Každý křesťan je povolán k tomu, aby sloužil svému sboru – má sloužit tím darem milosti, který od Pána dostal, ale kromě toho je každý křesťan povolán k celé řadě dalších aktivit, které jsou v Písmu často doplněny slovem navzájem: povzbuzovat se, napomínat, budovat, nést břemena, starat se o sebe atd.
Jak první, duchovní, tak druhé, tělesné vzkříšení je Stvořitelova monergická, jednostranná, práce. Nikdo se přece nemůže sebevzkřísit! První, duchovní vzkříšení, tj. udělení spasení a víry, je neodolatelná milost, je to účinné povolání Duchem svatým.
Ukážeme si relativně jednoduché vysvětlení Danielových sedmdesáti sedmic, které ukazuje na Pána Ježíše Krista, činí ho středem tohoto textu a do centra naší pozornosti staví takřka výlučně jeho kříž.
Dneska se podíváme na to, jakou Daniel dostal od Boha odpověď na svou modlitbu, a více se zaměříme na verš 24, kde je řečeno, jakým směrem se má naše přemýšlení ubírat.
Jaké jsou cíle a prostředky pro službu církve? Jak, jakým způsobem a do jaké míry má církev zasahovat okolní svět? Čím se liší církev od paracírkevních nebo charitativních organizací?
Křesťanská zralost I.
Neodmítnutelná milost
Sedmdesát sedmic k posledním dnům
Bůh posílá anděla s vyučováním
Služebníci nové smlouvy IV.
