Bůh vysvobozuje ze všech nesnází

Jaroslav Kernal, Praha 19. června 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Dnes budeme pokračovat ve výkladu knihy Genesis. Jsme ve 12. kap. a dnes máme před sebou trochu delší oddíl, který Adam na začátku četl. Minule jsme viděli, jak Bůh povolal Abrahama a jak povolává i nás. Dnes se podíváme na to, co jsem nazval Abrahamovy spory nebo konflikty. Ve druhé polovině dvanácté kapitoly je příběh Abrahamova sestoupení do Egypta, kdy zapřel svou ženu, aby si zachránil život, ale Bůh to tak nenechal a zachránil Abrahama. Ve třinácté kapitole je spor mezi Abrahamem a jeho synovcem Lotem, resp. mezi jejich pastýři. Uvidíme, jak Bůh odděluje Abrahama od Lota. A ve čtrnácté kapitole je spor mezi králi v širé oblasti, do něhož se vkládá také Abraham, protože unesli jeho příbuzného, Lota. Je to spor, který vyřešil mečem a Bůh ho v něm posiloval, protože vydal všechny jeho nepřátele do Abrahamových rukou (Gn 14,20). V závěru čtrnácté kapitoly je ještě jeden spor, ještě jedno napětí i oddělení – je tam Abrahamovo setkání s králem Sodomy a s králem Šálemu, s Melchísedechem – tím se budeme zabývat příště samostatně, protože bych chtěl, abychom se tam ponořili trochu víc do hloubky a promysleli praktické aplikace, které z toho příběhu vyplývají. Mohli bychom se zastavit u každého z těch dnešních oddílů, ale neuděláme to, projdeme je trochu rychleji. Pokud byste chtěli jít trošku hlouběji, můžete jít k mým starším kázáním z Genesis z let 2011-2013 na webu SoliDeoGloria.cz.

I. Bůh ochraňuje

Bůh přivedl Abrahama do Kenaánu a řekl mu, že tuto zemi mu dá. Abraham urazil dva tisíce kilometrů a přišel do této země a vzdal Bohu chválu, postavil oltář a uctíval Boha. Bylo mu 75 let a jeho žena byla o deset let mladší (Gn 17,17). Představte si to, že Bůh vás povolá do zaslíbené země, vy jdete, po cestě se zastavíte se svým otcem v Cháranu, vyděláte majlant – máte stáda, lidi (Gn 12,5), přijdete do té nádherné země, která je jako zahrada Hospodinova (Gn 13,10), trochu se po ní projdete a najednou je tu hlad. Nad čím asi v tu chvíli Abraham přemýšlel? Víte, hlad obvykle nepřijde rychle, to nějakou dobu trvá. A vidíte to, že se to pomalu děje – je stále méně jídla, méně pastvin pro dobytek, vysychá voda, úrodu sežerou kobylky … Je to opravdu zaslíbená země? Co mám dělat? Abraham to vyřešil tím, že sestoupil do Egypta, což byla země, která měla rozsáhlý zavlažovací systém, takže lidé tam mohli čelit hladu poněkud lépe. Pokud netrval třeba sedm let, jak to uvidíme později v příběhu Josefa.  

Je dost možné, že celá ta situace Abrahama znejistila natolik, že se začal víc bát o svůj život, protože jde za svou ženou a chce, aby o něm mluvila jako o svém bratrovi. Ona skutečně byla jeho nevlastní sestra – měli společného otce, ale ne matku (Gn 20,12). Už jsme mluvili o tom, že bylo přirozené a bylo to v pořádku, že se jak po stvoření světa, tak po potopě mezi sebou brali i ti nejbližší příbuzní. Teprve o šestset padesát let později tyto sňatky Bůh v zákoně, který dal Izraeli skrze Mojžíše, zakázal.

