Martyn Lloyd-Jones

- Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1–7)
Než se na tomto místě začneme zabývat konkrétními problémy nebo otázkami, s nimiž se v současnosti jednotliví křesťané a církev potýkají, myslím, že by bylo užitečné a vhodné, abych se pokusil shrnout body, o nichž jsme společně uvažovali. Předkládám tedy následující závěry.
Za prvé, že církev a stát jsou v novozákonním učení zcela odlišné a že z novozákonního učení nevyplývá žádný důvod k tomu, aby jeden z nich ovládal toho druhého. Neexistuje žádný důvod k tomu, aby církev ovládala stát, jak to dělala a vždy chtěla dělat římskokatolická církev. Stejně tak ale neexistuje žádný důvod k tomu, aby stát ovládal církev, jak se to děje za erastianismu a v každé státní církvi.
Za druhé, jistě jsme si uvědomili, jak nebezpečné je snažit se nalít „nové víno“ evangelia a nového zřízení do starých nádob Starého zákona a starozákonního učení. Tento omyl vyplývá z toho, že nevidíme jedinečnost postavení synů Izraele. Ve starozákonní dispensaci tvořil stát a církev tentýž lid, ale toto zvláštní postavení již neexistuje.
Za třetí, věřím, že je jasné, že to, co se stalo za Konstantina, nebyl jen odklon od novozákonního učení, ale také odklon od praxe prvotní církve. To je, myslím, zásadní bod a právě jeho neuvědomění stálo za velkou částí historie, o níž jsme dosud hovořili.
Můj čtvrtý obecný závěr tedy je, že z historického hlediska je zcela jasné, že římskokatolická církev zachovávala vztah církve a státu, který začal v době Konstantinově. Zpočátku byl stát mocnější. Jeho moc však upadala, až nakonec římskou říši dobyli barbaři. Římské církvi se pak podařilo toto postavení zvrátit a začala ovládat život státu. Co se však týče principu jejich vzájemné provázanosti, ten zůstal neměnný.
Věřím, že je také jasné, že protestantští reformátoři se dopustili úplně stejné chyby. Vůbec tomu nečelili. Prostě to převzali, aniž by to prozkoumali, jak měli udělat. A to se týkalo nejen protestantských reformátorů, ale i jejich potomků, dokonce včetně puritánů v Británii, a bylo zapotřebí toho, co se stalo v roce 1662, v době tzv. velkého vyhnání, aby se lidé v celé této věci skutečně probudili.
Dovolte mi, abych vám doporučil knihu The Reformers and their Stepchildren (Reformátoři a jejich nevlastní děti) od Leonarda Verduina[1], která je k tomuto tématu velmi užitečná a poučná. Velmi jasně ukazuje, jak reformátoři v tomto bodě sešli na scestí, když převzali celou představu o spojení státu a církve, což se projevilo hlavně tím, že vyjádřili svůj odpor vůči anabaptistům. Anabaptisté se provinili mnoha excesy – a nikdo by je kvůli tomu neměl obhajovat – ale v tomto konkrétním principu stáli za něčím, čemu trvalo více než sto let, než si to lidé v této zemi trochu jasněji uvědomili.
To jsou tedy obecné závěry, ale mě skutečně zajímá jejich význam pro nás. Někdo mi v této chvíli možná řekne: „Co to má všechno společného s námi?“ A já se snažím ukázat, že to s námi souvisí úplně ve všem, protože jsme se opět dostali do situace, kdy jsou všechny tyto otázky nanejvýš důležité. Ať se nám to líbí, nebo ne, ať to vůbec chceme, nebo ne, jsme v této situaci. Žijeme shodou okolností v době, která je jedním z velkých dějinných zlomů, a to nejen ve světě obecně, ale i v dějinách křesťanské církve. Velká rozhodnutí byla přijata, jsou přijímána a v příštích několika letech budou přijímána stále rychleji. A my všichni se na tom podílíme – tyto věci se stanou. Pokud nic neuděláte, rozhodnutí budou přijata za vás a vy se ocitnete před hotovou věcí. A to je něco, co bychom měli všichni odsoudit.
