Bůh zaslíbil Abrahamovi svět za dědictví

Jaroslav Kernal, Praha 14. srpna 2022

Znovu jsme v knize Genesis a znovu jsme v patnácté kapitole – pro tuto sérii dnes nejspíš naposledy. Minule jsme se zabývali tím, jak Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu. Prošli jsme povrch tohoto příběhu a zastavili jsme se u některých detailů. Dneska se podíváme pod povrch. Pojďme tedy nejdřív přečíst celou patnáctou kapitolu a potom se do ní pustíme.

Ještě dřív než se pustíme do výkladu hlubšího smyslu smlouvy s Abrahamem, se musíme zastavit u toho, jestli vůbec jsme oprávněni něco takového dělat. Máme tady přeci jasný příběh, který říká, jak Bůh uzavřel smlouvu s Abrahamem a co mu slíbil. Máme nějaké oprávnění jít dál, hlouběji? Nepůjdeme „nad to, co psáno“ (1K 4,6)? Bůh sám nám ukazuje, že to je něco, co nejenom můžeme, ale co přímo máme a musíme dělat. Boží zjevení je progresivní, což znamená, že se rozvíjí v čase a novější věci, které Bůh ve svém Slově zjevuje, často vysvětlují a rozvíjejí nebo prohlubují to, co Bůh zjevil dříve. Dva příklady a potom půjdeme do našeho textu. První příklad najdeme v Mal 3,23 (nebo 4,5):

• Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou. (Mal 3,23–24)

Co říká ten text? Že přijde prorok Elijáš. Co byste čekali? Že přijde prorok Elijáš. Přesně totéž si představovali učedníci Pána Ježíše. A když se na to ptali Pána Ježíše, odpověděl jim, že je to tak, ale také, že Elijáš už přišel, ale lidé ho nepoznali. A učedníci pochopili, že mluví o Janu Křtiteli – on byl ten Elijáš (Mt 17,11–13). A v Lukášovi 1,17 je slovo Gabriela, které řekl Zacharjášovi o jeho ještě nenarozeném synu Janovi, v němž jasně prohlašuje, že bude tímto Elijášem. Nový zákon vysvětluje Starý.

Jiným příkladem může být Žalm 22, který přesně popisuje ukřižování Pána Ježíše Krista. A Nový zákon na různých místech vztahuje jednotlivé verše tohoto Žalmu právě na ukřižování. A to je skutečný smysl toho žalmu, ačkoliv z žalmu samotného to není možné vyčíst. Tento žalm popisuje nějakou situaci v Davidově životě, kdy prožíval nějaké těžké věci, ale Nový zákon nám říká, že to je o Kristu. A takto tomu máme rozumět. Nový zákon nám dává světlo, kterým svítíme do Starého zákona a to, co vypadalo jako ploché, je najednou plastické a hluboké.

Totéž platí o smlouvě s Abrahamem. Kdybychom zůstali jenom v Genesis 15, museli bychom mluvit jenom o zaslíbení potomstva, zaslíbení země, a o Abrahamově smrti. Ale Nový zákon nás vede mnohem dál, vede nás až k nám samotným, o nichž jakoby tato smlouva vůbec nemluvila. Takže se dneska podíváme jednak na dvě obecnější charakteristiky této smlouvy a potom na dva způsoby, jak se tato smlouva naplnila.

I. Boží smlouva milosti

První věc, na kterou chci poukázat, a která se nakonec týká každé smlouvy, kterou v Písmu máme, je, že je to smlouva uzavřená z milosti. Tady ale musím okamžitě zastavit, protože si k tomu musíme říct nějaké věci, aby nedošlo k nedorozumění. Smlouva milosti je totiž teologický termín, který používá jeden směr křesťanské teologie, který se jmenuje teologie smlouvy. Když to popíšu hodně zjednodušeně, za tímto pojmem se skrývá věčná smlouva mezi Bohem a člověkem, která je nějak přítomná takřka v každé smlouvě, kterou najdeme v Bibli. Tito učenci mluví o smlouvě milosti a smlouvě skutků jako o ekvivalentu spasení z milosti a spasení ze skutků. Smlouva milosti je např. tato smlouva, nebo smlouva z hory Sinaj, která je ale také současně smlouvou skutků a především tak mluví o nové smlouvě, kterou ovšem ztotožňují se smlouvou z hory Sinaj. A mluví se o tom, že Mojžíšova, tedy stará smlouva byla vydaná jedním způsobem (na kamenné desky), zatímco Nová smlouva byla vydaná jiným způsobem a byla zapsaná na lidská srdce, ale obsahově jsou obě smlouvy totožné a ta nová je nová jenom proto, že je nově vydaná. Myslím, že se tito teologové mýlí a tato mýlka začíná tím označením smlouva milosti a pokračuje teologickou konstrukcí, která je s tím spojená. Když já mluvím o smlouvě milosti, či lépe smlouvě z milosti, chci říct něco jiného.

