Bůh vzbuzuje bázeň

Jaroslav Kernal, Praha 7. srpna 2022

Pokračujeme v našem studiu knihy Genesis a jsme v patnácté kapitole. Dnes máme před sebou příběh, který následuje po jednom z nejdůležitějších prohlášení Písma, které se týkají člověka a jeho spasení, o čemž jsme mluvili minule – o ospravedlnění z víry. Tento příběh patří k ospravedlnění z milosti skrze víru a prohlubuje jeho porozumění a z hlediska Nového zákona je skutečně velmi důležitý. Jedná se o příběh, který popisuje, jak Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu.

Tématu smlouvy už jsme se dotkli v deváté kapitole Genese, a pokud chcete jít do hloubky Božího slova, určitě se k tomu kázání vraťte. Bůh se ve své moudrosti rozhodl, že bude s lidmi jednat skrze smlouvu. Smlouva mezi dvěma stranami byla něco, co bylo důvěrně známé lidem od počátku světa. Lidé se na něčem dohodli a na znamení dohody si třeba podali ruku nebo podepsali papíry, jak to je běžné dneska. Taková dohoda vždy znamenala závazky, podmínky, povinnosti i práva nebo výhody. Je to něco, co známe dodnes. První ustanovení smlouvy v Bibli jsme viděli, když Noe vystoupil s archy a obětoval Bohu oběti zápalné:

• Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, ... Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy … (Gn 9,9–10)

Mezi Bohem a nejenom lidmi, ale celým stvořením vzniká po potopě smluvní vztah. Bůh slibuje, že zachová život a na straně člověka žádá, aby volal k zodpovědnosti každou prolitou krev člověka, protože Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a každá prolitá krev člověka je tím nejhorším zneuctěním a znevážením Boha samotného. Z toho vyplývají některé věci, o nichž jsme mluvili v 9. kapitole. Kdekoliv je Bůh snižován a znevažován, je snižován i člověk a je snižována a znevažována hodnota lidského života, což je něco, co můžeme vidět dneska všude kolem sebe.

V deváté kapitole byl na straně člověka zástupcem smluvních stran Noe, který je praotcem veškerého popotopního lidstva. Všichni lidé, kteří dnes existují, mají ve svých genech odkaz právě na Noema. Takže tato smlouva se vztahuje na veškeré popotopní lidstvo. Ta druhá smlouva, kterou vidíme v Písmu je ale jiná. Je to smlouva mezi Bohem na straně jedné a Abrahamem a jeho potomstvem na straně druhé. Abraham je praotcem hlučícího davu pronárodů, praotcem Izraele, je praotcem všech věřících, což jsou skutečnosti, které musíme rozlišit a jimž musíme porozumět a na které se z Boží milosti ještě postupně společně podíváme. Dneska ale zůstaneme u té nejzjevnější roviny našeho textu, u samotného uzavření smlouvy.

Chceme být svědky toho, co se odehrálo, chceme slyšet křik těch ptáků, které Abraham odháněl, chceme vnímat temnotu, která obklopila Abrahama a ucítit závan žáru a dýmu z oné ohnivé pece, která prošla mezi rozpůlenými těly zvířat. Chceme být ujištěni Božím slovem a Bohem samotným stejně jako to zakusil Abraham. Pojďme tedy do našeho textu. Nejdříve je tu:

I. Boží ujištění (v. 7–12)

Bůh se zjevil Abrahamovi a dal mu zaslíbení – tvého potomstva bude jako hvězd na nebi. Abraham uvěřil tomuto slibu a Bůh mu to připočetl za spravedlnost, prohlásil ho za spravedlivého, stejně jako nás prohlásil za spravedlivé, když jsme se spolehli na to, co řekl, tedy že oběť jeho Syna na kříži Golgoty je naprosto dostatečná na to, aby smazala naše hříchy – kdo tomu věří, je zachráněn. Hned na to dostává Abraham od Boha ujištění:

• A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ (Gn 15,7)

