy. Ale Bůh prokazuje své milosrdenství a učí církev, jak má takové věci správně vyřešit.

• Sk 6:2 A tak apoštolové svolali všechny učedníky …

Apoštolové svolávají církev. Oni jsou tady na místě starších, protože starší ještě nebyli ustanoveni. Až se dostaneme do Skutků 15, uvidíme starší jeruzalémské církve. Ale mezi Skutky 6 a 15 je přibližně sedmnáct let. Nemyslím si, že byli ustanoveni teprve tehdy. Osobně bych řekl, že na začátku jedenácté kapitoly Skutků už vidíme vedle apoštolů také starší (Sk 11,1), což je nějakých šest let po těchto událostech. Když se vrátíme do našeho textu, vidíme, že apoštolové řeší problém s celou církví. Svolali všechny učedníky, protože se to týkalo celé církve. Celá církev společně mluví o tom, jak celý problém řešit. Apoštolové (starší) přinášejí řešení, ale dělají to ve vzájemné spolupráci s celou církví. Začínají tím, že vysvětlují, co se Bohu nebude líbit:

• Sk 6:2 … a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech.“

Vzpomeňte si, co jsme dosud ve Skutcích viděli – apoštolové pořád kázali Boží slovo. Ve Skutcích nenajdeme ani jednu kapitolu, kde by nebylo buď nějaké kázání, nebo vyučování z Písma, nebo popis toho, že apoštolové nebo učedníci kázali. Dokonce i ve dvanácté kapitole, kde je popis Jakubovy smrti, Petrova vysvobození z vězení a Božího soudu nad Herodem, je:

• Sk 12:24 Ale slovo Páně se šířit nepřestalo.

Bohu se nebude líbit … Boží slovo má naprostou prioritu. Boží slovo a modlitba je to nejdůležitější, čím se zabývali apoštolové a čím se mají zabývat starší církve. Pro starší není důležitější služba. Ale ono to platí i pro všechny ostatní křesťany, pouze s tím rozdílem, že všichni nejsou povolání k tomu, aby vyučovali nebo kázali. Ale Boží slovo a modlitba přesto musí hrát hlavní roli. I když bude někdo sloužit vdovám nebo sirotkům nebo dělat cokoliv jiného pro Krista – a cokoliv děláme, máme dělat k jeho slávě.

• Sk 6:3-4 Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.

Apoštolové navrhují vybrat sedm mužů, kteří budou mít určité kvality a ti mají být pověřeni touto službou. Vidíme, jak církev funguje jako tělo. Už jsme to viděli, když se dělili o jídlo i o všechno potřebné k životu a ti, kdo mohli, prodávali domy nebo pole, aby se církev mohla postarat třeba o ty vdovy. Nyní dochází ke sdílení a rozdělení služby. Jsou tu muži, kteří se budou starat o vdovy, zatímco apoštolové se budou věnovat modlitbě a Božímu slovu.

• Sk 6:5  Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství.

Je krásné vidět, co se tady odehrává. Před chvílí jsme četli o stížnostech na druhé, ale nyní vidíme jednomyslnost. Rádi souhlasili s návrhem apoštolů. Apoštolové nerozhodovali direktivně ani autoritářsky – neřekli, že to bude dělat ten a ten, ale vložili to do rukou církve. Dali jasná kritéria a učedníci to řešili. A vyřešili to k Boží slávě. Jenom pár poznámek k těm jménům a půjdeme dál. Důraz je položený na Štěpána – a za chvíli uvidíme proč. Muž plný víry a Ducha svatého. Když to srovnáte s veršem 3, být plný moudrosti znamená být plný víry. Pak je tu Filip. S ním se ještě setkáme a ne jednou. O třicet let později u něj Pavel přespal (Sk 21,8-9) a Lukáš zmiňuje, že měl čtyři dcery, panny. Kolik asi mohlo být Filipovi let, když byl ustanoven jako diákon? Pravděpodobně ještě v té době nebyl ani ženatý. Dále je tu Mikuláš z Antiochie. Obvykle se mluví o setníku Kornéliovi jako o prvním pohanovi, který přijal Krista, ale tady je Mikuláš, pohan, který se obrátil k židovství a následně se stal křesťanem. A mimochodem – podívejte se, odkud byl – z Antiochie. V Antiochii byla významná církev, nejenom v knize Skutků, ale také následně v historii. Poslední poznámka – všech těch sedm mužů má řecká jména. To by mohlo ukazovat, že nejenom těch sedm mužů bylo plných moudrosti, ale celá církev měla Boží moudrost, protože řecky mluvícím vdovám sloužili bratři, kteří jim rozuměli, kteří jim byli blízko mentálně i fyzicky.