Jediný důvod, proč Abraham chtěl, aby Sára neříkala, že je jeho manželka, byl ten, že se bál o svůj život. Bál se o svůj život tolik, že přestal spoléhat na Boha, ale začal spoléhat na člověka, na Sáru, začal spoléhat na lež, protože poloviční pravda není nikdy pravda, ale vždycky lež. Bůh mu dal velká zaslíbení, Bůh s ním jednal mocně a přece Abrahama v zoufalé snaze zachránit svůj život zapřel Boha i svého bližního, svou manželku. Klidně ji nechal odvést do faraónova domu. A faraón kvůli tomu prokázal Abrahamovi mnoho dobrého, takže Abraham velmi zbohatl. Na začátku třinácté kapitoly je drobná poznámka, že svědkem toho všeho byl také Lot. To bylo opravdu smutné svědectví, i když na tom Abraham velmi vydělal. Na druhé straně se Abraham vrací zpátky do země, kterou opustil a podívejte se do Gn 13,4, co dělá – znovu uctívá Boha. Vrací se zpátky na cestu, ze které sešel.

Musíme rozumět tomu, že Abraham i Lot byli ještě donedávna uctívači model, které Bůh vyvedl z modlářství, a my vůbec netušíme, jaké byly jejich morální standardy. Tím nechci obhajovat Abrahamovo jednání, jen chci říct, že se na něj dnes díváme očima celého zjevení, které máme v Písmu. Bůh zde jeho jednání nehodnotí, což ale neznamená, že to nemáme udělat my na základě toho, co nám Bůh dal, tedy celého Božího slova a standardů, které nám v něm zjevuje. A v tomto smyslu Abraham zapřel Boha a prodal svou ženu jinému muži. To ukazuje na tragickou slabost člověka, který i potom, co ho Bůh povolal a vysvobodil, stále padá do hříchu. A nemysleme si, že jsme jiní nebo dokonce lepší. Bůh nás – stejně jako Abrahama – vysvobodil z moci hříchu, ale ještě nás nevysvobodil z jeho přítomnosti. Byli jsme ponecháni v hříšném těle v hříšném světě. Náš vnitřní člověk byl očištěn a každý den se obnovuje ve stále větší slávě a z Boží milosti roste do podoby Pána Ježíše Krista. Ale ten vnější zápasí. To tělo hyne – doslova a do písmene. Den za dnem jsme blíž okamžiku, kdy odložíme tato smrtelná těla a oblékneme tělo nebeské slávy. Ale než k tomu dojde, budeme zápasit – s hříchem ve všech jeho podobách a s jeho důsledky. A i když se nám to nelíbí a nechceme to, budou chvíle, kdy budeme i podléhat. To neznamená, že nás Bůh nemiluje, nebo že na nás zapomněl, nebo že nás snad trestá. Podívejte se na Abrahama! Bůh s ním dále jednal. Neodvrátil se od něj, neřekl, že by se s tou zemí spletl, že jí asi dá někomu jinému. Nikoho z těch, kdo k němu přijdou, nevyžene pryč od sebe.

Bůh nás nikdy nezapře. A i když Boží slovo říká, že kdo zapře Pána před lidmi, toho i on zapře před svým Otcem (Mt 10,33), musíme rozumět tomu, že nejde o jedno selhání, protože jinak by Abraham nebyl otec věřících, ale jde o postoj zapírání Pána, jde o snahu sedět na dvou židlích, sloužit dvěma pánům, líbit se světu i Bohu. Ale kdo chce být přítelem světa, nemůže se líbit Bohu, ale stává se nepřítelem Božím (Jk 4,4). Bůh zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Vždycky nás pozvedne, abychom znovu šli k Pánu, abychom mu vyznali své hříchy, abychom byli obnoveni, očištěni, abychom se vrátili zpátky na jeho cestu, ze které jsme sešli.

Pán Ježíš nikdy nezapře svou nevěstu, církev. Vždycky se k ní přizná. Někdy to bude znamenat, že se přizná v tomto světě, jindy se přizná na věčnosti, když nechá svou církev ve světě trpět a snášet protivenství a pronásledování. Ale nikdy svou církev neprodá jinému, nikdy neustanoví nějakou jinou hlavu a s každým, kdo by si chtěl jeho církev přivlastnit, bude jednat jako žárlivě milující ženich. Ježíš miluje svou církev, vždycky se o ni postará, nikdy ji nepovede k polovičatosti, pokrytectví nebo lži.

