Já jsem tvůj štít a přehojná odměna

Jaroslav Kernal, Praha 24. července 2022

Znovu otevíráme Boží slovo a budeme pokračovat v našem studiu knihy Genesis. Chceme slyšet, co Bůh říká, chceme se povzbuzovat a napomínat Božím slovem, sytit se jím, občerstvit své duše, proměnit svou mysl. Potřebujeme dobře znát Boží slovo, abychom na něm mohli stavět své životy, abychom mohli dobře rozlišovat, abychom se na základě pravdy Písma orientovali v tomto světě a v událostech, které se kolem nás dějí. Myslím, že poslední dva roky velmi jasně ukázaly, jak na tom křesťané a církve v tomto ohledu jsou. Jestli staví na tom, co říká Bůh ve svém Slově (a jestli je tedy církev sloup a opora pravdy) nebo jestli staví na tom, co říká svět – ať již je to svět takzvané vědy – a říkám takzvané, protože současné věda je do velké míry, ne-li zcela, podřízena materialistické a humanistické ideologii a je hlásnou troubou této ideologie, tedy náboženství, nebo jestli staví na tom, co říkají politici a jejich poradci nebo co říkají média. Proto musíme jít do Božího slova, aby naplnilo naše životy, aby byli tak plní Bible, jak to řekl kdysi Spurgeon, že když do nás někdo řízne, poteče z nás biblická krev. A tohle je něco, co patří jak do našich osobních životů, tak do života celého společenství. Když se Pavel setkal se staršími z Efezu (Sk 20), mluvil s nimi o tom, jak je vyučoval v rodinách (po domech) i ve shromáždění a sdělil jim celou vůli Boží (Sk 20,27). Křesťany v Tesalonice Pavel chválil, že přijali Boží slovo takové, jaké doopravdy je – tedy jako Boží slovo, jako pravdu, která má moc proměnit lidský život (1Te 2,13). Tahle Tesalonika má co říci také nám a v naší zemi, protože odtud přišli Konstantin s Metodějem – a co přinesli? Boží slovo! Vymysleli písmo pro jazyk, kterým se tady mluvilo, a přeložili do něj Boží slovo, které se rozšířilo a pohané, kteří tu žili, a uctívali kdejaké dřevo nebo kámen, začali sloužit Bohu živému a skutečnému (1Te 1,8). To byl začátek křesťanství v naší zemi. A Bůh tehdy dal tu milost, že se mnoho lidí obrátilo a poznalo pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Všechno se stále znovu a dokola točí kolem Božího slova. A tím začíná i náš dnešní text – k Abrahamovi se stalo slovo Boží ve vidění. Bůh sám se mu dal poznat. Ten Bůh, který ho vyvedl z Uru Kaldejského, ten Bůh nejvyšší, který mu vydal jeho nepřátele do rukou. A tento Bůh ho nyní skrze své slovo povzbuzuje a posiluje a nakonec se Abrahamovi představuje, ještě ne tím jménem, jímž se později představil Mojžíšovi, JHVH, jsem, který jsem, a už vůbec ne tím zásadním jménem, v němž nachází spasení každý, kdo v něj věří – Ježíš Kristus (Sk 4,12), ale „jenom“ jako štít a přehojná odměna. Náš dnešní text říká:

• Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gn 15,1)

I. Bůh promlouvá

Náš text říká, že k Abrahamovi se ve vidění stalo Hospodinovo slovo. Musíme začít právě tady, protože to je naprosto zásadní věc. Bůh k Abrahamovi promluvil. Tohle nebylo poprvé, kdy Bůh k Abrahamovi promluvil. Chtěl bych to zdůraznit a byl bych moc rád, abychom si to vryli do paměti, protože tato skutečnost zanedlouho sehraje velmi důležitou roli v porozumění textu.

V každé kapitole vidíme, jak Bůh stále znovu promlouvá k Abrahamovi, jak Bůh jedná – vidíme stále znovu, že to je Bůh, kdo promlouvá jako první.

