Učíme se chodit s Bohem podle Abrahama

Jaroslav Kernal, Praha 23. října 2022

Otevíráme osmnáctou kapitolu knihy Genesis. Bůh nás vede skrze tuto knihu a v této chvíli se nám dává poznat na životě svého věrného a milovaného služebníka Abrahama. Už se Abrahamem zabýváme poměrně dlouho, a za tu dobu můžeme jistě všichni říci, že ačkoliv byl Abraham v mnoha směrech stejně slabý jako my, a rozhodně byl úplně stejně hříšný jako my – než mu Bůh dal duchovní život, byl prostě mrtvý ve svých hříších a mrtvý nemůžete být víc nebo míň, prostě buď jste, nebo nejste – přes  to vše byl mužem, který miloval Boha, který poslouchal Boha, který uctíval Boha, který neváhal okamžitě jednat, když mu Bůh zjevil svou vůli. Bůh mu řekl, aby vyšel z Uru, a Abraham vyšel, Bůh mu řekl, aby obřezal sebe a svůj dům, a Abraham to bez váhání udělal, Bůh mu řekl – jak ještě uvidíme – aby mu dal svého milovaného syna jako oběť a Abraham to šel udělat! To je víra, která se projevuje na skutcích lásky. Abraham věřil Bohu, miloval ho a jednal podle jeho slova. A přesně to je charakteristika učedníků Pána Ježíše Krista:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. (J 14,23)

Ještě se dneska k tomuto verši vrátíme, protože to je verš, který charakterizuje celý náš oddíl, ale než to uděláme, chtěl bych přečíst náš dnešní text a pomodlit se. 

Máme před sebou jeden z nejkrásnějších textů knihy Genesis, jeden z nejkrásnějších příběhů v Bibli, který popisuje, jak Bůh navštívil Abrahama u něj doma. Je to pokračování toho, co Bůh zaslíbil Abrahamovi v předchozí kapitole. V sedmnácté kapitole se Bůh ukázal Abrahamovi, připomenul mu smlouvu, kterou s ním uzavřel o čtrnáct let dříve, vyjasnil některé zásadní detaily této smlouvy a dal Abrahamovi znamení smlouvy, obřízku. Smlouva se měla týkat Abrahama a jeho potomků, kteří vzejdou z jeho syna Izáka, kterého mu porodí Sára za rok od tohoto setkání. V našem dnešním textu říká Bůh Sáře, že po obvyklé době porodí syna, tedy po devíti měsících, takže osmnáctá kapitola se odehrává tři měsíce po sedmnácté, tedy poté, co „Bůh skončil svou rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho“ (Gn 17,22). Mezi kapitolami 16 a 17 je proluka 13–14 let. Nyní jsou to „jenom“ tři měsíce, kdy Bůh znovu navštěvuje Abrahama. A my se podíváme na několik důležitých věcí, které se můžeme z tohoto textu naučit: 1. vidíme, že Abraham umí dobře rozlišovat – na první pohled rozpoznává, že do jeho domu přichází Bůh. 2. Abraham (znovu) uctívá Boha, a to nejenom tím, že se klaní až k zemi, ale také tím, že ho zve a hostí ho tím nejlepším ze svého domu a sám ho obsluhuje. 3. Tento text nám ukazuje hluboké společenství, vztah mezi Abrahamem a Bohem, který je ještě více zjevný v druhé části kapitoly.