Než půjdeme dál, chtěl bych, abychom se ještě zastavili u toho, co tento příběh říkal jeho prvním čtenářům. To byli Izraelci na poušti, kterým Mojžíš dal tuto knihu. Bůh je právě vztyčenou rukou s velikou mocí vyvedl z Egypta. Ze stejného Egypta, o němž je tady řeč a vedl je do stejné, z níž Abraham sestoupil dolů do Egypta. Předkové těchto Izraelců sestoupili do Egypta, protože v zemi byl veliký hlad. Nyní byli vyvedeni z Egypta skrze veliké rány, které Bůh seslal na faraóna a na celou zem. Ocházeli s bohatstvím Egypta. Ale odcházeli také plni pochybností a nevěry. A tenhle příběh jim měl ukázat, že nemá smysl vracet se do Egypta, že odtud nikdy nepřišlo nic dobrého. Mají jít do zaslíbené země a uctívat Boha stejně, jako to dělal jejich praotec Abraham. To je výzva i pro nás, abychom se srdcem naplněným uctíváním, s ústy přetékajícími chválou a vděčností a s očima víry upřenýma vzhůru k Pánu směřovali k nebeským příbytkům, které pro nás Ježíš připravuje.

To byl první Abrahamův spor – s faraónem, asi také se Sárou a možná také trochu s Bohem. Nicméně výsledek je ten, že se Abraham vrací zpátky, odkud sestoupil a uctívá Boha. Nyní:

II. Bůh odděluje

Druhý spor zasahuje do majetkoprávních a rodinných vztahů. Je to spor s Lotem. Jejich jmění bylo tak veliké, že je země neuživila a nevynášela tolik, aby mohli být spolu. Jejich pastýři se mezi sebou hádali. Kromě nich sídlili v zemi také Kenaánci a Perizejci, takže se museli pohybovat také mezi jejich pastvinami. A Abraham přichází s jednoduchým řešením – než abychom se hádali, oddělme se od sebe. Jsme muži, bratři. Není potřeba se hádat. Byli bratři v příbuzenském slova smyslu, byli bratři v náboženském slova smyslu – proto Abraham usiluje o pokoj. A někdy je to nejpokojnější řešení rozchod. A vypadá to, že Lot si ten rozchod přál, protože Bible o něm mluví jako o tom, kdo se oddělil. V pátém verši začíná tento příběh, a začíná Lotem. Zdá se, že to byl Lot a jeho pastýři, kdo viděl, že země už tolik nevynáší, jako dřív, že stád hodně přibylo (protože Abraham hodně získal v Egyptě) a působí to na mě tak, že ten text naznačuje, že to byl Lot, kdo měl problém být s Abrahamem. Ale Abraham si kvůli tomu netrhá žíly a jednoduší: „Běžte.“ Vyber si, kam chceš jít, a já půjdu na druhou stranu. Není potřeba, abychom se střetávali, abychom se přeli, abychom se dohadovali.

Když se podíváme na Lotův život v knize Genesis – a setkáme se s ním ještě párkrát, takže se jím budeme zabývat samostatně – není tu ani náznak toho, že by Lot někdy chtěl být s Abrahamem. Ale už za chvíli uvidíme, že Abraham stál o svého synovce – nijak se mu nevnucoval, nechodil ho navštěvovat do Sodomy (tedy v tuto chvíli zatím jenom před brány Sodomy), ale vždycky ho měl na srdci – když Lota unesli, Abraham šel a vysvobodil ho, když Bůh řekl Abrahamovi, že hodlá zničit Sodomu, Abraham se modlil a prosil Boha, aby zachoval všechny spravedlivé v Sodomě, a ve skrytu srdce nepochybně doufal, že Lot je tím spravedlivým. A Bůh Abrahama vyslyšel.