Všimněte si, jak to začíná: Já jsem Hospodin! Já jsem tě vyvedl z Uru. Tato slova mají umlčet každou námitku, každou pochybnost. Zde je Bůh, všemohoucí Bůh. Jsou to slova smlouvy, kde jsou obě smluvní strany. Já jsem Bůh a ty jsi Abraham, kterého jsem JÁ vyvedl z Uru a kterému JÁ dám do vlastnictví tuto zem. Je tady jasné prohlášení o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk. Vzpomeňte si na předchozí kapitolu, na požehnání Melchisedecha:

• Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky. (Gn 14,20)

Bůh je stále na prvním místě. A jenom tak je to správně. Bůh musí být první, musí být v centru. Dostane-li se tam cokoliv jiného, je to modlářství. Bůh jedná v životě člověka. Bůh přišel za Adamem a Evou v ráji, Bůh promluvil k Noemovi, Bůh za ním zavřel dveře archy, když Noe a jeho synové nastoupili, Bůh uzavřel smlouvu se stvořením, Bůh povolal Abrahama, Bůh ho vyvedl z Uru a nyní je to znovu Bůh, kdo se mu zjevuje a promlouvá k němu. A co na to Abraham?

• Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím? (Gn 15,8)

Proč Bůh vyvedl Abrahama z Uru? Ve v. 7 je odpověď: Aby mu dal zemi! Ale jaká je realita? Abraham už je tu několik let, ale pořád je tu jako host. Vládnou tu jiní, tu zemi okupují jiní, zatímco Abraham sídlí ve stanu u posvátného dubu Mamreho a jeho rodiny. Nepatří mu nic z této země. Ale Bůh mu znovu připomíná svůj slib. Proto se Abraham ptá a Bůh říká – aby to bylo naprosto jasné: „Uzavřu s tebou smlouvu.“

• „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. (Gn 15,9–10)

Bůh říká Abrahamovi, že spolu uzavřou krevní smlouvu. To byla smlouva, která byla obvyklá v té době. Rozpůlila se zvířata a oba smluvní partneři procházeli mezi nimi a prohlašovali svůj závazek. Říkali něco v tom smyslu, jako: Když nesplním svou část smlouvy, tak ať jsem rozsekán jako toto zvíře, ať je mi zakrouceno krkem jako této hrdličce, ať jsem rozpůlen jako tento beran. Doslova na sebe přivolávali kletbu, která znamenala „běda mi“ – když nedodržím svůj díl smlouvy, může se mnou být naloženo právě takto. Smlouva uzavřená tímto způsobem byla smlouva stvrzená krví, nezrušitelná smlouva. Mohla ji zrušit jedině smrt. Abraham tedy všechno připravil, jak mu Bůh řekl a čekal na Boha. Mezi těmi zvířaty měly projít obě smluvní strany – Bůh a Abraham.

• Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. (Gn 15,11)

Zatímco Abraham čekal, na mrtvá těla se začali snášet dravci, nečistí ptáci. Kdyby je Abraham nechal, znesvětili by smlouvu, takže je odháněl. Tito nečistí ptáci jsou jako ohnivé šípy satana – nerespektují žádné svaté místo, žádnou svatou oběť ani nic podobného. Jako ohnivé šípy přilétají myšlenky pokušení a chtějí přemoci naši mysl. Často právě uprostřed těch nejsvatějších okamžiků: při studiu Písma, při modlitbě, při kázání, když společně zpíváme Bohu… Musíme být ve střehu, a jako Abraham odháněl drzé ptáky, i my musíme odhánět každou špatnou myšlenku, která by se chtěla usadit v naší mysli.

V nočním vidění se na začátku kapitoly stalo Boží slovo k Abrahamovi. Bůh ho uprostřed noci nebo možná těsně nad ránem vyvedl ven a ukázal mu množství nebeských hvězd. A pak mu řekl, aby připravil oběť. Jsme lidé 21. století a představujeme si to trochu jako Hurvínek válku, jako že Abraham šel do spíže, otevřel příslušný šuplík, vyndal tříletou krávu, ovci a kozu, udělal šmik a pak si sednul a čekal. Realita byla asi trochu jiná. Musel jít ke svým stádům a vyhledat tříletý, tedy dospělý kus dobytka, který by byl bez vady. A potom musel tu krávu porazit, nejspíš také vyvrhnout a stáhnout a potom rozpůlit, a totéž udělat s ovcí a kozou. A to bylo něco, co mu zabralo minimálně celé dopoledne a možná i část odpoledne. Mezitím přišel soumrak a na Abrahama padly mrákoty, hluboký spánek (ČSP).

• Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. (Gn 15,12)

Mrákota je trochu zvláštní slovo. Často tak Písmo popisuje stav, který není úplně přirozený, normální, jako např. v Gn 2,21, kde je to podobné narkóze a operaci. Podobně to vypadá, když David v noci navštívil tábor krále Saula, který ho pronásledoval a vzal královo kopí a džbán v 1S 26,12 a při tom, ho nikdo neviděl, protože na ně „padla na ně mrákota od Hospodina“. Jedná se o jakýsi nadpřirozený spánek, a nejen v přirozeném smylu:

• Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět. (Př 19,15)

Fyzická i duchovní zahálka vede do mrákotného stavu, tedy do stavu, kdy člověk nevnímá, co se kolem něj děje, že satan obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. To je skutečně negativní význam této mrákoty a každý křesťan by měl dávat velmi dobrý pozor, aby se podobného stavu vyvaroval. Ale v našem textu je toto slovo použito spíše v pozitivním smyslu.

Boží přítomnost uvádí Abrahama do hlubokého spánku. Přichází strach a temnota. Tento strach je dílem přítomnosti Boží. Bůh vzbuzuje bázeň. Jeho přítomnost je strašlivá. Izraelci, kteří četli tato slova, byli těmi, kdo se setkali s Boží svatostí pod horou Sínaj a podobně jako Abraham, i oni uslyšeli Boží hlas a i oni se třásli strachy a řekli Mojžíšovi: „Mluv s ním ty“ (Dt 5,27). Izajáš se třese hrůzou, když k němu ve vidění promlouvá Bůh ze svého svatého trůnu (Iz 6). Jan padl na zem jako mrtvý (Zj 1,17), když spatřil slávu Kristovu, nebo Ezechiel či Daniel. Petr s Janem a Jakubem upadli do mrákoty a zmocnila se jich bázeň, když se Pán před jejich očima proměnil a slyšeli z nebe hlas Otce: Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte (Mk 9,7). Bůh je svatý a jeho přítomnost naplňuje každého bázní. Také Abraham se třásl a z hluboké temnoty k němu zaznělo:

II. Boží ustanovení (v. 13–17)

• „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ (Gn 15,13–16)

„Věz naprosti jistě …“ - milí svatí, tohle je smlouva! Věz naprosto jistě! Je to jistota víry, jistota spasení. Bůh sám dává ujištění o tom, koho zachraňuje. Zachraňující víra v sobě nese také ujištění. A myslím, že můžeme říct s velkou mírou jistotuy, že kde není ujištění o spasení, není ani zachraňující víra. Musíme se cele a naprosto spolehnout na dílo Pána Ježíše Krista. Boží Slovo nás ujiťuje, že chce, abychom věděli .. (1J 5,13)

Moji milí, jaké povzbuzení znamenala tato slova pro Izraelce, kteří vycházeli z Egypta. Bůh promluvil k jejich praotci Abrahamovi a do posledního písmene dodržel svůj slib. Izraelci po čtyřech stech letech otroctví opouštěli Egypt s bohatstvím Egypta a směřovali do země, kterou jim Bůh zaslíbil. Mojžíš jim předčítal o jejich praotci a o zaslíbeních, která dostal od Boha – od stejného Boha, který je vyvedl z Egypta. Jaká to je sláva, jaká to je dobrota, jaké to je požehnání, jaká je to jistata a milost!