• Sk 6:6 Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.

Byli odděleni, veřejně označeni za služebníky církve. Zmínil jsem Filipa – ještě po třiceti letech, kdy bydlel v Cesareji, ho Lukáš označuje jako toho jednoho ze sedmi. O diákonech čteme:

• 1 Timoteovi 3:13 Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše.

První církev vyřešila vážný problém k Boží slávě. Bohu by se nelíbilo, kdyby apoštolové přestali kázat Boží slovo, ale Bohu se zalíbilo, že se rozhojnila služba církve a církvi velmi požehnal.

II. Zalíbilo se Bohu … (v. 7)

Velmi zjevný důsledek toho, že se apoštolové mohli věnovat Božímu slovu a modlitbám je hned na začátku sedmého verše.

• Sk 6:7 Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.

Slovo Boží se šířilo. To by klidně mohl být podtitul knihy Skutků. Od začátku až do konce je to kniha o tom, jak se Boží slovo šířilo. Víme, že se nešířilo samo a neviditelně, tajně, ale šířili ho Pánovi učedníci, přesně tak, jak jim Ježíš přikázal:

• Sk 1:8 Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

Duch svatý mocně působil v životech mužů i žen a Boží slovo se šířilo. Navzdory zákazům, bití, navzdory smrti, jak uvidíme za chvíli, navzdory pronásledování se Boží slovo nepřestalo šířit. Učedníci ho věrně zvěstovali – počínaje Jeruzalémem, přes celé Judsko, Filip přinesl Boží slova obyvatelům Samařska a Bůh Filipa použil také k tomu, aby se Boží slovo, evangelium, dostalo skrze etiopského dvořana do Etiopie. Petr zvěstoval Boží slovo pohanským vojákům v Cesareji, Korneliovi, jeho rodině, přátelům. Další učedníci nesli Boží slovo dál, a přinesli ho do Antiochie, kde uvěřilo velké množství lidí a učedníci tam poprvé byli nazváni křesťany. Z Antiochie Duch svatý povolal Pavla a Barnabáše, kteří šli do Malé Asie, a město od města kázali evangelium. V Pisidské Antiochii byli Židé, kterým vždy kázali nejdřív, naplněni závistí a vzdorovali jejich slovům a rouhali. Ale pohané se radovali:

• Sk 13:49 A slovo Páně se šířilo po celé krajině.

Později šel Pavel také do Evropy, nejdříve do Makedonie, potom do Řecka. V Efezu Bůh dělal veliké věci, takže čteme:

• Sk 19:20 A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo.

Pavel sám mluví o tom, že naplnil Božím slovem území od Jeruzaléma až po Ilyrii, tedy dnešní Albánii a Chorvatsko. Díky uvěznění Pavla slyšeli evangelium také král Agrippa a jeho manželka Bereniké, místodržitel Félix a jeho manželka Drusilla, a další místodržitel Porcius Festus. Potom správce ostrova Malty Publius, Židé v Jeruzalémě a nakonec i římský císař. Boží slovo se šířilo … a když se vrátíme zpátky do našeho textu, počet učedníků v Jeruzalémě velmi vzrostl. Bůh se oslavil na své církvi. Církev vyřešila problém k Boží slávě a Bohu se zalíbilo rozmnožit počet učedníků. Nevíme přesně, co to znamená v danou chvíli v Jeruzalémě. Máme jenom chabé srovnání se situací o třicet let později, když Pavel přišel do Jeruzaléma a setkal se s Jakubem a se staršími církve v Jeruzalémě. Ti mu říkali, že v Jeruzalémě jsou desetitisíce Židů, kteří uvěřili v Krista a jsou nadšenými zastánci zákona (Sk 21,20). Je to dílo Boží milosti, když se lidé obracejí k Pánu. Já jsem před třiceti lety nebyl věřící a naprostá většina z vás také ne. Ale slyšel jsem o tom, že na začátku devadesátých let byly tady v Praze velké evangelizace, kde byly jistě tisíce a možná desetisíce lidí. I v Praze je nepochybně mnohem více křesťanů než před třiceti lety, ale desetitisíce to nebudou. Kéž by se Pán smiloval a vyslal dělníky na svou žeň, použil nás ke své slávě a k šíření jeho Slova. Ale není to o počtech, i když bychom jistě chtěli vidět mnoho lidí zachráněných před věčným zahynutím. Je to o věrnosti Pánu a jeho Slovu, o věrnosti v šíření Božího slova. Počet učedníků v Jeruzalémě velmi vzrostl. A také mnoho kněží přijalo víru.