Abraham dal Lotovi přednost, dal mu na výběr, kam chce jít. A Lot si vybral (v. 11) – vybral si celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru. Ta země byla jako zahrada Hospodinova – ale Boží slovo tady poznamenává (a je to poznámka pro ty první čtenáře, aby rozuměli tomu, co vidí před sebou), že to bylo ještě předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru. A všimněte si ještě dvou drobností v textu – verš 12: Abraham se usadil v zemi, Lot se usadil v městech. Už předtím Písmo zmiňuje bohatství obou mužů a je tam zajímavý rozdíl – Abraham měl stáda, zlato a stříbro (v. 2), Lot měl brav, skot a stany (v. 5). I Abraham bydlel ve stanu, ale vypadá to, že mu stačil jen jeden, zatímco Lot se chtěl ukázat navenek množstvím stanů. I on mohl bydlet v jednu chvíli jenom v jednom, protože nejde bydlet ve dvou nebo více stanech, ale možná mohl mít jeden jako ložnici, jeden jako obývák, další jako pracovnu nebo salón pro hosty. Myslím, že to jsou takové drobné nuance, které jsou jako nitky v labyrintu a nakonec nás dovedou až k srdci. Lot se usadil v městech toho okrsku (v. 12), který Hospodin o patnáct let později zničil ohněm z nebe, z něhož dneska máme velkou turistickou atrakci – Mrtvé moře. Ve třinácté kapitole Lot ještě nebydlí v těch městech, ale usadil se tam. Zatím „jenom“ stanoval před branami Sodomy. A všimněte si verše 13: „Sodomští muži však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní.“ Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nesedává s posměvači (ani s nimi nestanuje), který nestojí na cestě hříšných … (Ž 1,1). Ale Lotem se ještě budeme zabývat.

Vraťme se zpátky k Abrahamovi. Podívejte se do dalšího verše:

• Gn 13:14 Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi …

To skoro vypadá, jako kdyby Bůh čekal, až se Lot oddělí. A je pravdou, že země nebyla zaslíbena Lotovi, ale Abrahamovi. Naposledy jsme viděli, že Bůh promluvil k Abrahamovi, když přišel do Kenaánu a došel až k Šekemu (Gn 12,7), kde vybudoval Bohu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Bůh mu tam řekl, že tuto zemi dá jeho potomstvu. Potom byl hlad, Abraham sestoupil do Egypta, Bůh stíhal faraóna ranami, Abraham odešel, nějakou dobu se tísnili s Lotem a potom se rozešli – a teprve nyní Bůh promlouvá znovu. V osmém a devátém verši Abraham říká Lotovi, aby si vybral zemi, v desátém verši se Lot rozhlíží a vybírá si. Ve čtrnáctém verši Bůh říká Abrahamovi, aby se rozhlédl všemi směry, protože Bůh vybral Abrahamovi a jeho potomstvu celou tuto zemi. A znovu mu zaslibuje takové množství potomků, že je nebude možné ani sečíst.

Je to zajímavé, protože Abrahamovy fyzické potomky bylo možné sečíst a byli mnohokrát sečteni a dodnes jsou sčítáni. O nějakých dvěstě deset let později sestupují Abrahamovi potomci znovu do Egypta v počtu sedmdesáti duší (Gn 46,27). O dalších dvěstě deset let později vystupují Abrahamovi potomci z Egypta v počtu šestiset tisíc mužů (plus ženy a děti). O dalších čtyřista padesát let později David sčítá bojeschopné muže v Izraeli a je jich milión šestset tisíc, kromě Benjamínců a Lévijců, které Jóab nezapočítal (1Pa 21,5–6). A takto bychom mohli pokračovat až do současnosti. Ale Abrahamova duchovního potomstva je tolik jako prachu země a není nikdo, kdo by ho dokázal sečíst!

• Zj 7:9 Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou.

To jsou vykoupení. Nespočetný zástup Kristových učedníků ze všech dob a ze všech míst, který bude shromážděn kolem trůnu Božího beránka a bude ho uctívat, a jako dědictví dostane novou zemi, celý obnovený svět, kde všechno bude sloužit k Boží slávě a chvále. Jak reagoal Abraham na Boží slovo? Uctíváním. Postavil Hospodinu oltář a chválil svého Boha.