Apoštol Pavel píše: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů“ (1K 12,27). Je nám dáno postavení v Kristově těle, a proto se sluší, abychom se všichni seznámili nejen s biblickým učením, ale také s fakty o tom, co se děje kolem nás a s námi, abychom, až budeme vyzváni k rozhodování, věděli, co děláme. Z dějin církve nám v této otázce církve a státu plynou jistá ponaučení, která jsou velmi jasná, zvláště když se na ni podíváme ve světle učení samotného Písma.
První lekcí je strašné nebezpečí tradicionalismu. Všimněte si, že neříkám nebezpečí tradice, ale tradicionalismu. Jaký je mezi nimi rozdíl? Je to tento: tradice sama o sobě je něco, co je dobré. Každý, kdo zavrhuje celou minulost, se chová velmi pošetile. Vím, že je mnoho lidí, kteří to dnes dělají; skutečně, možná jedním z nejhloupějších aspektů současného života je tendence předpokládat, že vše, co se stalo v minulosti, je zcela nepodstatné a nedůležité a že nikdo nic nevěděl, dokud nepřišla tato současná generace. Ale ti, kdo minulost odmítají, projevují – jednoduše řečeno – nedostatek inteligence. Ti, kteří trochu přemýšlejí a mají nějakou životní zkušenost, si brzy začnou uvědomovat, že život je něco skutečně velkého a poměrně obtížného, a jsou vděční za jakékoli světlo, pomoc nebo informace a poučení, které mohou získat od těch, kteří tu byli před námi.
Jako křesťané samozřejmě vycházíme ze základního předpokladu, že svět se nemění. Svět si myslí, že ano, ale součástí naší víry jako křesťanů je uznání, že od pádu člověka se svět nezměnil. Mění se samozřejmě navenek, v oblékání, vzhledu a v některých zvycích a obyčejích, ale v podstatě se muži a ženy v hříchu vůbec nemění: ve všech generacích páchají stejné hříchy, upadají do stejných omylů, opakují stejné hereze.
Co tedy může být důležitější než poučit se z minulosti? Děláme to tak, že uvažujeme o tradicích, které jsme zdědili, a měli bychom Bohu děkovat za každou tradici a plně ji využívat; měli bychom se s ní seznámit a poučit se z ní. Často jsem musel říkat, že pro mě je jednou z nejpodivuhodnějších věcí fakt, že evangelikálové neznají velký evangelikální příběh staletí. Mnozí si zřejmě myslí, že evangelikální hnutí začalo v této zemi s příchodem D. L. Moodyho v roce 1873. To je však naprostá neznalost a mnohé z našich problémů a neúspěchů v oblasti církve pramení přímo z této neznalosti. Seznamme se tedy s minulostí, jak se o to snažíme, a poučme se z ní, jak jen to půjde. To je správné využití tradice.
Tradicionalismus je však něco úplně jiného, něco velmi nebezpečného, co odsuzuje sama Bible. Tradicionalismus, stejně jako většina „ismů“, je tendence povýšit nějaké učení na něco absolutního, co se stává zákonictvím a nakonec ochromuje naše myšlení. Rozdíl mezi tradicí a tradicionalismem mohu ilustrovat na paralelním rozdílu mezi legitimní národní hrdostí na jedné straně a nacionalismem na straně druhé. Být hrdý na svůj národ je nejen legitimní, ale i dobré. Ale v okamžiku, kdy se změní v „ismus“ – nacionalismus – stává se zdrojem chyb a potíží. Tolik problémů a tragédií, kterým jsme museli čelit ve dvacátém století, bylo způsobeno výhradně nacionalismem a dost možná se ukáže, že právě on bude v budoucnu největším zdrojem potíží.
Dovolte mi však ukázat rozdíl mezi tradicí a tradicionalismem v podobě, v jaké jej nacházíme v Písmu. Vezměme si, jak náš Pán v 15. kapitole Matoušova evangelia odsuzuje tradicionalismus farizeů a zákoníků. Obvinění našeho Pána zní: „A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží“ (v. 6). To je velmi důležitá věc. Pamatujte si, že farizeové byli náboženští lidé; byli to učitelé náboženství a byli to velmi vážní lidé: takový byl jejich život. Oni ze všech nejvíce věřili, že ctí Boha a žijí k jeho slávě. Jak o nich říká Pavel: „Jsou plni horlivosti pro Boha“ (Ř 10,2).