V Písmu máme celou řadu smluv, které Bůh uzavírá s lidmi – už jsme viděli smlouvu s Noemem, zde je smlouva s Abrahamem později potvrzená také jeho potomkům, Izákovi a Jákobovi, v Exodu je smlouva s Izraelem uzavřená skrze Mojžíše, ve 2S 7 je smlouva s Davidem a Jeremjáš s Ezechielem zaslibují novou smlouvu, která se naplnila na Pánu Ježíši Kristu. Moji milí, každá z těchto smluv je smlouvou milosti, ale ne v tom výše uvedeném smyslu – každá je jiná a má svůj účel, své prostředky, podmínky znamení (v Gn 17 budeme mluvit o obřízce, které je znamením smlouvy s Abrahamem), ale každou z nich Bůh uzavřel s člověkem jenom a pouze ze své milosti. Když tedy říkám, že tato smlouva je smlouvou milosti, myslím tím to, že Bůh se rozhodl prokázat Abrahamovi svou přízeň a uzavřít s ním smlouvu. Milost je ničím nezasloužená Boží přízeň. Je to projev Boží dobroty, která nemá žádnou příčinu v obdarovaném, ale cele vychází z dárce. Bůh se ve své lásce sklonil k Abrahamovi. Bůh inicioval a také naplnil tuto smlouvu. Nebyl to Abraham – a ani nikdo jiný nikde v Písmu, kdo by inicioval smlouvu s Bohem. Vždy je to Bůh, u něhož to začíná, který se sklání a prokazuje lidem dobro, který je zahrnuje svou přízní. To platí u každé smlouvy, kterou kdy Bůh s člověkem uzavřel. Může to být smlouva bezpodmínečná, jako je tato smlouva nebo to může být smlouva s podmínkami – jako byla Mojžíšova, kde čteme slova: „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid“ (Ex 19,5). V obou případech se jedná o projev Boží milosti, protože Bůh se sklání k lidem a prokazuje jim svou přízeň.

A toto je důvod, proč každá smlouva v Písmu nás nakonec vede k té poslední, k nové smlouvě, která je znovu a naprosto výlučně a zjevně smlouvou milosti. Bůh se sklání ke svému lidu – Bůh se stává člověkem, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby v podobě člověka uzavřel smlouvu mezi Bohem a člověkem. Kdo uzavírá smlouvu na straně lidí? Člověk Ježíš, který na sebe vzal všechny naše hříchy a vnesl je na kříž, kde snášel Boží hněv, ačkoliv se nedopustil ničeho zlého a nikdy nezhřešil. Kdo uzavírá smlouvu na Boží straně – Bůh sám v osobě Božího syna, Pána Ježíše Krista. Proto také můžeme číst, že „v Kristu usmířil Bůh svět sám se sebou“ (2K 5,19). Proto také může Pán Ježíš podat učedníkům kalich a říci, že tento kalich je kalichem nové smlouvy, která je zpečetěná jeho krví (Lk 22,20). To je smlouva milosti. Abrahamova smlouva je smlouvou milosti a v tomto smyslu ukazuje na novou smlouvu, kde milost dochází svého naplnění. Ale není to jediná věc, jak na ní ukazuje. Je to také:

II. Boží jednostranná smlouva

Smlouvy jsou uzavřené mezi minimálně dvěma stranami. U těch smluv, o kterých mluvíme, je vždy na jedné straně Bůh a na druhé straně člověk. Nicméně zde musíme porozumět ještě jedné důležité věci – dnes známe smlouvy, které jsou mezi dvěma víceméně rovnoprávnými stranami. A protože to tak je, často bývají ve smlouvách ty stránky, kde je hodně textu hodně malými písmenky, aby se nikdo nečetl a jedna strana tím získala nějakou výhodu. Ve starověku bylo běžné, že smlouva mohla být uzavřena jednostranně. Král s velkým vojskem přitáhl k jinému králi s malým vojskem a řekl mu: „Já s tebou uzavřu smlouvu. Ty mi budeš platit, a já tě nechám žít a kralovat nad tvým lidem.“ To byla smlouva, která byla uzavřena mezi dvěma stranami, které si nebyly rovné. Byla to jednostranně diktovaná smlouva. Přesně taková je Boží smlouva s Abrahamem. Je to smlouva uzavřená jenom jednou stranou, navzdory tomu, že to je smlouva mezi dvěma stranami. Minule jsme to viděli velmi dobře na tom fyzickém dění v patnácté kapitole. Byl to jenom Bůh sám v podobě ohnivé pochodně mezi těmi rozpůlenými zvířaty. Byl to Bůh sám, kdo učinil závazek. A v tomto smyslu to byla také bezpodmínečná smlouva – ačkoliv, jak si ukážeme za chvíli a potom ještě později v 17. kapitole, se to týkalo jenom určité části této smlouvy. Byl to jenom Bůh sám, kdo diktoval podmínky smlouvy, byl to jenom Bůh sám, kdo uzavřel tu smlouvu, byl to jenom Bůh sám, kdo se stal garantem naplnění této smlouvy – Abraham v mrákotách přemáhán spánkem jenom žasl nad tím, jak je Bůh veliký, jak je mocný a jak je plný milosti.

Podívejte se do deváté kapitoly Genesis, kde je smlouva s Noemem a jeho potomstvem a s celým stvořením. Je to Boží jednostranná smlouva, ve které se Bůh zavazuje, že už nezničí zemi celosvětovou potopou, ale že se bude o zemi starat, aby na ní lidé mohli žít. Podobně je to se smlouvou, kterou Bůh uzavřel s Davidem. Bůh se zavázal, že Davidův syn – což znamenalo jednak Davidův konkrétní syn, v tomto případě to byl Šalomoun a následně to znamenalo, že Davidův potomek bude velikým králem nad Izraelem a nejenom nad ním. A znovu to byl jenom Bůh, kdo byl iniciátorem i garantem této smlouvy. A co nová smlouva? Podívejte se se mnou do Jeremjáše 31:

• Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Poznávejte Hospodina!“ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (Jer 31,31–34)

Já uzavřu smlouvu, já vám dám do nitra svůj zákon, já vás vyučím, abyste mě znali, já vám odpustím hříchy a už je nebudu připomínat. A co vy? Vy prostě budete mým lidem (Ez 36,26–28)! Vy mě budete znát a budete se mnou chodit a já budu uprostřed vás. To je cele Boží dílo. To je to, co se naplnilo na Pánu Ježíši Kristu a je to něco, co nemělo žádné obdoby před jeho příchodem a před jeho křížem, před vylitím Ducha svatého. Sem a nikam jinam ukazuje také tato smlouva, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem dva tisíce let před Kristem.

Cesta k nové smlouvě byla ještě hodně dlouhá – Ezechiel a Jeremjáš prorokovali v sedmém století před Kristem, ale ten směr už je naznačený. A když to spojíme s tím, co už jsme viděli ve dvanácté kapitole, dává nám to velmi jasný směr.

• Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. (Gn 12,2–3)

A chci zdůraznit to slovo veškeré, protože to míří mnohem dál než jenom k Abrahamovým vlastním potomkům. To míří ke všem čeledím země, což znamená, že Bůh má na mysli něco mnohem většího, než co v tuto chvíli Abrahamovi zjevuje. Spolu se smlouvou milosti, kterou uzavřel Bůh sám, nám to z pohledu Nového zákona jasně ukazuje právě na Pána Ježíše Krista. Ale než se k němu dostaneme, musíme se ještě zastavit u té fyzické roviny této smlouvy s Abrahamem, u jejího fyzického naplnění.

III. Boží časná smlouva

Kdybychom zůstali jenom ve Starém zákoně, mohli bychom možná dojít k závěru, že Abrahamovi a jeho potomkům byla zaslíbena země jako trvalé dědictví. Jedním z těch důvodů, proč tomu tak rozumět je to, že v této smlouvě není žádná podmínka. A na řadě dalších míst se mluví o trvalém dědictví. Je to důvod, proč někteří teologové docházejí k závěru, že potomci Abrahama, Izraelci, se musí vrátit do své země a znovu ji obsadit v tom rozsahu, o němž mluví náš text. A nejčastěji to dnes směřují do doby tzv. tisíciletého království. Chtěl bych ukázat dvě věci – jednak to, Bůh už své slovo dané Abrahamovi naplnil. Někteří lidé říkají, že Bůh nikdy nenaplnil tohle zaslíbení a stále je to otázka budoucnosti. Proto vzbudilo mezi některými křesťany takové nadšení, když v roce 1948 vznikl stát Izrael. Poslouchejte, co Bůh řekl Izraelcům, které vyváděl z Egypta:

• Dovedu vás do země, kterou jsem přísežně slíbil dát Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Vám ji dám do vlastnictví. Já jsem Hospodin. (Ex 6,8)

• Hospodin, tvůj Bůh, tě uvede do země, kterou obsadili tvoji otcové, a ty ji znovu obsadíš a on ti bude prokazovat dobrodiní a rozmnoží tě víc než tvé otce. (Dt 30,5)

A na konci knihy Jozue čteme, že Jozue rozpustil izraelské kmeny, každého k jeho dědičnému podílu (Joz 24,28). Izraelci obsadili tu zemi. Nedobyli všechno, ale obsadili tu zemi přesně v těch hranicích, které Bůh zaslíbil Abrahamovi.

• Šalomoun vládl nad všemi královstvími od řeky Eufratu až k zemi pelištejské a až k hranicím Egypta; odtud přinášeli Šalomounovi dary a sloužili mu po všechny dny jeho života. (1Kr 5,1)

Totéž čteme o Davidovi (2S 8,3) a o králi Jarobeámovi (2Kr 14,25). Mohli bychom ukázat na řadu dalších textů, které jasně mluví o tom, že Bůh splnil své slovo dané Abrahamovi.

• … a když vyhladil sedm národů v kanaánské zemi, dal ji v úděl svému lidu. (Sk 13,19)

Měli bychom tedy i nadále očekávat, že Bůh uvede dvanáct kmenů Izraele do jejich dědičných podílů? Mám spíše za to, že Bůh v tom fyzickém slova smyslu už svůj slib splnil. Nicméně je tu ještě ta druhá věc, kterou chci zmínit, což je, že toto trvalé dědictví zaslíbené země bylo vždycky podmíněné. Bylo to něco, co bylo zjeveno dalším generacím, především té, kterou Bůh vyvedl z Egypta, ale bylo to stále opakováno ústy proroků. Držení této země bylo vždy podmíněno zachováváním smlouvy, kterou Bůh uzavřel na hoře Sinaj, poslušností a věrností Bohu.

• Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete. Jako pronárody, které Hospodin před vámi vyhubí, tak vyhynete za to, že jste neposlouchali Hospodina, svého Boha. (Dt 8,19–20)

• A tak se i stane, že jako se na vás uskutečnilo všechno dobro, o němž k vám mluvil Hospodin, váš Bůh, tak na vás Hospodin uvede všechno zlo a vyhladí vás z této dobré země, kterou vám Hospodin, váš Bůh, dal. (Joz 23,15)

Bůh jasně říká, že když ho Izraelci nebudou poslouchat, tak je vyhladí z jejich země. Bůh slíbil, že i když je rozežene do celého světa, tak je zachová, nevyhladí je docela, ale bude tady možnost návratu. Kdy se tedy budou moci vrátit? Kdykoliv Starý zákon mluví o návratu ostatku Izraele do zaslíbené země, o tom, že Bůh je přivede zpátky, vždycky je to spojené s pokáním.

Nejsou tady žádní pamětníci z roku 1948, ale myslím, že můžeme jasně říct, že novodobý stát Izrael nevznikl tak, že by Izraelci činili pokání a Bůh je přivedl zpět do země. Dnešní Izrael není naplněním toho, o čem mluví Písmo. Ono pokání nás totiž znovu vede na jediné místo v Písmu – do evangelia. Jak začíná evangelium? Jan Křtitel volal Izrael k pokání! A ke komu ty lidi zval? K tomu, který přichází za ním, jemuž není hoden ani zavázat řemínek na obuvi. A v Kristu dochází k naplnění těch zaslíbení, ale už ne v tělesném, fyzickém slova smyslu, ale v duchovním. Židé i pohané se skrze víru stávají potomky Abrahama a spolu s ním také dědici zaslíbení (Ga 3,29). A tady se nám začíná odhalovat také ta druhá, hlubší rovina smlouvy s Abrahamem. Ta první rovina se týkala fyzických potomků, ale ta druhá, kterou nám v plnosti odhaluje Nový zákon, se týká zaslíbených potomků, tedy všech, kdo věří v Pána Ježíše Krista.