• Genesis 12,1 I řekl Hospodin Abrahamovi …
• Gn 13:14 Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abrahamovi
• Gn 14:20 Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.

Je jasné, že v originálním textu nebylo žádné rozdělení na kapitoly (to pochází až ze 12. století). Přesto tady jsou jasně vymezené oddíly, v nichž Bůh promlouvá. Bůh promluvil K Abrahamovi a povolal ho k tomu, aby vyšel ze země, ve které žil. Když Abraham došel do zaslíbené země, poté, co sestoupil do Egypta a potom musel odejít jako nežádoucí osoba a jeho synovec Lot se od něj oddělil, Bůh k němu znovu promlouvá. A na konci 14. kapitoly, poté, co Abraham dosáhl velkého vítězství, k němu Bůh promlouvá ústy svého kněze, Melchisedecha. 

Bůh promlouvá k Abrahamovi a Abraham ho uctívá. Tento scénář se stále opakuje a není to jiné ani v patnácté kapitole. Po velikém vítězství a po odmítnutí odměny od bezbožného a zvráceného krále přichází Nejvyšší Bůh a říká Abrahamovi, že on sám je jeho štít a jeho přehojná odměna. Ujišťuje ho o své blízkosti, ujišťuje ho o bezpečí: Nic se neboj! Boží slovo se stalo k Abrahamovi, Bůh promluvil, Bůh mu dal své Slovo!

Tohle je něco, co musíme v našem textu zdůraznit, u čeho se musíme zastavit. Někdy přemýšlíme o těchto praotcích víry a říkáme si, že to byli lidé, kteří neměli Boží slovo, proto dělali věci, které nám připadají divné a nepochopitelné (např. obětování Izáka). A skutečně to tak je. Neměli zapsané Boží slovo. Ale nebyli bez Slova! Bůh jim zjevoval své Slovo. K Abrahamovi se stalo Slovo Hospodinovo. Bůh ho nenechal jen tak, nenechal ho napospas nějakým jeho představám nebo pocitům. Bůh s Abrahamem mluvil a zjevoval mu své Slovo. Moji milí, Abraham byl přítelem Božím, Bůh s ním mluvil od úst k ústům, měl hluboký vztah s Bohem, a my mu někdy závidíme. Ale víte co? Abraham neměl žádné zapsané Boží slovo. Abraham musel čekat na vidění, aby se k němu stalo Slovo Hospodinovo! Nemohl jít, tak jako my můžeme, a otevřít knihu Žalmů a potěšit se Hospodinovým slovem, načerpat z něj povzbuzení, útěchu, radost, pomoc. My otevřeme Slovo a Bůh k nám promlouvá! Milí křesťané, uvědomujete si, jaký poklad máme?

Abraham byl naprosto závislý na tom, kdy a jak se mu Bůh zjeví. To bylo něco, co vůbec neměl pod kontrolou. My si někdy ve své hříšné a sobecké marnivosti říkáme, že bychom chtěli být jako Abraham a mluvit s Bohem od úst k ústům – akorát si jaksi zapomínáme připustit, že to byl vždycky Bůh, kdo inicioval toto setkání. A jak uvidíme zanedlouho, přišla také chvíle, kdy Bůh – jak se zdá – nepromluvil k Abrahamovi celých dlouhých třináct let! Uvidíme to mezi šestnáctou a sedmnáctou kapitolou knihy Genesis. Proto jsem chtěl, abychom si vryli do paměti, že Bůh promlouval k Abrahamovi. V jistém slova smyslu Bůh každou chvíli zjevoval Abrahamovi své Slovo. A potom přišla chvíle, kdy Bůh nepromluvil k Abrahamovi dlouhých třináct let! Moji milí, kolik z vás, kteří jste dnes tady, je křesťany víc než třináct let? Představte si, že byste neměli nic jiného, než to, že k vám Bůh kdysi ve vidění promluvil. Pamatujete si, co bylo před třinácti lety? Možná si píšete deník a můžete to dohledat, ale pokud ne, nejspíš vůbec netušíte, co bylo v červenci  roku 2O09. Tak dlouhá je to doba v lidském životě. Vím, na co jsem kázal před třinácti lety, vím, koho jsem křtil před třinácti lety, ale představte si, že by k vám Bůh od té doby nepromluvil! Nebylo žádné shromáždění Božího lidu, nebylo žádné zapsané Boží slovo, které byste mohli otevřít, a s naprostou jistotou a s neochvějnou důvěrou vědět, že nyní a tady mluví Bůh sám. A jeho slovo je naprostá a absolutní pravda. Nemáme vůbec nic, co bychom v tomto ohledu mohli závidět Abrahamovi. K němu se jednoho dne stalo ve vidění Boží slovo. My ho máme – každý den, každou hodinu, každou chvíli našeho života. Stačí ho jen otevřít.