I. Rozlišování

Podívejte se spolu se mnou do prvních tří veršů našeho textu – jsou to slova, která mě nepřestávají fascinovat. Skutečně pořád žasnu nad tím, co se tady děje. Z textu je jasné, že Bůh přichází k Abrahamovi (v. 1) – Bůh se ukázal Abrahamovi. Jak? Abraham se rozhlédl a viděl, že proti němu stojí tři muži. Vyběhl k nim, sklonil se k zemi a oslovil Boha: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka“ (v. 3). Jak potom procházíme dál textem, skutečně vidíme, že to byl Bůh sám, kdo přišel k Abrahamovi. Byl jedním z těch tří mužů, kteří k němu přišli. Ti druzí dva byli andělé  (Gn 19,1), kteří šli do Sodomy a vyvedli, doslova odtud za ruce vytáhli Lota a jeho ženu a jejich dcery (Gn 19,16). Otázka, kterou si vždycky kladu, kdykoliv čtu tento text, je, jak to jen Abraham poznal, že když přicházejí tito tři muži, je tu Bůh? Zjevně to poznal. Je tu jedna z nejdůležitějších věcí, k níž jsme jako křesťané povoláni, a to je rozlišování, duchovní rozlišování, rozpoznání toho, jak se věci mají.

Především si musíme říct, že Abraham už znal pravdu. Už se s Bohem setkal, už s Bohem mluvil, už svůj život postavil na pravdě, na skále, na Bohu samotném. A otázka pravdy je tou zásadní otázkou. Potřebujeme znát pravdu, potřebujeme se ujišťovat, že stojíme na pravdě a žijeme v pravdě. Jenom když poznáme pravdu, můžeme jít dál a poznávat pravdu do její hloubky a šířky. A Boží slovo je na tomto místě naprosto jasné:

• Ježíš mu [Tomášovi] odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (J 14,6)

Někdy, ne moc často, se lidé ptají, podobně jako Pilát, co je pravda. A Ježíš dává jasnou odpověď – on sám je pravda. On je slovo, které se stalo tělem, on je živý Bůh, který se stal člověkem, aby přebýval mezi námi, abychom poznali pravdu, abychom ji zakusili, abychom se jí mohli dotknout, jak to udělali apoštolové. My se dnes nemůžeme fyzicky dotknout Pána Ježíše Krista, ale můžeme a máme se spolehnout na svědectví těch, kteří to udělat mohli. Proto Jan začíná svůj dopis křesťanům těmi známými slovy: „Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly“ (1J 1,1) – mluví o Pánu Ježíši Kristu, jehož byl svědkem a apoštolem. A Tomáše dokonce sám Pán vyzval, aby dal prst do rány na jeho rukou a svou ruku do rány na Pánově boku. Ježíš Kristus je hmatatelnou skutečností. Nyní je v nebi u Otce, odkud znovu přijde a my ho uvidíme – stejně jako apoštolové – tváří v tvář. Nyní spoléháme na slova apoštolů, na slova, která pod vedením Ducha svatého zapsali do Písma, o kterém Pán Ježíš opět dosvědčuje, že toto Slovo, Bible, je pravda. Takže abychom mohli dobře a správně rozlišovat, potřebujeme na prvním místě znát Pána Ježíše Krista a abychom ho mohli pravdivě poznat, potřebujeme jít do Božího slova, do Bible. To je neomylné a pravdivé Boží slovo, které od začátku až do konce svědčí o Pánu Ježíši Kristu a které je celé vhodné k učení, k usvědčování, k nápravě a k výchově ke spravedlnosti. Boží slovo je schopné naprosto dostatečně připravit Boží děti ke každému dobrému skutku (2Tm 3,16–17).

Ale můžeme se nějak přesvědčit o tom, že jsme poznali pravdu? A to je druhá věc, která patří k duchovnímu rozlišování – totiž že podle pravdy také žijeme. Jestliže někdo nežije podle pravdy, nezná pravdu a nestaví na ní. A když řeknu ‚nezná‘, nemyslím tím ‚není seznámen‘, ale myslím tím ‚není přesvědčen‘. V Matoušovi 25 vypráví Pán Ježíš tři podobenství o nebeském království. Vjednom z nich mluví o hřivnách, které vládce svěřil svým služebníkům, než odcestoval. A zatímco první dva svěřené hřivny rozmnožili a vrátili svému pánu dvojnásobek, třetí řekl:

• Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří. (Mt 25,24–25)