První spor vedl k pádu a následnému obnovení, ale také k fyzickému, materiálnímu požehnání. Toto požehnání vedlo k druhému sporu, který nevede k pádu, ale k naplnění Božích záměrů a vrcholí duchovním požehnáním. A před námi je poslední ze sporů, jimiž se dneska zabýváme: válka králů.

III. Bůh posiluje

Podstatnou část čtrnácté kapitoly vyplňuje popis politické situace na Blízkém východě. Je tady elamská říše, která vládne všem – je to známý a silný státní útvar. Hlavní město byl Šúšan, kde o dva tisíce let později byl nejvyšší vrchní číšník Nehemjáš a o něco později královna Ester (v obou případech to byla jiná říše, perská, ale stejné místo). Elamský král Kedorlaómer zotročil národy a města dva tisíce kilometrů od Šúšanu a když se tato městská království vzbouřila proti jeho vládě, přitáhl se svým vojskem a ukázal těm městům, kdo je tam pánem. Pobili Refájce, Zuzejce, Emejce a Chorejce, Amálekovce i Emorejce a nakonec porazili pět králů v dolině Sidímu. Dobyli Sodomu i Gomoru, pobrali jmění, lidi i potraviny a odtáhli. A podívejte se do v. 12:

• Genesis 14:12 Vzali s sebou též Abramova synovce Lota s jeho jměním, sídlil totiž v Sodomě, a odtáhli.

Proč bydlet ve stanu, když je možné bydlet ve městě. Tady je důvod, proč nebydlet v Sodomě! Z Lota se stal otrok – to byl obvyklý úděl těch, kdo byli zajati ve válce. Naproti tomu Abraham sídlil ve stanu. Uzavřel smlouvu s Emorejci Mamrem a jeho bratry Anérem a Eškólem a pronajal si nějaké území při božišti Mamreho, což je pravděpodobně někde u dnešního Hebronu. Mimochodem, co je to božiště? Jiné překlady na tomto místě uvádějí jiná slova: KRAL roviny, Pavlík stromoví, B21 háj, ČSP duby. Nejspíš se jednalo o posvátné stromy, posvátný háj – pohané obvykle měli taková místa, kde byly často právě duby, kde se setkávali se svými bohy. Ale to, co jsem chtěl ukázat, bylo znovu odlišné jednání Abrahama a Lota. Ukazuje se, kde je srdce.

Jak reagoval Lotův strýc Abraham, když se dozvěděl tu zprávu od nějakého uprchlíka? Sebral muže, 318 ze svého domu plus ty, s nimiž měl uzavřenou smlouvu, a vyrazili za armádou čtyř králů, aby vysvobodili Lota. Z Hebronu k Damašku je to víc než čtyřista kilometrů. Nejdříve je pronásledovali a pak je jedné noci přepadli a pobíjeli je až někam za Damašek. Bůh je vydal Abrahamovi do rukou (v. 20). Bůh posílil Abrahamovy ruce, dal odvahu jeho srdci a Abraham přivedl zpátky všechny lidi i všechno uloupené jmění, včetně svého synovce Lota. Celý spor byl vyřešen rychle, radikálně a s velikou odvahou.

Abraham zjevně nebyl pacifista. Pro ochranu svého bližního se nebál použít meč. Neposlal diplomatickou nótu do Šúšanu ani si nešel stěžovat ke králi Kedorlaómerovi. Prostě šel a zachránil svého synovce – a Bůh mu přidal všechny ostatní zajaté ze Sodomy, včetně všeho jmění, které útočníci v těch městech pobrali. To není výzva k tomu, abychom brali právo do svých rukou. Boží slovo nás vede k tomu, abychom byli dobrými občany své země a jednali podle zákonů země. Ale pokud by měly být zákony nemorální – a mnoho takových v naší zemi je – potom musíme postavit nad zákon země zákon Boží, Boží slovo a jeho spravedlnost. Rozumějte mi dobře, to není výzva k nějakému svévolnému výkladu zákonů země nebo Božího slova – myslím, že každý bychom si našli, co by se nám líbilo. Ale asi nikdo z nás se nedostane do situace, do jaké se dostal Abraham. Možná se dostaneme – a v nedávné době jsme se dostali – do situací, které budou hraniční, a kde budeme muset používat tento princip, že pokud bylo něco nařízené nebo zakázané zákonem, ale je to v rozporu s Božím slovem, musíme postavit na první místo to, co říká Bůh. Ale vždycky musíme jednat v bázni Boží, s modlitbami a hledáním Pánovy tváře. A společně s Abrahamem se potom můžeme spolehnout na Pána, že nám dá také potřebnou odvahu a sílu jednat k jeho slávě.