• 2Tm 3:16–17 Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.
• Ř 15:4 Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.
• Žalmy 119:160 To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný.
• Jan 17:17  Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.

Moji milí, my máme poklad. Skutečný poklad, kterého si vůbec nevážíme. Máme Boží slovo, které je pravdou, které je živé a svaté, které promlouvá do našich životů, které má moc nás proměnit, které nás posvěcuje, které nás vede, povzbuzuje, potěšuje, které nás sytí a naplňuje, které nás vede k Pánu Ježíši Kristu, které tak jasně a nepochybně svědčí o něm samotném a ukazuje nám pravdu jak o nás, tak o Bohu. A víte, co? My si toho vůbec nevážíme. Považujeme to za samozřejmé a chtěli bychom ještě něco víc, chtěli bychom vidění, chtěli bychom slyšení, a anděly a duchy a sny a proroctví a zážitky a zkušenosti.

A tak se vás chci zeptat ve světle našeho textu, co je opravdu dobré pro náš duchovní život? Je to chybějící vidění? Nebo je to chybějící zapsané Slovo? Jsme lidmi Slova?

Je to jenom drobnost v našem textu, ale mohli bychom u ní zůstat opravdu dlouho. Ale chtěl bych jít dál, a jít k tomu, že skrze své Slovo nás – stejně jako Abrahama – samotný:

II. Bůh posiluje

Podívejte se zpátky do našeho textu. Co řekl Bůh Abrahamovi? „Neboj se!“ To jsou velmi silná slova, u nichž se musíme zastavit. Proč vlastně Bůh říká Abrahamovi, aby se nebál. Bylo něco, čeho by se měl bát? Proč Bůh říká taková slov?

Abraham dosáhl velikého vítězství, jednal neohroženě – proč by se měl bát? Abraham vyhrál jednu bitvu, ale vyhrál by také válku? Co kdyby se králové z východu, kteří vybili celé národy a porazili pět kanaánských králů, sešikovali a vrátili se zpátky, aby srovnali své účty s Abrahamem? Mohl by se Abraham spolehnout na kenaanské krále? Mohl se opřít o krále Sodomy? To jsou obyčejné lidské otázky. Zcela jistě zde mohl být takový obyčejný lidský strach. Jsou chvíle, kdy prožíváme těžkosti, a přichází takovýto strach. Ale i v takových chvílích Bůh říká: „Neboj se!“ Strach z lidí nebo z okolností v našem životě není od Boha. Od Boha přichází vždy ujištění a povzbuzení k odvaze. A na druhé straně víme, že Bůh budí strach. Ale to je strach z Boha samotného, z jeho velikosti, svatosti, z jeho slávy, z jeho hněvu. Žalmista říká:

• Žalm 130:4 Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň [strach].