To je zajímavá poznámka. Kněží patřili k odpůrcům Pána Ježíše Krista během jeho pozemské služby. Mnozí kněží byli nakloněni saduceům, zvláště ti z velekněžského rodu. Kněží sloužili v chrámu podle tříd, do kterých byli rozděleni a pravidelně se tam střídali. A myslím, že to byla právě věrnost církve a apoštolů, když se navzdory všem protivenstvím stále scházeli každý den v chrámu a zvěstovali Boží slovo, která přivedla mnohé z kněží ke Kristu. Měli to svědectví před svýma očima. Den co den viděli ty lidi, jak přicházejí do chrámu a modlí se, jak poslouchají učení apoštolů. Nejspíš věděli, že židovská velerada zakázala apoštolům mluvit o Kristu, přesto se ti lidé stále scházeli v chrámu a mluvili o Kristu. Sloužili druhým lidem, sloužili si navzájem, starali se o potřebné mezi sebou, postarali se i o řecky mluvící vdovy, které měli mezi sebou. Tito kněží každý den přinášeli množství obětí – krvavých i nekrvavých – Bohu, aby uctili Boha, aby sebe i druhé očistili od hříchu a usmířili s Bohem. A potom možná jednoho dne slyšeli nebo zaslechli vyučování apoštolů o tom, že je tady jiná oběť, jednou provždy obětovaná, definitivní. Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Uslyšeli o knězi, který nebyl z rodu Lévi a z řádu Áronova, ale měl věčné kněžství podle řádu Melchisedechova. Uslyšeli o přísaze, kterou se Bůh zavázal svému Synu: „Ty jsi kněz navěky“ (Žd 7,21). Znali ty zkorumpované velekněze, kteří ovládali byznys na chrámových nádvořích, kteří zakazovali apoštolům mluvit o Ježíši, kteří odsoudili Krista. A tady byl velekněz, svatý a nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa (Žd 7,26). A slyšeli o lepší smlouvě, než byla ta stará, Mojžíšovská, o nové smlouvě, která byla zpečetěná Kristovou krví. Uslyšeli evangelium a uvěřili. Vyznali Krista jako svého Pána, jako zaslíbeného Meisáše, spolehli se na jeho oběť na kříži Golgoty a byli zachráněni. Bohu se zalíbilo zachránit mnohé. A to je zpráva, která je stále stejná – Bůh nechce, aby někdo zahynul, ale volá lidi k pokání a k víře. A nás používá jako své nástroje a hlasatele, abychom na místě Božím volali k lidem: „Dejte se smířit s Bohem.“ To byla zpráva, která se stala osudnou jednomu ze sedmi diákonů.

III. Bohu se bude líbit … (v. 8-15)

Zbytek šesté kapitoly se věnuje Štěpánovi. Jeho příběh vrcholí jeho mučednickou smrtí na konci sedmé kapitoly. Dneska se podíváme jenom na začátek jeho příběhu, ale je tu také jeden vrchol – Štěpán dělal to, co se Bohu líbilo a Bůh se k němu přiznal, když byl křivě obviněn. Ale popořádku – Štěpán byl:

• Sk 6:8-10 … obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze, zvané synagóga propuštěnců, a k synagóze Kyrénských a Alexandrijských, a společně se židy z Kilikie a z Asie se začali se Štěpánem přít. Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil.

Štěpán byl plný víry a Ducha svatého. Kromě toho ho Bůh obdařil svou milostí a velikou mocí. Štěpán je jeden z mála křesťanů, kteří jsou kromě apoštolů výslovně zmíněni v souvislosti s tím, že skrze ně Bůh udělal nějaký zázrak. Naprostá většina zázraků, o nichž čteme v knize Skutků, se děla skrze apoštoly. Ale všimněte si, že nešlo jenom o zázraky. Štěpán měl moudrost od Boha. Židé z řecky mluvících synagog – a nejspíš v těch synagogách byly vdovy, které uvěřily v Pána Ježíše Krista a církev se o ně starala – Štěpán byl ten, kdo to zařizoval. A přitom mluvil o Kristu. Ti Židé se s ním začali přít, ale nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, neměli argumenty na Štěpánova slova. Nevíme přesně, o čem mluvili, ale jistě to bylo velmi podobné tomu, co dělal apoštol Pavel. Svědectví z Tesaloniky:

• Sk 17:3 [Pavel] vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš“, řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“

Štěpán nejspíš dělal totéž. Prostě mluvil o Kristu. Používal Boží slovo a svědčil o Pánu. Myslím, že něco málo nám mohou napovědět také následující verše – sice mluví o křivých svědcích, ale mám za to, že jádro toho, co ti lidé tvrdili, bylo pravdivé.