Je velkým omylem považovat farizeje za nečestného člověka. Vím, že spisovatelé mají tendenci v nás tento dojem vyvolávat, ale je to zcela mylné. Problém ubohého farizeje nebyl v tom, že by se záměrně snažil oklamat ostatní, ale v tom, že klamal sám sebe. Neuvědomoval si, co dělá. V tom byla jeho tragédie.
Tento podvod je velmi zákeřný a rafinovaný. Stalo se toto: tito lidé studovali svá Písma a komentovali je, a tak vznikl soubor výkladů a učení. V žádném případě neměli v úmyslu se mýlit. Jejich záměr byl naprosto správný a dobrý; byli tu proto, aby vysvětlovali a vykládali Písmo. Ale jak to dělali a jak toto učení hromadili, vznikla tradice; a náš Pán řekl, že dospěli do bodu, kdy se celou dobu věnovali své tradici a učení Božího slova bylo zcela zastřeno. To bylo obvinění, které proti nim vznesl. V podstatě řekl: „Tvrdíte, že jste učitelé, ale nejste učitelé Slova; zastíráte Slovo; stojíte mezi ním a lidmi se svými tradicemi, tradicemi starších. Stále říkáte: ‚Bylo řečeno‘ a přitom citujete své autority.“
Lidé tak nebyli postaveni tváří v tvář Božímu zákonu a učení Písma. Místo toho tu byli chytří a zkušení muži, kteří porovnávali ten a ten názor, vytvářeli mezi farizeji konkurenční školy a veškerý čas trávili abstraktními argumenty. Prostý lid tak nebyl poučován. Proto když náš Pán přišel a učil je jasně a přímo, čteme, že „početný zástup mu rád naslouchal“ (Mk 12,37). Samozřejmě! Nemohli se řídit těmi druhými, byl to samý intelektualismus a Boží slovo jim bylo zatajováno, ale náš Pán je odhaloval a přinášel.
Takto tedy náš Pán řešil právě tuto záležitost. Tradice se stala tradicionalismem a zakrývala pravdu. To je nanejvýš nebezpečné. Všichni tomu podléháme a věřím, že jsme všichni připraveni si z toho vzít ponaučení. Pokud tak neučiníme, nejenže propásneme velkou příležitost, která se nám jako křesťanskému lidu – mám na mysli zejména evangelikály – v současné době naskýtá, ale dopustíme se i těžkých chyb a budeme házet klacky pod nohy šíření evangelia.
S tradicionalismem se vždy stává, že se soubor učení, který vznikl způsobem, který jsem vám popsal, ustálí; ustrne a ztvrdne, zkostnatí, chcete-li. A lidé, kteří jsou jím ovlivněni a ovládnuti, jsou zpravidla lidé, kteří odmítají uvažovat o čemkoli jiném. Jejich mysl je uzavřená. A právě proto farizeové nechtěli našeho Pána poslouchat. Nezapadal do jejich schématu věcí, do jejich učení či pohledu, a tedy ani do jejich tradice. Proto proti němu protestovali, odsuzovali ho a nakonec způsobili jeho pád.
Nepochybuji o tom, že v mnoha případech tradicionalisté jednají zcela v duchu strachu. Mají pevně stanovený systém, takříkajíc „rámec“ učení, a bojí se, že kdyby tento systém jakkoliv uvolnili, mohli by o všechno přijít. A tak, protože se bojí, říkají: „Musím to všechno obhájit“, a nic jiného neposlouchají.
Vzpomínám si na jednoho muže, který už dávno odešel do slávy a který pravidelně navštěvoval Westminsterskou kapli. Dobře si vzpomínám, že když jsem měl kázání o biblických doktrínách a zabýval se učením o posledních věcech, přišel a poslouchal. Bylo však zcela zřejmé, že když naslouchal výkladu a argumentům, začínal chápat, že pozice, kterou zastával padesát let, není tak neomylná, jak si myslel. Řekl mi však poněkud žertovně: „Víte, já už jsem příliš starý na to, abych to měnil.“ Cítil, že když už má nějaký systém, a dokonce ho tolik let vyučoval, ačkoli jiný názor může být správný a pravdivý, nemůže se změnit.