Když přemýšlíme o odpuštění a o tom, kdo je ten Bůh, který odpouští hříšníkům, tak nás to vede k bázni před ním. Abrahamův strach, který vidíme v prvním verši, se netýkal jeho protivníků – ačkoliv vzhledem k tomu, co Bůh říká, takovou možnost musíme brát v úvahu. Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. Je dost možné, že kdyby Abraham přijal nabídku sodomského krále, tak by to znamenalo určitý souhlas s jeho autoritou, vyjádření jisté poddanosti tomuto králi a s tím také záruku ochrany od tohoto krále. Tak to ostatně bývá, jak říká jedno přísloví – koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Abraham to vše odmítl a Bůh ho ujišťuje o své přízni. Ale to nebylo to nejhorší, co by Abrahama trápilo:

• Gn 15:2–3 Abram však řekl: Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer. Abram dále řekl: Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?

Abraham už je v Kenaánu nějaký ten pátek. V následující kapitole (16,3) čteme, že Abraham a Sára už jsou v této zemi deset let – a stále nemají žádného potomka. V té době bylo obvyklé, že když někdo neměl vlastního potomka – především syna, tak odkázal svůj majetek některému ze svých služebníků – zpravidla takovému, který se narodil v jeho domě. Takový služebník byl přijat jako syn, jeho povinností bylo postarat se o svého pána v jeho stáří a po jeho smrti mu připadl veškerý pánův majetek jako právoplatnému dědicovi. Přesně na to zde Abraham naráží.

Bůh Abrahama ujišťuje a Abraham promlouvá k Bohu. Je to poprvé, co máme zaznamenáno, že Abraham mluví s Bohem. Kdykoliv předtím k němu Bůh promlouval, Abraham jednal, ale zatím jsme neviděli ani slovíčko odpovědi. Viděli jsme, že Abraham mluvil se Sárou, s Lotem, se sodomským králem, ale tady poprvé mluví s Bohem. A jeho slova jsou celkem vyzývavou otázkou.

Abrahama tolik netrápila možnost nového boje s králi z východu, nic si nedělal z toho, že dost možná urazil krále Sodomy – Abrahama trápilo, že nemá vlastního potomka. Jeho žena byla neplodná (Gn 11,30; 16,1). Potom, co se rozešel s Lotem, dostal zaslíbení tak početného potomstva jako je prachu země (Gn 13,16). Od té doby uběhl nějaký čas a stále nic. Žádný potomek nebyl v dohledu. To zjevně Abrahama trápilo více než cokoliv jiného. A přesně do toho mu Bůh říká, aby se nebál. Musím to zdůraznit, protože příště ještě nepůjdeme do šestnácté kapitoly, ale tohle je něco, co si musíme dobře zapamatovat.

Máš strach o svou budoucnost? Neboj se! Bojíš se o své děti? Neboj se! Bojíš se o svůj život? Neboj se!  Bojíš se o své živobytí? Neboj se! Zakoušíš těžkosti a problémy v tomto světě? Neboj se. Bůh je s tebou. Bůh je tvůj štít. Nemusíš se bát, protože Bohu na tobě záleží (1Pt 5,7). Jsi jeho dítě, jehož se nikdy nevzdá, ani se ho nezřekne (Žd 13,5). Slova, která čteme v našem textu, se opakují jako refrén v celém Božím slově. Stejná slova řekl Bůh Izákovi (Gn 26,24), stejná slova řekl Bůh Jákobovi (Gn 46,3). Totéž Bůh zopakoval Mojžíšovi (Nu 21,34) i Jozuovi (Joz 8,1). Znovu a znovu Bůh opakuje svým služebníkům a svým dětem, že se nemusí bát. Kolikrát je čteme v evangeliích, jak Pán povzbuzuje své učedníky, aby se nebáli! Když byli na lodi uprostřed bouře, když byli na hoře proměnění a zahalil je oblak, když byli zavřeni v horní místnosti po Pánově ukřižování … znovu a znovu k nim Pán přichází a říká jim, aby se nebáli. Mají mnohem větší než vrabci na střeše – a přece se Pán stará i o ty vrabce (Mt 10,31). I polní lilie Pán obléká do nádhery a krásy, proto se jeho děti nemusejí bát o to, že by se Pán o ně nepostaral a nemusí se starat o to, co budou jíst a pít.