Skutečně to poznal? Možná si to o svém pánu myslel, ale věřil tomu? Kdyby tomu opravdu věřil, tak by podle toho také jednal. Většina lidí v naší zemi slyšela něco o Pánu Ježíši Kristu. Nemůžeme říci, že nejsou seznámeni s myšlenkou o Bohu, s tím, kdo je Ježíš Kristus, že je tady církev. Přesto patříme mezi nejvíce ateistické země na světě. Jak ohromný je to rozdíl proti Abrahamovi. Bůh mu řekl, aby jednal a Abraham nikdy nezaváhal.

• Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán … Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec … Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: ‚Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.‘ (Žd 11,8–9.17–18)

Abraham jednal podle toho, čemu věřil. A taková víra má zaslíbení od Pána Ježíše Krista. Když Ježíš přišel ve svátky do Jeruzaléma, Židé ho chtěli zabít a nechtěli ho poslouchat, reptali, protože nevěděli, jak to, že se Ježíš vyzná v Písmech. On jim řekl:

• Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. (J 7,17)

Jinými slovy, kdo jedná podle toho, co slyší v Božím slově, pozná, že to je od Boha. Bude upevněn a ujištěn v tom, že Bůh k němu mluví. A to je další krok rozlišování. Čím více jednáme podle Božího slova, tím snazší je znovu podle něj jednat, protože mnohem jasněji rozpoznáváme, že to je Bůh, kdo k nám mluví. A tohle způsob, jak se nám Bůh dává poznat, jak se nám zjevuje, což je ta třetí věc, kterou chtěl zmínit. Rozlišování se děje na základě pravdy, na které stavíme, podle které následně jednáme a skrze kterou se nám Bůh dává poznat.

Jsou to velké a neopakovatelné chvíle, kdy se nám Bůh zjevuje, kdy se nám dává poznat ve své velikosti, ve svém majestátu, ve své svatosti, ve své dobrotě, spravedlnosti nebo lásce. V těchto vzácných okamžicích zakoušíme velikou bázeň před Bohem, roste naše odhodlání ještě více sloužit Bohu, roste naše láska k němu a ruku v ruce s tím přichází i to, co vidíme v našem textu:

II. Uctívání

Abrahama bychom mohli popsat jako člověka, který stále uctívá Boha. Vzpomeňte si, jak jsme to četli v předchozích kapitolách, jak Abraham neustále někde stavěl oltáře, aby uctil Boha, jak se Abraham klaněl Bohu a přinášel Bohu oběti – ze všeho svého jmění dal Bohu desátek (Gn 14,20).

Moji milí, Abraham vidí, že se blíží Bůh a nečeká na nic a podívejte se do toho textu, co dělá! Abraham běží Bohu vstříc. Tady se musíme na okamžik zastavit a připomenout si pár věcí – Abraham je stoletý muž. Rozhodně není nejmladší, i když je teprve kousek za polovinou svého života. Přesto běží Bohu vstříc. Je to velmi bohatý muž – ve čtrnácté kapitole, což bylo o čtvrt století dříve, jsme četli o 318 zasvěcencích, kteří se zrodili v jeho domě. Kromě toho měl množství služebníků a otroků. Byl to vážený muž, který měl svou důstojnost. I jeho jméno tomu naznačovalo – Abram, Vznešený otec, Abraham, Otec národů. To není jen tak někdo. Ale když vidí ty tři muže, vstává a nic nedbá na své postavení, na to, co si asi pomyslí jeho otroci a služebníci – běží vstříc Bohu. To ukazuje na srdce, které má Boha na prvním místě. Není jako ti muži, které král pozval na hostinu a jeden koupil pole a musel se jít na něj podívat, druhý musel vyzkoušet nové spřežení volů, další se zrovna oženil, takže taky nepřišel (Lk 14,16–24). Nebyla to jejich priorita. A Pán řekl, že takoví neokusí jeho hostinu.