Díky Bohu, že naše spása nezávisí na našem porozumění! Ale vidíte, do jak ubohého postavení se můžeme dostat kvůli nějakému takovému duchu strachu. Znám dokonce lidi, kteří se vyhýbají shromážděním, na nichž je prezentován názor, který se neshoduje s tím, v co vždy věřili a v čem byli vychováni. Prostě se bojí si to poslechnout.
Nechápete, jak je to trestuhodné? Je pro nás velmi snadné odsoudit římský katolicismus. Říkáme: „Ti lidé jsou jen tradicionalisté. Místo toho, aby šli do Písma, říkají: ‚Co učí církev?‘ Dávají přednost učení a tradici církve před učením Písma.“ To je protestantské obvinění římských katolíků, že chudákům římským katolíkům není dána pravda, že jim je podsouváno všechno to církevní učení o Marii a svatých a díle přepodstatnění a všechno to, co se za staletí nashromáždilo tradicí, a že je mnoho nevinných, nevědomých římských katolíků, kteří vědí o jednotlivých svatých mnohem víc než o Písmu. Jak snadné je pro nás to odsoudit a vidět, že je to chybné. Ale jak těžké je pro nás vidět, že se často dopouštíme přesně téhož, že máme stejně zabedněnou a uzavřenou mysl.
To je vždy typické pro tradicionalismus. Je jistě stejně nesprávné, když zaujmeme postoj: „Moje vyznání je správné nebo špatné“, jako když řekneme: „Moje země je správná nebo špatná.“ O člověku, který říká: „Moje země se nikdy nemůže mýlit“, si nemyslíme nic dobrého. Víme, že právě to plodí války, že války vznikají, když jsou lidé natolik pošetilí, že to říkají. Ale svět je plný lidí, kteří říkají totéž v náboženské oblasti. „Denominace, ve které jsem byl vychován – za tu budu bojovat do posledního dechu!“ Proč? No, protože je to moje vyznání. To je úplně stejný duch, v tom není vůbec žádný rozdíl.
Tradicionalismus se projevuje i jinak. Vždy hrozí nebezpečí, že církevní otcové budou považováni za božsky inspirované a neomylné. Jako protestanti máme námitky proti učení o papežské neomylnosti a nevěříme ani v neomylnou církev. V těchto otázkách jsme velmi rozhodní. Znám však mnoho protestantů, kteří nevědomky a zcela neúmyslně udělali z Jana Kalvína papeže. Jejich postoj je: „Nesmíte kritizovat Jana Kalvína, a to ani v detailech. Kalvín se nikdy nemůže mýlit. To se objevuje v recenzích. Četl jsem dvě recenze na knihu, kterou jsem právě doporučoval, The Reformers and their Stepchildren (Reformátoři a jejich nevlastní děti). Ani jeden z recenzentů se nijak nevyjádřil k obsahu knihy, ale každý se chopil toho, že v té knize je kritika Kalvína, a na to se upnul. Dělat však z Kalvína papeže tímto způsobem znamená provinit se tradicionalismem.
A tento postoj se týká nejen lidí, ale i knih a dokumentů. Existují lidé – a o tom není pochyb, jen to uvádím jako ilustraci –, kteří opět nevědomky považují poznámky v takzvané Scofieldově Bibli za stejně inspirované a neomylné jako text Písma. Tvrdí: „Tohle nemůže být špatně, je to v Bibli.“ Znám také lidi, kteří považovali Westminsterské vyznání za božsky inspirované a neomylné a tvrdili, že se nesmí kritizovat. Víte, na všech stranách, ať už zastáváte jakýkoli názor, vždy hrozí nebezpečí, že se dostanete pod tyranii tradicionalismu, že se budete zcela řídit učením jednoho člověka, jedné knihy nebo jednoho systému.
To jsou jen některé způsoby, jak se tento duch tradicionalismu projevuje, a vy vidíte, jak je to všechno důležité a jak to souvisí se současnou situací. Žijeme v době, kdy příznivci takzvaného ekumenického hnutí vyzývají lidi ke spojení do jedné velké světové církve. Vyzývají lidi, aby se nedrželi rigidně myšlenek, s nimiž vyrůstali, ale aby se znovu zamysleli. Co k tomu máme říci my?