Když apoštol kázal evangelium v Korintu a Židé proti němu strojili úklady, zjevil se mu Pán a povzbuzoval ho přesně těmito slovy – neboj se! Svůj lid Bůh povzbuzuje těmito slovy:

• Iz 41:14 Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele.

Bůh je stále tentýž a stále znovu povzbuzuje svůj lid stejnými slovy. Bůh promluvil k Abrahamovi a dneska promlouvá i nám – uprostřed těžkostí a problémů, uprostřed krize. Možná přemýšlíte nad tím, jestli nebude válka, možná se obáváte toho, jak za pár měsíců zaplatíte své účty nebo se jenom děsíte toho, že byste měli s lidmi sdílet evangelium. Bůh říká: „Neboj se!“ Proč to říká?

III. Bůh se představuje

• Genesis 15:1 Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.

I toto jsou slova, u nichž bychom mohli zůstat velmi dlouho a radovat se z jejich obsahu a významu. Bůh je náš štít, naše záštita, Bůh sám sebe mnohokrát popisuje jako nedobytný hrad, jako pevnost, dnešními slovy jako protiatomový kryt. Kdo je skryt v Bohu, je na tom nejbezpečnějším místě. V Žalmu 32,6 říká, že i kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne. I kdybyste byli uprostřed nejstrašlivějších okolností, jste-li v Bohu, jste v bezpečí, protože on sám je vaším štítem. A obráceně – jestliže nejste skryti v Bohu, můžete si sami vybudovat nejpevnější tvrz, můžete sami zabezpečit tím nejdůmyslnějším způsobem, ale nikdy se nemůžete skrýt před Bohem, nikdy nebudete skutečně v bezpečí.

Vzpomeňte si na toho muže, o němž mluví Pán Ježíš v evangeliích, který měl mnoho polí a Bůh mu dopřál hojnou úrodu. Ten muž si řekl, že zboří staré sýpky, protože do nich by se ta nová úroda nevešla a postaví nové, větší. Do nich shromáždí všechno, co má. A potom bude v bezpečí, potom si bude klidně žít a užívat všeho, co mu Bůh dopřál. Co uslyšel?

• Lukáš 12:20 Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘

Přesně o tom mluví Šalomoun, když říká:

• Přísloví 18:11 Pevnou tvrzí je boháčovi jeho majetek, jeví se mu jako nedostupná hradba.

Moji milí, musíte se ujistit, že Bůh sám je váš štít. A to neuděláte tím, že budete svými ústy opakovat, že Bůh je váš štít, ale tím, že se ve svém srdci spolehnete na Pána samotného. Spolehnete se na něj v otázce svého spasení. Spolehnete se na to, že jeho krev je naprosto dostatečná na to, aby vás očistila ode všech vašich hříchů. Už nemusíte pracovat na svém spasení, ale jednoduše se spolehnete na to, že on udělal všechnu práci za vás. A vy nyní můžete odpočinout v něm. To je víra.

• Přísloví 18:10 Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu.