• Sk 6:11-14 Navedli tedy několik mužů, aby prohlašovali: „My jsme slyšeli, jak mluví rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Tím pobouřili lid a starší se zákoníky; pak si pro Štěpána přišli, odvedli ho a postavili před radu. Přivedli křivé svědky a ti vypovídali: „Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu. Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš.?

Nevěřím, že se Štěpán rouhal. Ale myslím, že říkal věci, které zněly Židům jako rouhání. Podívejte se spolu se mnou ještě jednou do dvacáté první kapitoly Skutků, když Pavel přišel do Jeruzaléma a setkal se s Jakubem a staršími. Oni mu řekli velmi podobné věci, jaké slyšel Štěpán – mluví o Židech, kteří uvěřili:

• Sk 21:21 O tobě se doslechli, že prý učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše: aby přestali obřezávat své syny a žít podle otcovských zvyků.

Pavlovo učení máme velmi dobře zaznamenané v jeho listech. Nevedl Židy ani nikoho jiného, aby odpadli od Mojžíše, ale vedl všechny lidi k tomu, aby věřili v Ježíše. Mnohým to mohlo znít jako mluvení proti Mojžíšovu zákonu. Mluvil o tom, že skrze oběti se člověk nezachrání. Mluvil o tom, že obřízka těla nic neznamená, že podstatná je obřízka srdce, která není učiněná lidskýma rukama, ale je to dílo Ducha svatého. Mluvil o tom, že Mojžíš svědčí o Kristu a že Kristus je víc než Mojžíš. Mluvil o tom, že shrnutím zákona není desatero přikázání, ale láska – láska k Bohu a láska k bližnímu. Štěpána obvinili, že učí o Kristu, který řekl, že mají zbořit tento chrám a on jej ve třech dnech znovu postaví. Ale to jsou slova, která Pán Ježíš řekl (J 2,19). Ježíš mluvil o chrámu svého těla, které bylo ukřižováno, pohřbeno, ale třetí den vzkříšeno. Pán Ježíš vstal z mrtvých. To byla Štěpánova hlavní zvěst. Kázal Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých, kázal o vysvobození z hříchu i ze smrti, o vysvobození z marnosti náboženského života, který nemůže přinést člověku pokoj s Bohem, ani pokoj s lidmi, který nemůže dovést žádného člověka do nebe. Jenom Ježíš může. Není jiná cesta kromě Krista. Kvůli tomu nyní stojí Štěpán na stejném místě, na kterém stáli ve čtvrté kapitole apoštolové – stojí před radou a je souzen a vyslýchán. Jsou tady křiví svědkové, kteří převracejí Štěpánova slova, aby ho mohli odsoudit. Nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, proto proti němu postavili ducha lži a falešného obvinění. V 5. kapitole anděl vyvedl apoštoly z vězení a odvedl je od rady do chrámu, kde kázali Boží slovo. Zde kvůli kázání Božího slova o chrámu přichází anděl do židovské rady:

• Sk 6:15 Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla.

Šestá kapitola je zakončená nádhernou scénu – podle mě je to jedna z nejkrásnějších scén v knize Skutků. Štěpánova tvář září nebeskou slávou. Štěpán byl plný Ducha svatého, který přišel proto, aby svědčil o Kristu. A Štěpán se chystá zvěstovat Pána Ježíše Krista. Proto září. Proto na něm spočívá nebeská sláva. Tvář je často zrcadlem duše.

• Př 15:13 Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha.

Kéž by bylo naše srdce naplněné Duchem svatým a naše duše přilepená na Pána Ježíše Krista. Kdekoliv je vyvyšován Pán Ježíš Kristus, tam bude přítomná jeho sláva. Apoštol Pavel napsal:

• 2K 3:18 Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.

Moji milí, kéž by naše odhalená tvář skutečně svědčila o radosti, kterou čerpáme od samotného Krista. Jenom v něm najdeme pokoj i radost. I když budeme čelit duchu lži a budeme stát před soudem, jestliže se budeme upínat k němu, jestliže zůstaneme věrní Pánu, Bůh v nás najde zalíbení a oslaví se na našich životech. Možná budeme zářit andělskou září, která není z člověka, ale je cele dílem Boží milosti. To není něco, co můžeme způsobit sami, stejně jako cokoliv, co jsme dnes viděli v šesté kapitole – to může udělat jen Bůh skrze Pána Ježíše Krista. Amen