Tragédií je, že tolik lidí, kteří se setkávají s takovým postojem, místo aby vše posuzovali ve světle Písma, chápali evangelikální postoj a spojili se, aby se za něj postavili, se mnohem více snaží hájit postoj, který už zastávají: „Byl jsem v ní vychován, otcové a dědové se vrátili, celá moje rodina vždy patřila k této denominaci.“ Nejsou tedy otevřeni pravdě, jejich mysl je uzavřená, nejsou připraveni se změnit, nejsou připraveni připustit, že se jejich otcové možná mýlili a oni sami se také mýlí.
Chci jen naznačit, že ve světle našich úvah o dějinách vztahu mezi církví a státem bychom jistě měli dospět k obecné zásadě, že každý z nás může sejít z cesty, v určitých bodech se mýlit, a že nesmíme považovat nic, co kdy církev udělala, za neomylné. Naopak, musíme vše zkoumat ve světle učení Písma a bez ohledu na důsledky být připraveni jednat podle toho, co zjistíme.
Tímto nabádáním vlastně dělám to, co dělali sami reformátoři. To byla obrovská věc, kterou podnikl Martin Luther. Byl zde muž, který se po poznání pravdy Písma byl připraven postavit proti patnácti staletím tradice. Víme ovšem, že od té doby se Luther sám stal papežem mnoha částí luteránské církve. Luther, Kalvín a tito další reformátoři však nebyli vázáni vším, co bylo přijato na prvních ekumenických církevních koncilech. Byli k těmto koncilům kritičtí a neváhali to říci.
Stejně tak reformátoři byli připraveni kritizovat církevní otce: to byla jedna z velkých sporných otázek mezi nimi a římskokatolickou církví. Římskokatolická církev citovala otce, ale reformátoři říkali: „Co říká Písmo?“ Dokonce i první církevní otcové nejenže mohli sejít z cesty, ale zjevně tak i činili. Nesmíme proto otrocky přijímat vše, co nám přináší tradice. Musíme říci: „Je to užitečné, ale prozkoumejme to ve světle Písma a pak se rozhodněme, co máme dělat.“
Věřím, že je nám to všem jasné. Není nic politováníhodnějšího než to, že lidé jen hájí pozici, ve které jsou, že odmítají uvažovat o čemkoli jiném a bojí se mít otevřenou mysl. Křesťané by měli mít otevřenou mysl v tom smyslu, že nejsou svázáni tradicí. Jsou otevřeni Písmu a měli by ve světle jeho chápání hodnotit vše ostatní.
Když jsme zkoumali otázku vztahu mezi církví a státem a viděli jsme, jak naši velcí předkové nevědomky převzali tradici, místo aby ji posoudili ve světle Písma, věřím, že se tohoto nebezpečí vyvarujeme. Pokud si to neuvědomíme a pokud se budeme všichni držet pouze vyznání, ve kterém jsme byli vychováni, a toho se budeme držet za každou cenu, pak většina z nás zjistí, že skončíme, dříve než si myslíme, v římské církvi, nebo budeme rozděleni na takové malé fragmenty, že se nebudeme moci zařadit ani dovnitř církve, ani mezi ty, kteří jsou mimo ni.
Domnívám se, že toto téma je pro nás právě v této době velkým poučením. Říká se nám, že všechno je v tavicím kotli; využijme toho. Poučme se z Písma, poučme se z minulosti a dospějme k rozhodnutím ve světle Písma a rozhodně se jich držme, připraveni za ně v případě potřeby i trpět. A především buďme odhodláni je společně uvádět do praxe.
To jsou tedy obecné poznatky, o nichž jsme, jak věřím, všichni připraveni vážně a s modlitbou uvažovat. Pak se ale ptám: Jaký je náš postoj k celé této otázce vztahu církve a státu? Zdá se mi, že se vše redukuje na jednu základní otázku: Jaká je funkce státu?
V jistém smyslu jsme o tom již uvažovali, ale musíme se k tomu vrátit a znovu se na to podívat ve světle problémů, o kterých jsme přemýšleli. A když uvažujeme o funkci státu, ocitáme se před dvěma doplňujícími otázkami, které nám pomáhají tuto otázku osvětlit. První z nich je tato: Má mít stát vůbec nějakou pozitivní funkci, nebo je zcela negativní?