Potřebujeme se spolehnout na to, že Bůh je můj štít, můj hrad a pochopit rozdíl mezi skutečnou vírou a pověrou. Boží slovo mluví o štítu víry (Ef 6,16) a plné Boží zbroji, kterou si máme obléknout a v níž máme stát. Poznal jsem křesťany, kteří říkají, že si každý den oblékají Boží zbroj – že prostě vstanou a odříkávají tato slova Písma: „Beru si na sebe Boží zbroj, na hlavu si oblékám přilbu spasení, beru si pancíř spravedlnosti, přepásávám se pásem pravdy, obouvám si boty pohotové služby evangelia, beru si štít víry …“ Ale tohle nemá s křesťanstvím nic společného! To je čiré pověrčivé pohanství. Je to úplně stejné, jako kdybyste se ráno postavili před zrcadlo a říkali si, beru si na sebe krásnou košili, zavazuju si slušivý uzel na kravatě, natahuju si parádní kalhoty. Pokud to fyzicky neuděláte, ale jenom to odříkáte jako básničku, zůstanete prostě nazí! I kdybyste to zopakovali stokrát a sebevětší vírou. Úplně stejně to platí o Ef 6,11–18 nebo o našem textu, který říká, že Bůh je náš štít. Kdyby si David opakoval, že Bůh je jeho štít, ale nespolehl se na to ve svém srdci, nikdy by proti Goliášovi neuspěl. On by se proti němu nakonec ani nepostavil! Je to o tom, že tuto skutečnost přijmeme do svého srdce a postavíme se na ní. A stejně je to s těmi věcmi z Efezským 6 – s pravdou, spravedlností, službou, vírou, spasením a Božím slovem. Pokud nestavíme své životy na pravdě, nejsme opásáni pravdou, i kdybychom to stokrát řekli, pokud nestavíme na Kristově spravedlnosti, je nám k ničemu opakovat slova o pancíři spravedlnosti, pokud nedůvěřujeme Pánu, nemáme žádný štít víry … Takže když Boží slovo říká, že Bůh je naším štítem, připomínáme si, kdo Bůh je a co dělá. Že Bůh je svrchovaný, i když já jsem semletý okolnostmi, že on vládne, i když já nemám žádnou moc ovlivnit nic z toho, co se děje kolem, že on je dobrý, i když mně se dějou špatné věci, že je spravedlivý, i když zakouším bezpráví.

A Bůh sám je naší odměnou. Bůh tady říká Abrahamovi, že ho ochrání a dovede ho do cíle. Je jeho štítem, což znamená, že ho bude chránit a je jeho odměnou, což znamená, že ho dovede přesně tam, kde ho chce mít. Abraham se nemusí zneklidňovat, nemusí se bát. Bůh je s ním. Bůh sám bude jeho přehojnou odměnou. V Bohu samotném najde naprosté uspokojení.

Někdy se mluví o odměnách, které čekají věrné služebníky v nebi, o pokladu, který si střádáme v nebesích a používají se tyto věci jako motivace pro křesťanský život v současnosti. Nechci to zpochybňovat ani rozporovat, protože skutečně máme taková místa v Písmu (jako je např. podobenství o hřivnách), ale chci ukázat na náš text – Bůh sám říká, že je tou nejlepší odměnou. A moje otázka zní, jestli může být něco větší a lepší odměnou než je Bůh sám? Když se mluví o nebeských odměnách, bál bych se, abychom nezaměnili Boha za něco jiného. Bál bych se toho, že by někdo chtěl být v nebi proto, že tam má nastřádaný nějaký poklad, a ne proto, že je tam Bůh sám.

Křesťan je ten, kdo miluje Boha. Tečka. A miluje ho na prvním místě kvůli tomu, kým Bůh je. Miluje ho kvůli Bohu samotnému, ne kvůli tomu, co Bůh dělá, že se Bůh odměňuje, že Bůh dává a žehná. David vyznává:

• Žalm 16:11 Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.

Tohle je dokonalý popis křesťanského života. Tohle znamená spočinutí v Bohu. To je naprostá důvěra v Boha a spoléhání na něj. Proto Pavel, když mluví o kázání evangelia pohanům, může říci, že nechtěl mezi nimi znát nikoho jiného než Ježíše Krista samotného. On sám je vrcholem Božího zjevení. V něm máme všechno nebeské požehnání duchovních věcí. On je výrazem Boží podstaty a září Boží slávy. On je naším štítem a naší přehojnou odměnou. Když on je s námi, kdo může být proti nám? Proto jediná otázka, která zůstává, je, jestli ho milujete a spoléháte se na něj a na jeho dílo kříže. Na tom všechno závisí a s tím všechno stojí a padá. Amen.