V poslední knize Bible je zajímavý text, který mluví o tom, kdo nevstoupí do nového Jeruzaléma, do Božího města, které Bůh připravil pro své svaté. Dovnitř vstoupí jenom ti, kdo zvítězí – ti budou nazváni syny Božími (Zj 21,7). Je-li to tak, potom by nás nemělo překvapit, že na prvním místě mezi těmi, kdo nevstoupí, jsou uvedeni zbabělci (Zj 21,8) – až dál za nimi jsou vrahové a cizoložníci, zaklínači nebo modláři, tedy ti, jimiž ve svém srdci vlastně skutečně pohrdáme, a jejich hříchy jsou nám odporné. Ale ten text začíná u zbabělců – a na to musíme vždy pamatovat.

Stejně jako prosíme o moudrost, prosme i o odvahu, abychom horlivě a statečně vydávali svědectví o Pánu Ježíši, abychom byli ochotní a schopní postavit se falešnému učení, nespravedlnosti a neprávu, svévoli a každému zlu, které se kolem nás objeví. To nás nemá vést k tomu, aby se z nás stali nějací političtí aktivisté nebo něco podobného, ale má nás to vést k tomu, abychom zakořenili v pravdě, abychom se upevnili v Pánu Ježíši Kristu a byli pohlceni jeho Slovem. Jenom tak budeme schopni rozpoznat pravdu od lži a spravedlnost od bezpráví, a jenom v moci Ducha svatého budeme schopní a ochotní postavit se proti každému zlu – ať už je to zlo hříchu, které přichází zevnitř nás, nebo je to bezpráví světa, jímž jsme obklopeni nebo zvrácenost ďábla, který obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. Stejně jako Abraham potřebujeme vytrvalost a odvahu. Buďte odvážní ve víře! Buďte odvážní v modlitbách! Buďte odvážní ve vyznání Pána! Buďte odvážní a moudří v prosazování spravedlnosti, pravdy a práva! Buďte odvážní a silní v lásce! To je výzva dnešního textu, to je volání k tomu, abychom šli k Pánu.

V prvním sporu jsme viděli Abrahamovu slabost, se kterou se můžeme všichni ztotožnit. Tento velikán víry, jehož Bůh nazýval svým přítelem, byl člověkem stejně, jako každý z nás. A to je velké povzbuzení na cestě víry, na cestě následování Pána Ježíše Krista. V druhém sporu jsme viděli Abrahamovu moudrost, pokoru a pokoj. V tom je pro nás vzorem – Boží slovo nás vede k tomu, abychom usilovali o moudrost, která je shůry, která je „především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). Je to moudrost, kterou Bůh dává každému, kdo o ni prosí a nepochybuje. A abychom usilovali o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána (Žd 12,14). A nakonec jsme viděli Abrahamovu odvahu. Abraham projevil velkou zbabělost, když se schoval za svou ženu a byl ochoten jít tak daleko, že jí vyměnil za velbloudy a oslice i osly a otroky a otrokyně. Ale současně vidíme velkou odvahu, když se vydal zachránit Lota. Je přesně jako my – někde silný a jinde slabý. On není ten vysvoboditel, který by nás mohl vytrhnout z moci ďábla, z pout světa a z temnoty hříchu.

To může udělat jenom Ježíš. On je dokonalý člověk, dokonalý vysvoboditel, který přináší dokonalé spasení (Žd 7,25). Byl odvážná až do samotného konce, až do své smrti na kříži Golgoty. Kdo v něho věří, nebude zahanben, ale z Boží milosti bude přijat do slávy a proměněn do jeho podoby. Amen.