Když si přečtete tuto pasáž v Římanům 13, myslím, že budete muset dojít k závěru, že účel státu je zcela negativní. Pokud si přečtete 1. list Timoteovi 2, najdete tam poučení, které apoštol dává Timoteovi, aby on zase mohl učit jiné. Pavel říká: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti“ (v. 1–2). To je funkce státu. A když si vezmete pasáž v 1. Petrově 2,1, myslím, že tam najdete přesně stejné učení. Petr říká, že úkolem místodržících, králů, státu, ať už se jedná o jakoukoli autoritu, je „trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře“ (v. 14).
Zdá se, že tři novozákonní pasáže, které se touto otázkou zabývají, ji takto ponechávají, ale to vyvolává druhou doplňující otázku. Jsou tací, kteří říkají: „Ale vždyť jste ještě neuvažovali o celém tom učení o obecné milosti.“ Jejich argumentem je, že všichni lidé jsou kvůli pádu hříšní a Bůh s některými jedná prostřednictvím své zvláštní, spásné milosti, ale s ostatními jednat nepřestal: S nimi jedná prostřednictvím toho, čemu se říká „obecná milost“. Svět je stále Božím světem, Bůh ho neopustil a prostřednictvím Ducha svatého něco koná i s neobnoveným světem.
A tak se tito lidé ptají: „Co tedy s tím? A nejen to, Pán Ježíš Kristus je Pánem vesmíru. On sám řekl: ‚Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.‘ To je pravda. Je nám řečeno, že ‚všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá‘ (Kol 1,16–17) a že je nade vším, ‚vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím‘ (Ef 1,21). Jak je to tedy s Kristovou vládou nad celým životem?“
Tito lidé proto tvrdí, že spojení učení o obecné milosti a vládě Pána Ježíše Krista znamená, že Bůh působí i v životech neobnovených lidí. A protože mocenské orgány jsou ustanoveny Bohem, je úkolem církve učit stát, že je jeho povinností uvést v život Kristovu vládu nad celým životem. Říká se tedy, že v jistém smyslu je úkolem státu pokřesťanštění společnosti, že stát musí uvést křesťanské učení do všech aspektů života, do všech lidských záležitostí. Říkají, že je špatné, když se církev od toho všeho distancuje. A tak tito lidé mluví o „získávání světa pro Krista“ a „získávání kultury pro Krista“. Dodávají, že to má být postupný proces, že křesťanské učení má ve společnosti působit jako kvas a že jak bude pronikat do života světa, budou různé aspekty života vychváceny z moci ďábla. Tak se bude stále více projevovat panství Boha a jeho Krista.
Toto učení bylo velmi populární, zejména na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století. V Británii ji vyučoval anglikánský učitel, významný muž jménem F. D. Maurice, dále kanovník Scott Holland, který koncem devatenáctého století kázal v katedrále svatého Pavla, a slavný biskup Gore a později arcibiskup William Temple. Nebylo to však vlastní jen těmto kazatelům, ani anglikánům.
Podobně učili i lidé v jiných zemích. V Holandsku žil významný muž jménem Abraham Kuyper, který se proslavil svými přednáškami o kalvinismu. Byl to člověk, který byl vychován v holandské reformované církvi, začal vidět, že tato státní církev v některých ohledech sešla z cesty, a spolu s dalšími založil takříkajíc novou denominaci. Byl vysvěceným duchovním, ale nakonec se toho vzdal a vstoupil do politiky. Jeho zásadní učení spočívalo v tom, že je třeba vnášet Boží a Kristovu vládu do celého života. Spolu s dalšími založil politickou stranu, která tyto myšlenky propagovala, a skutečně se stal nizozemským premiérem. Věřil v křesťanské školy a v Amsterdamu založil křesťanskou univerzitu, která je známá jako Svobodná univerzita v Amsterdamu.
Tohle je tedy otázka: Který z těchto dvou názorů zastáváte – názor, který říká, že funkce státu je téměř výhradně negativní, nebo teorii, která funkci státu hodnotí velmi pozitivně a říká, že lze dokonce používat takové pojmy jako „pokřesťanštění“ života a společnosti? Nyní, když to máme před sebou, bych vám předložil několik myšlenek.