•  Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? (Lk 9,25)

Abraham rozhodně nebyl takovým člověkem. Bůh byl v jeho životě na prvním místě. Skutečně uctíval Boha. Už tímto pohybem, že běžel Bohu vstříc. A kromě toho také svým postojem, na němž vidíme pokorné srdce. Abraham se klaní až k zemi.

Jako křesťané neklademe žádný zvláštní důraz na vnější věci, protože věříme tomu, že jde o podstatu, jde o srdce. Je-li srdce nastavené správně, ostatní věci se tomu přizpůsobí. A dobře víme, že obráceně to nefunguje. Člověk se nestane křesťanem tím, že bude mluvit jako křesťan, že bude dělat věci, jaké dělají křesťané – že se bude modlit, bude uctívat Boha společně s ostatními, bude číst Boží slovo, poslouchat kázání a svědčit o Pánu Ježíši Kristu. To jsou věci, které jsou přirozené pro všechny křesťany, ale nic z toho a ani všechno dohromady z žádného člověka křesťana neudělá. To jediné, co z něj udělá křesťana je nové narození skrze pokání a víru v Pána Ježíše Krista. A kde je nové narození, tam se spíš dřív než později objeví všechny ty věci, které jsem zmínil. Jsou přirozeným a nutným důsledkem nového narození z Ducha svatého a víry v Pána Ježíše Krista.

Proč o tom mluvím? Protože tady máme Abrahama, který se před Bohem klaní k zemi. A to je výraz uctívání. Je to postoj pokorného srdce, který je vyjádřený navenek. A ačkoliv nedáme na vnější věci, je dobré čas od času následovat tyto biblické vzory. Nejde o to zavést nějaké tradice – že všichni musíme při modlitbě klečet (Pavel poklekl se všemi a modlil se – Sk 20,36, Ef 3,14 – proto klekám na kolena před Otcem …), nebo že při zpěvu musíme stát nebo mít zvednuté ruce a při modlitbě zavřené oči. V Písmu čteme, že křesťané se modlili a pozvedali své ruce k Bohu a nejspíš při modlitbě nezavírali oči, ale hleděli vzhůru. Ale jak jsem řekl – to nejsou podstatné věci. Nicméně chtěl bych vás povzbudit, abyste někdy, když budete doma uctívat Boha, poklekli před Bohem nebo padli na tvář, abyste pozdvihli své ruce k Bohu a volali k němu. A možná zjistíte, že to je důležité, když se i fyzicky klaníte svatému Bohu.

Abraham takto uctívá Boha. Ale nejenom takto – všimněte si těch slov: „Nepomíjej svého služebníka!“ Abrahamovi jde o to, aby využil tuto příležitost a sloužil Bohu. A jak mu chce sloužit? Chce mu sloužit velmi prakticky – chce, aby se občerstvili, aby si odpočinuli ve stínu, aby se najedli a napili. A znovu vidíme, že uctívá Boha tím nejlepším, co má:

• Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. (Gn 18,7–8)

Stoletý Abraham slouží jako číšník, stará se a pečuje o své hosty. Podívejte se, jak o něm mluví Sára ve v. 12 – je to stařec. A přece sám běžel k dobytku a vybral pěkný kus – nechtěl to nechat na služebníkovi, chtěl sám vybrat to nejlepší. Znovu tady běžel. Úplně z toho na mě dýchá jeho vzrušení, protože věděl, že to je Bůh, kdo ho navštívil. Byl úplně nadšený, uchvácený z toho, co se to tady děje. Chtěl sám Bohu sloužit, vybral to zvíře, běžel za Sárou, aby připravila chleba, běžel pro máslo a mléko, aby své hosty uctil. Pobíhá tam jako mladý kluk, který chce udělat všechno pro tu milovanou osobu, kterou má teď na dosah ruky.