IV. Boží věčná smlouva

• Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. (Ř 9,6–8)

Tady je jednoduchý a jasný klíč k plnému porozumění této smlouvy s Abrahamem. Není zjevený ve Starém zákoně, resp. není plně zjevený, protože určité náznaky tam jsou, jak jsme viděli např. v té dvanácté kapitole. Tyto náznaky jsou i jinde, proto může Pavel psát s takovou jistotou. Proto může tak jistě prohlásit v Ř 4,13, že Abrahamovi bylo zaslíbeno, že dostane svět za dědictví. A to je svět, do něhož jsme zahrnuti i my, kteří nejsme fyzickými potomky Abrahama, přesto jsme jeho skutečným potomstvem, jsme tím pravým duchovním Izraelem. Někdy to lidé chtějí zlehčit a říkají – a z jakého jsi tedy kmene? To zní opravdu vážně, ale zkuste se zeptat nějakého fyzického potomka Abrahama, z jakého kmene pochází. Řekne vám totéž, co já. A co říká Písmo? Je velmi jasné:

• Pravý žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha. (Ř 2,28–29)

To nás vede ještě o něco dál, nejen k zemi, ale k Božímu lidu.

• Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci. (Fp 3,3)

Nicméně pořád jsme u smlouvy s Abrahamem. Nový zákon nám odhaluje její duchovní rozměr a její naplnění v té zaslíbené nové smlouvě, která byla zpečetěna Kristovou krví. Tady je věčný rozměr Boží smlouvy s Abrahamem.

• Pohleďte na Abrahama: ‚uvěřil Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘ Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: ‚V tobě dojdou požehnání všechny národy.‘ (Ga 3,6–8)

• Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák. (Ga 4,28)

Jsme tedy dědicové Abrahama. Co je ale tím naším dědictvím? Dostaneme zemi? Dostaneme zemi! Dostaneme zaslíbenou zemi, která sestoupí od Boha, kde bude přebývat spravedlnost a právo, kde bude vládnout dokonalá poslušnost Bohu a jeho Slovu, kde nebude žádný pláč ani bolest, kde nebude hřích ani žádné jeho důsledky, kde Bůh bude přebývat uprostřed svého lidu, Beránek Boží bude sedět na královském trůnu a bude naším světlem. A my, jeho služebníci, budeme hledět na jeho tvář a budeme se radovat v jeho svaté přítomnosti. Toto zaslíbení dostal Abraham a my jsme jeho spoludědicové – my všichni, kdo jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista. Ale není to jenom otázka budoucnosti. Už nyní jsme v Kristu Ježíši obdrželi všechno duchovní požehnání nebeských věcí (Ef 1,3). V tomto čase – tedy po příchodu Pána Ježíše Krista – se Pavel modlil za křesťany:

• Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Ef 1,17–19)

To je plné duchovní naplnění smlouvy s Abrahamem. Nejde o fyzické věci, nejde o zemi, ale jde o duchovní věci, duchovní svět, jde o duchovní dědictví, které je nám už nyní odkázáno. Ale stejně jako je to s každým dědictvím, ještě není v našem plném vlastnictví, ale už z něj můžeme mnohé zakoušet. Už zakoušíme Pánovu přítomnost, protože do našich životů vložil svého Ducha, zapečetil nás Duchem a nikdo už nás nevyrve z jeho ruky – to je jeho smlouva. Už zakoušíme požehnání společně s Božím lidem, už zakoušíme mnoho dobrého skrze jeho Slovo, které nás učí moudrosti a bázni před Bohem, které nás učí, jak se vyvarovat zlého a jak jednat správně a dobře.

Musíme žasnout nad tím, jak je Bůh dobrý a jak moudře všechno připravil a zařídil. Musíme ho s vděčným srdcem chválit, protože se k nám ve své milosti sklonil a zahrnul nás do své smlouvy, která byla zapečetěná Kristovou krví. Musíme ho vyvyšovat, protože on sám uzavřel tuto smlouvu, on sám všechno zajistil a stal garantem této smlouvy. I kdybychom my byli nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe (2Tm 2,13). Od stvoření světa mnohokrát dosvědčil svou věrnost, takže se můžeme cele spolehnout na jeho zaslíbení, že přijde brzo pro svou nevěstu a potom bude soudit svět. Proto s radostí a s láskou vyhlížíme jeho příchod a společně se všemi svatými voláme: Pane, přijď! Přijď brzy, Pane Ježíši!

• Ten, od něhož je to svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“ Amen, přijď, Pane Ježíši! (Zj 22,20)

Amen.