Pro Abrahama to byla slova ujištění, slova, jimiž s ním Bůh ustavoval svou smlouvu. Odhaloval mu detaily této smlouvy. Ne všechny detaily, ale jenom některé zásadní. Bůh nám zjevuje jenom to, co sám chce a jenom tolik, kolik potřebujeme, nikoliv tolik, kolik bychom chtěli. Naše zvědavost je osdunuta stranou. Bůh o tom velmi jasně mluví ve svém Slově:

• Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona. (Dt 29,28)

Bůh chce, abychom jednali podle toho, co je zjevné. To je také nejdůležitější princip našeho čtení a studia Božího slova. Co je zjevné a jasné, podle toho se máme zachovat, to máme dělat. To ostatní nám Bůh zjeví ve svém čase. Abraham se nedozvěděl nic o zemi, v níž budou trpět jeho potomci. Nevěděl, že to bude Egypt. Nedozvěděl se nic o Božím trestu, který kvůli zotročení Izraele dopadne na egyptský národ, o deseti ranách, které dopadnou na egyptský lid se zničující silou a destruktivní mocí. Ale na druhé straně by bylo s podivem, kdyby slova „odejdou s velikým jměním“ nepřipomněla Abrahamovi jeho vlastní zkušenost z Egypta. Tomu, kdo hledá, se Bůh dává poznat.

Proroctví pokračuje Abrahamovou vlastní budoucností a Bůh mu ukazuje, že jeho život dojde naplnění a požehnání. Později o něm čteme, že zemřel stár a sytý dnů. To je nejkrásnější popis lidské smrti, která je prokletím, takže na ní samotné nic krásného není, jaký v Písmu můžeme najít. Ale Abraham zemře v utěšeném stáří. To není otázka dlouhého věku ani stáří samotného – mnohé postavy Bible nám ukazují, že ani stáří se problémy nevyhýbají (Jákob a jeho problémy se syny a hladem, David – a vzpoury jeho syna, …). Přesto je několik málo osob v Písmu, o nichž je řečeno, že zemřeli ve stáří a a v sytosti dnů, Abraham, Izák, David, Jójada  Ale jak náš příběh pokračuje:

• Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. (Gn 15,17)

Bůh uzavřel smlouvu. Abraham se možná bál toho, co to bude znamenat, když bude muset s Bohem projít mezi rozpůlenými zvířaty, ale Bůh jimi prošel sám! Sloup dýmu a sloup ohně, něco jako ohnivá pec. To je smlouva s Bohem. Je to smouva, kterou  Bůh uzavírá se svým lidem. Bůh sám jedná! On sám je jediným prostředníkem smlouvy! Kam nás to vede? Na koho to ukazuje? Není jiné místo, kam by to mohlo vést, než k Pánu Ježíši Kristu, který je obsahem a smyslem Starého zákona! Všechna Písma svědčí o něm. Všechno ukazuje na něj. On je hlavní postavou Starého zákona, o něm jsou všechna Stará Písma.

Kdo z nás dneska může říct, jak si představuje pec! Žijeme v úplně jiné době! Možná můžeme říct, že si vybavíme takovou tu kachlíkovatou věc, která stojí někde v koutě místnosti. Ale vzpomínáte na Izrael na poušti?

• Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, v noci ve sloupu ohnivém. (Ex 13,21)

Bůh sám, resp. cosi, co představovalo samotného Boha, prošlo středem mrtvých zvířat. Bůh sám potvrdil slib, Bůh sám potvrdil smluvu, kterou uzavřel s Abrahamamem. Bůh sám zapečetil všechna slova, která řekl Abrahamovi o jeho vlastní budoucnosti i budoucnosti jeho potomků. Bůh připravil smlouvu s  Abrahamem, Bůh sám ji uzavřel a také potvrdil:

III. Boží utvrzení (v. 18–21)

• V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (Gn 15,18–21)

Již potřetí v této kapitole Bůh potvrzuje svůj slib. Jeho slovo je nepohnutelné a on sám nás znovu a znovu ujišťuje svou přízní, svou přítomností, svým požehnáním. Nazval nás svými přáteli. Podobně jako Abraham máme spočinout v důvěře a následovat ho v pokoji, s odvahou a s radostí, protože všechna jeho zaslíbení, která nám dal ve svém Slově, se naplní.

• Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm [v Kristu] řečeno ‚Ano‘. A proto skrze něho zní i naše ‚Amen‘ k slávě Boží. (2K 1,20)

Moji milí, nemáme žádný důvod, proč bychom měli pochybovat o Božím slově, o Božích slibech, o Boží smlouvě. Jeho Slovo je naprosto jisté. Nikdo ho nemůže zpochybnit. Všechno, co řekl, se stalo. Bůh s námi uzavřel smlouvu, která je nezrušitelná. Je to smlouva, která je zpečetěná krví. Je to věčná smlouva. Bůh sám potvrdil tuto smlouvu. Na tom papíře – kdyby to bylo dneska – by byly dva podpisy, podpisy obou stran, Boha i člověka, přesto by na tom papíře byl jeden identický podpis – za Boha by tam byl podpis Pána Ježíše Krista, Božího syna. A za člověka by tam byl podspis člověka Ježíše Krista, který byl Synem Božím, Bohem, který se stal tělem. Nebylo by tam nic víc a nic míň. Bůh sám potvrdil tuto smlouvu. Byla to smlouva potvrzená krví – a my můžeme jasně říct, že se jednalo o krev Božího Syna. Stejně jako v případě Abrahama i v našem případě tuto smlouvu uzavřel Bůh sám:

• … který nás smířil sám se sebou skrze Krista … (2K 5,18)

Touto krví jsme byli očištěni, touto krví jsme byli posvěceni, touto krví jsme chráněni před přicházejícím Božím hněvem. Byla to krev Božího Syna, kterou prolil na golgotském kříži. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů (Ko 1,14). Nikam jinam než sem, nás vede tato smlouva z patnácté kapitoly Genesis. I když se tady mluví o zemi, je to smlouva, která směřuje k věčnosti, k odpuštění hříchů, k nové zemi a k novému nebi, kde vládne spravedlnost, právo a pravda, jak o tom mluví Pán Ježíš Kristus:

• Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. (Mt 5,5)

Znovu a znovu nám Bůh ve svém Slově připomíná svou věrnost. Bůh nás povzbuzuje svým Slovem a ujišťuje nás o své věrnosti a dobrotě. Nazval nás svými přáteli, jsme jeho dětmi, jsme potomky Abrahama a tak jsme dědicové zaslíbení. On je náš Otec, miluje nás a pevně nás drží ve své ruce.

Abrahama vodil po zaslíbené zemi a žehnal mu. Na důkaz své lásky s ním uzavřel smlouvu, která měla být ujištěním pro Abrahama, že to, co Bůh slíbil, se naplní. Že ani jedno dobré slovo, které vyšlo z Božích úst, se nevrátí zpátky prázdné. Bůh splnil všechno, co řekl – v té fyzické rovině to můžeme vidět velmi jasně. Ať už se jedná o množství potomků, které Abrahamovi zaslíbil, nebo o to, že budou zotročeni v Egyptě nebo že vyjdou s velikým bohatstvím nebo nakonec to, že obsadí zemi, kterou jim Bůh zaslíbil – to všechno se naplnilo. Bůh dal dokonce krále, zaslíbeného syna Davidova, který kraloval nad celým tím územím od hranice Egypta až po řeku Eufrat – Šalomoun. Bůh mnohokrát potvrdil svou věrnost Abrahamovi.

• Přicházíš obsadit jejich zemi ne pro svou spravedlnost a přímost svého srdce. Hospodin, tvůj Bůh, vyhání před tebou tyto pronárody pro jejich zvůli a proto, aby splnil, co přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. (Dt 9,5)
• Shledal jsi, že jeho srdce je ti věrné, a uzavřel jsi s ním smlouvu, že zemi Kennanců, Chetejců, Emorejců a Perizejců, Jebúsejců a Girgašijců dáš jeho potomstvu. Dostál jsi svému slovu, neboť jsi spravedlivý. (Neh 9,8)

Bůh splnil to, čím se zavázal Abrahamovi, splnil, co přísahal, dostál svému slovu. Na každé zaslíbení, které nám dal, se můžeme cele spolehnout. Radujte se z jeho dobroty, těšme se z jeho přízně a žijme v bázni v jeho přítomnosti. Vždyť on sám nás ujišťuje, že nás nikdy, NIKDY, neopustí. Amen.