Připomíná mi jednu postavu z Nového zákona – to je Zacheus, vrchní celník v Jerichu, který byl malé postavy. Byl tak malý, že přes druhé neviděl. Bohatý muž – všichni celníci ve městě odváděli clo jemu a on potom odváděl římské správě to, co mu tato správa určila. A měl z toho samozřejmě velký profit a lidé ho kvůli tomu neměli rádi. Ale byl to důležitý a významný muž nikdo by si nedovolil se na něj křivě podívat, i když ho za jeho zády nejspíš pomlouvali. Ale když slyšel, že do města přišel Ježíš, Zacheus ho chtěl vidět. Ale přes ten zástup, který se na Pána tlačil, neviděl nic. A tak když viděl, kudy Pán jde, předběhl všechny a vylezl na strom, aby se mohl na Pána podívat. A víte co? Ježíš zastavil přímo pod tím stromem a potom se podíval nahoru – a všichni viděli toho celníky, jak sedí na stromě jako malej kluk – a Ježíš se podíval přímo na něj a jejich pohledy se střetly, a Ježíš řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat ve tvém domě“ (Lk 19,2–10). Věřím, že sjel dolů jako blesk a když slyšel, jak lidé reptají, že Ježíš bude hostem u hříšného člověka, zastavil se a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Tehdy Pán řekl ta známá slova: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu“ (Lk 19,9). To byla Boží láska, která proměnila Zacheovo srdce. A stejná láska proměnila i Abrahama.

Slouží Bohu tím nejlepším, co má, slouží Bohu prakticky. Není to platonická láska, která vzdychá a touží a zdálky hledí na tu milovanou osobu a je jí zcela uchvácena … a tam to končí! Nic takového není v našem textu – tady je víra, která se prokazuje láskou, praktickými skutky lásky. Abraham uctívá Boha celým svým životem, do všech důsledků. A to ukazuje k poslední věci, kterou chci dneska zmínit – a to je hluboký vztah, společenství, které má Abraham s Bohem a Bůh s Abrahamem.

III. Společenství

Vidím dva důvody, proč Bůh přišel za Abrahamem. Tím prvním důvodem byla Sára. Bůh se ptá, kde je Abrahamova žena. Mimochodem, je to vždycky Sára, která je v Písmu nazvaná jeho ženou, nikdy Hagara. I když ji Sára dala Abrahamovi za ženu, je vždy nazvaná otrokyní nebo služebnicí. A Bůh navštívil Abrahama, aby mluvil se Sárou, aby posílil její slabou víru, aby jí povzbudil. A i když to Písmo nikde neříká přímo, mám za to, že to byla právě tato chvíle, o které čteme v listu Židům:

• Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. (Žd 11,11)

Je tady stejná scéna, jakou jsme viděli v předchozí kapitole, ale místo Abrahama, který se také smál, se nyní směje Sára. A řekl bych, že Sára jde ještě o něco dál, než Abraham. Možná si to můžeme trochu představit, jak šel Abraham za Sárou před těmi třemi měsíci poté, co provedl krvavý obřad obřízky v celém svém domě, včetně sebe samotného. A Sára na něj nechápavě kouká a kroutí hlavou a říká mu, že se na stará kolena musel zbláznit. A Abraham říká, že ne, ale že mluvil s Bohem a Bůh mu řekl, že naplní to, co zaslíbil a že bude mít ještě dalšího syna s ní, se Sárou. Co asi Sáru napadlo? Teď jsi tomu s tou obřízkou asi moc nepomohl, co? Podívejte se do našeho textu, co si Sára říká: Já jsem sešlá, on je stařec – má se mi dostat takové rozkoše? To není víra. To vlastně nejsou ani pochybnosti – to je prostě racionální zhodnocení situace. Možná s takovým zlehčením, když se nad tím tak smála. Úplně stejně, jako předtím Abraham. Ale Bůh promluvil. Bůh odhalil tyhle skryté věci a promluvil přímo do jejího života. Sára nyní neslyšela Boží slovo jenom od Abrahama, ale slyšela ho přímo od Boha, po třech měsících, kdy jí to všechno muselo vrtat v hlavě, a teď, potom, co viděla, jak tady Abraham pobíhá a točí se kolem těch hostů a klaní se jim jako Bohu, teď přijala to slovo do svého života a spolu s ním také moc od Boha, aby se stala matkou. Bůh svou mocí obnovil po fyzické stránce Abrahama i Sáru, takže se Sáře dostalo té rozkoše a měla zaslíbeného syna.