Za prvé: řekl bych, že je vždycky špatné mluvit o „ pokřesťanštění“ čehokoli. Nic takového není možné a takový názor bych označil za heretický. Buď jste křesťan, nebo nejste křesťan. Jen křesťan může žít křesťanským životem, jen křesťan může chápat křesťanské učení. Ať už tedy budete s neobnovenými jedinci dělat cokoli a ačkoli budete měnit způsob života společnosti - a já s tím naprosto souhlasím – nesmíte používat termín „pokřesťanšťovat“. Je dobré přesvědčovat lidi, aby žili určitým způsobem, ale nesmíte říkat, že žijí jako křesťané, protože to nedokážou. Tvrdit, že muž nebo žena mohou žít křesťanským životem v jakékoli podobě, aniž by se znovu narodili, aniž by se stali křesťany, je podstatou pelagiánské hereze.
Za druhé, ve světle učení Písma je jistě zcela nesprávné mluvit o Kristově vládě a jeho království jako o „postupném“ příchodu. To je velmi důležitý bod. Jsou tací, kteří by chtěli použít podobenství o kvasu, které vyučoval náš Pán, k tomu, aby učili této myšlence. Vzpomínáte si, že náš Pán říká, že království je jako žena, která vezme trochu kvasu, tedy droždí, a dá ho do mouky, a to postupně působí v celém těstě (Mt 13,33). V posledních zhruba sto letech se to používá jako argument, který má ukázat, že křesťanství ve společnosti působí dál, až se nakonec celá stane křesťanskou.
Chci však tvrdit, že jde o vážné nepochopení podobenství o kvasu, protože takový výklad vlastně způsobuje, že podobenství odporuje jiným jasným výrokům samotného Pána v jiných částech Písma. Vezměme si například slova našeho Pána v 17. kapitole Lukášova evangelia: „Když se ho farizeové ptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: ‚Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: »Hle, je tu« nebo »je tam«! Vždyť království Boží je mezi vámi!‘ Svým učedníkům řekl: ‚Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte. Řeknou vám: »Hle, tam je, hle, tu«; zůstaňte doma a nechoďte za nimi. Jako když se zableskne a rázem osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni. Ale nejprve musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení. Jako bylo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka: Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny. Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny. Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka‘“ (Lk 17,20–30).
Tyto věci jsou jistě naprosto jasné a srozumitelné. Náš Pán navíc položil obrovskou a ohromující otázku: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (Lk 18,8). Obraz konce času, který si náš Pán představil bezprostředně před svým příchodem, je takový, že i v církvi bude situace tak špatná, že si tuto otázku můžete položit. A pokud to tak bude s církví, v jakém stavu bude svět? Náš Pán nám řekl, že to bude podobné době před potopou nebo před zničením Sodomy a Gomory. Náš Pán tedy zdaleka neučil, že křesťanství postupně proniká do společnosti a do života neobnoveného světa, ale učil pravý opak. A samozřejmě, když čtete knihu Zjevení, získáte přesně stejný dojem o strašlivých podmínkách, velkém utrpení a světě, který se oddává zlu. Přečtěte si znovu 17. a 18. kapitolu této knihy a najdete tam situaci, která je diametrálně odlišná od situace ve společnosti prostoupené křesťanstvím.
Je velmi zajímavé si znovu všimnout, že toto učení bylo velmi populární na konci 19. století, kdy v zemi panoval mír, a země prosperovala. Myslím, že právě to tyto dobré muže zmátlo. Od napoleonských válek panoval víceméně mír, ačkoli došlo ke krymské válce, což byl jakýsi incident. Ale byla tu ta éra míru, kdy se rozvíjelo vědění a vzdělanost, rozvíjela se věda; všichni byli optimističtí, svět konečně opravdu postupoval kupředu! Viděli činnost misijních společností a mysleli si, že celý svět bude získán pro Krista. Muži významní ve Studentském křesťanském hnutí, průkopnickém hnutí mezi studenty, měli velké heslo: „Pokřesťanštění světa v naší generaci“. Vypadalo to, že se to stane, ale samozřejmě to tak vypadalo jen pro lidi, kteří soudili podle zdání, místo aby se řídili učením Písma.
