V našem dnešním textu uvidíme, jakou roli hraje zákon v dějinách spasení. Minule jsme se více zabývali smlouvami a tím, co znamenají a jak spolu souvisí nebo nesouvisí. Dnes budeme mluvit o zákoně a jeho roli v otázce spasení.
Pavel přichází s dalším argumentem, který začíná ilustrací z běžného života, ale potom jde k hlubokým teologickým věcem – k Božím smlouvám, k Božímu záměru a nakonec k Božímu dědictví, které Bůh zaslíbil Abrahamovi.
Vyvolený Žid, Řek, muž, žena, svobodný, otrok tvoří jeden svatý národ, protože jsou vyvolení, vykoupení a znovuzrození sourozenci v Kristu. Abraham (Gn 17,5-6), Izák (Ř 9,7-8) a Jákob (Jr 31,7) jsou jejich duchovní otcové, protože jsou živi skrze abrahámovskou víru (Ř 4,16-18). Všichni v Kristu jsou rovněž Božími dědici.
Starozákonní Židé věděli, že jsou vyvoleným národem. Vše co Žid musel „udělat“, aby byl vyvolený, tak se musel narodit do židovské rodiny. Komu se narodíme, je nepodmíněné Boží rozhodnutí, nad kterým nemáme, jako tělesně neexistující, vůbec žádnou moc. Vyvolení etnika, tělesného národa, Izraele, z něhož jen ostatek byl duchovně znovuzrozen, slouží jako typ. Vše co musí Bohem vyvolená duše „udělat“ je, jen se narodit znovu.
Od přirozeného člověka cesta k Bohu nevede. Cesta vede jen od Boha k člověku. Pouze Bůh může vyvolit člověka. Bůh se z nevýslovné lásky a milosti sklonil, aby si k sobě, pro svoji slávu, kvůli sobě, a pro sebe přitáhl svůj vyvolený lid, své hlasitě vyvolané, svoji ekklésii, tj. církev.
Zákon neruší zaslíbení
Smlouva s Abrahamem
Dokonalost a nádhera vyvolení
Nikdo nemůže přijít, jestliže ho Otec nepřitáhne
Jen vyvolení mohou přijít k Bohu