Ale myslím, že tento příběh Sáry je jenom vedlejší epizoda – je velmi důležitá pro to všechno, co bude dál a co povede až ke Spasiteli, ale v tom našem textu vidím ještě důležitější věc. Bůh přichází k Abrahamovi proto, že s ním má vztah. Podívejte se do posledních tří veršů našeho dnešního textu (v. 17–19). Myslím, že nenajdeme podobné místo v celém Písmu, kdy by Bůh sám přemítal nad tím, jestli má nějakému člověku odhalit své plány, protože se s tím člověkem tak důvěrně sblížil. Vypadá to, jako kdyby to byl Bůh sám, kdo stojí o to mít vztah s Abrahamem, komu by to bylo nepříjemné – ačkoliv je Bůh a jedná jako Bůh – kdyby si Abraham měl myslet, že ho Bůh obešel. Tohle je předzvěst Božího jednání, k němuž to všechno nakonec spěje – to je předobraz vtělení Božího Syna. Stal se člověkem, aby přebýval mezi námi. Stal se jedním z nás. Stal se služebníkem. On myl učedníkům nohy. On trpělivě snášel jejich tvrdost, tupost, nevěru, a dokonce i zradu. Ale on přišel proto, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Přišel proto, abychom s ním měli vztah, abychom ho milovali. Dal nám nejenom své srdce, svou lásku, ale dal nám svůj život. Zaplatil za naše hříchy. On sám, který je zdrojem života, se kvůli nám na krátkou chvíli poddal smrti, aby na něm byla vykonána Boží spravedlnost a aby na svém těle nesl Boží hněv, který byl namířený na nás a na naše hříchy, na naši vzpouru. Proto šel až na kříž, proto zemřel a byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých a tím dokázal, že Bůh přijal jeho oběť a žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný a má doširoka otevřený přístup před Boží tvář.

Abraham má vztah s Bohem a miluje ho, uctívá ho a slouží mu. Přináší mu sebe sama jako oběť živou, svatou a Bohu milou a Bůh sám má vztah s Abrahamem. A přesně o to, moji milí, jde. Přijde den, kdy se Pán Ježíš zjeví ve své slávě a všechno bude postaveno do jeho světla. A mnozí – a Bible používá v této souvislosti tohle děsivé slovo „mnozí“ – přijdou k Pánu a budou se domáhat vstupu do jeho království. Ale uslyší ta strašná slovo:

• Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. (Mt 7,23)

Máte vztah s Pánem Ježíšem? A má on vztah s vámi? Zná vás? On zná každého člověka, ale zná vás v tomhle smyslu, v jakém Bůh znal Abrahama? Zamilovali jste si ho a žijete s ním? On říká:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,23)

Rozpoznáváte Pána a jeho věci? Stavíte na pravdě? Na Božím slově? Sytíte se pravdou? Sytíte se jeho Slovem? Posvěcujete se pravdou? Jednáte podle ní? Uctíváte Boha v duchu a v pravdě? Kde není uctívání založené na pravdě, není opravdové uctívání. Máte vztah Bohem? Když Pána Ježíše opustilo mnoho učedníků, protože měli za to, že jeho řeč je tvrdá, ptal se i těch nejbližších, jestli půjdou i oni. Co mu na to Petr odpověděl? „Ke komu bychom šli, Pane? Vždyť ty máš slova věčného života!“ Koho budete následovat? Ke komu půjdete? Amen.