Podle učení Písma přijde konec náhle a nečekaně, bude to krize a soud, bude to apokalypsa. Obě království - království Boží a království ďáblovo - se od sebe na věky liší. Existuje mezi nimi konflikt a nic jej neukončí jinak než druhý příchod a slavný příchod našeho velkého Pána a Spasitele. Takové je učení Písma.
Nakonec mi dovolte, abych vás upozornil, že toto učení Písma je hojně potvrzeno samotnou historií. Co najdete v dějinách? Působila křesťanská církev, učení křesťanů, kteří působili v politice a ve společnosti, postupně jako kvas? Prosazovaly se tyto zásady, Kristovo panství, stále více a více a stávaly se stále zřetelnějšími v životě neobnoveného světa?
Z historického hlediska existuje na tuto otázku jediná odpověď, a to, že zdaleka nedochází k postupnému zlepšování, ale k určité periodicitě – vzestupu a pádu. Kdykoli dojde k velkému probuzení, vždy zjistíte, že celá oblast, kde k probuzení došlo, z něj má prospěch. Často jsem poukazoval na to, že pokaždé, když v Británii došlo k velkému náboženskému probuzení, vždy došlo k morálnímu zlepšení, etickému zlepšení a zlepšení v jiných ohledech. Došlo k podpoře vzdělání, nemocnic a dobrých skutků. Viktoriánské období je třeba vysvětlovat především ve světle velkého evangelikálního probuzení v 18. století. Zrušení otroctví bylo přímým důsledkem tohoto evangelikálního probuzení a stejně tak i odborové hnutí. O těchto věcech není pochyb.
Přesto se v těchto dobách probuzení nepodařilo pokřesťanštit neobnovené lidi. Jejich chování se změnilo, což nějakou dobu trvalo, ale změna nikdy nebyla trvalá – nikdy! To je to, co vám chci zdůraznit; zlepšení bylo pouze dočasné. Vezměte si například puritánské období, které vedlo ke Cromwellovu Commonwealthu, a různé zákony parlamentu o sabatu a podobně, které jsou stále v zákoníku a o nichž se v současnosti hodně diskutuje – všechny vznikly jako důsledek tohoto duchovního probuzení a oživení. Po něm však velmi brzy následovalo jedno z nejzkaženějších a nejhorších období v celých dějinách této země, všechno to, za čím stojí nástup Karla II. do úřadu krále.
Nemusíme se však vracet do historie - podívejme se, v jakém stavu je tato země v současnosti po morální, sociální, umělecké i jiné stránce. Na začátku dvacátého století, kdy se zdálo, že všechno jde nahoru, a lidé byli optimističtí, to všechno vypadalo úplně jinak. Co by asi říkali, kdyby se teď vrátili! Zajímalo by mě, zda by nás poučovali stejně optimisticky. Ne, ať už se světu mimo Krista dostává jakýchkoli výhod, jsou vždy jen dočasné. Po světlejších, větších a lepších obdobích následují období úpadku, degenerace a často i ničemnosti.
Není většího omylu než myslet si, že křesťanským učením lze prostoupit celý život společnosti. Tuto myšlenku vyvrací nejen učení samotného našeho Pána a apoštolů, zejména učení knihy Zjevení, ale i dlouhá historie lidstva a civilizace.
A tam ji musíme pro tuto chvíli nechat. V příštím studiu budeme pokračovat několika dalšími obecnými body a zásadami, než to vše aplikujeme na některé konkrétní otázky, které v současné době lidi znepokojují.
[1] Publikováno v USA v roce 1964 nakladatelstvím Eerdmans, a v Británii v r. 1966 nakl. Paternoster Press.
D. Martyn Lloyd-Jones, Romans, Exposition of Chapter 13 – Life in Two Kingdoms, The Banner of Truth Trust, 2019
Křesťan a stát (1): Všeobecné aplikace
Křesťan a stát (2): Křesťanský aktivismus
Křesťan a stát (3): Pacifismus
Církev a stát (1): Chybný pohled – Stát a církev jsou jedno
Církev a stát (2): Chybný pohled – Zwingli, Kalvín, puritáni
Církev a stát (3): Cesta k oddělení: Američtí puritáni a independenti
Církev a stát (4): Shrnutí a důsledky
Církev a stát (5): Současné problémy (1)